„Smyslem inscenování Fridova monodramatu na studiové scéně nazvané Na půdě byla snaha zapojit diváka co nejaktivněji do příběhu a osudu Anny.“

„Dokonalému hudebnímu provedení bránil akusticky nevhodný prostor.“

„Experiment je pěkná věc, ale vždy je třeba zvážit, zda je sdělnosti a srozumitelnosti interpretovaného díla ku prospěchu.“

Opera Jihočeského divadla uvedla na studiové scéně nazvané „Na půdě“ monodrama Grigorije Frida Deník Anny Frankové. Režijně inscenaci nastudoval umělecký šéf opery Tomáš Ondřej Pilař, hudebně dirigent David Švec. V představení, uvedeném 17. října jako předpremiéra, ztvárnila titulní postavu Marie Šimůnková.

Komorní operu Deník Anny Frankové zkomponoval ruský skladatel Grigorij Samuljovič Frid (1915–2012) v roce 1968 na libreto, které si sám upravil ze stejnojmenné knihy, známé po celém světě. Jedná se o deníkové záznamy dívky z německé židovské rodiny, které si zapisovala v letech 1942–1944 – v době, kdy se spolu s celou rodinou schovávala v zadním traktu jednoho amsterdamského domu. Úkryt byl vyzrazen a rodina poslána nacisty do koncentračního tábora, kde Anna v únoru 1945 bohužel zemřela. Její deník však byl zachován a péčí jejího otce, který jediný z celé rodiny nacistické běsnění přežil, byl po válce vydán knižně a následně přeložen do mnoha jazyků. Dodnes je příběh židovské dívky Anny jedním z nejdojemnějších a zároveň nejsmutnějších příběhů druhé světové války.

Fridova opera je monodrama pro soprán a komorní instrumentální soubor, svoji premiéru měla v roce 1972 v moskevském Domě skladatelů, tehdy pouze s klavírním doprovodem. Od té doby byla mnohokrát provedena po celém světě a v nedávné době i v České republice.

Fridův hudební jazyk nese typické znaky tehdejší moderny, který je pro dnešního posluchače – po téměř šedesáti letech, která nás dělí od vzniku opery – již bezproblémově akceptovatelný a naprosto srozumitelný. Není nijak originální, přesto ve spojení se slovem je schopen vyvolat v posluchači emoce. Dirigent David Švec svojí interpretací dramatičnost hudby dobře postihl, instrumentální soubor hrál pod jeho vedením soustředěně a se zaujetím. 

Ztvárnění titulní postavy není úkol jednoduchý, a to nejen herecky, ale především pěvecky. Part Anny je napsán poměrně exponovaně, přesto, má-li být interpretace autentická a umožnit divákovi vcítit se do jejího osudu, musí být představitelka Anny mladá a fyzicky se třináctileté dívce podobat. Čerstvá absolventka HAMU Marie Šimůnková tyto předpoklady splňuje a svého úkolu se zhostila se ctí. Být téměř hodinu sama, pouze v intimním kontaktu s diváky, jako tomu je v této inscenaci, a přitom bez zjevné námahy interpretovat náročný pěvecký part, to opravdu není snadné a zasluhuje uznání.

Smyslem inscenování Fridova monodramatu na studiové scéně nazvané Na půdě byla snaha zapojit diváka co nejaktivněji do příběhu a osudu Anny, sdílet s ní v intimitě tohoto prostoru, nábytkem a rekvizitami stylizovaného do podoby reálného Annina úkrytu, její myšlenky, úvahy a duševní stavy. Inscenátoři však bohužel nezvážili jednu zásadní okolnost, resp. podmínku sine qua non: opera je především hudební forma, až v druhé řadě divadelní. Bez dokonalého hudebního provedení nefunguje. A dokonalému hudebnímu provedení v případě českobudějovické inscenace bránil akusticky nevhodný prostor, jehož nedostatky se ještě umocnily účinkováním zvukově předimenzovaného instrumentálního souboru (trubka, dvě flétny, klarinet, fagot, smyčce, klavír, celesta, bicí). Tak se stalo, že soprán pěvkyně byl často přehlušen zvukem nástrojů. Pěvecký part je navíc opravdu náročný, což se u mladé pěvkyně občas projevilo i sníženou srozumitelností textu ve vokálně obtížných partiích. A v souvislosti s textem nelze pominout zmínku, že překlad Petra Štědroně vykazuje řadu chyb zaviněných nedostatkem respektu k rozdílným přízvukům v ruštině a češtině.

Titulek této reflexe odkazuje na skutečnost, že v den konání předpremiéry Fridovy opery činoherní soubor účinkoval s inscenací „1968“ ve studiu Českého rozhlasu. Nabízí se otázka, zda by Fridovo monodrama nevyznělo lépe v klasickém divadelním prostoru, s hudebníky v orchestřišti. Uvedení Na půdě samozřejmě poskytuje bonus autenticity a přímého kontaktu s interpretkou, umožní lépe se vcítit do jejího osudu. Rozhodně by při tomto způsobu inscenování bylo bývalo lepší uvést operu ve verzi, v jaké měla svoji moskevskou premiéru, tedy pouze s klavírním doprovodem. 

Experiment je pěkná věc. Ale vždy je třeba zvážit, zda je sdělnosti a srozumitelnosti interpretovaného díla ku prospěchu. Obávám se, že v případě uvedení Fridova monodramatu ve studiu Na půdě tomu tak nebylo.

Foto: Hynek Glos / Jihočeské divadlo