„Každým rokem se zvedá úroveň soutěže a potažmo i výuky tohoto nástroje, o němž sám Beethoven řekl, že ´kytara je malý orchestr´.“

„Výkony těch nejmladších mě potěšily, úroveň každým rokem stoupá.“

„Mladí lidé rozdávali radost nejen sobě, ale i svému okolí a tím dělali, alespoň na chvíli, svět lepším.“

Koncertem vítězů v sobotu skončila PRAGuitarra Clásica – jubilejní X. ročník soutěže ve hře na klasickou kytaru přitom dopadl překvapením. Absolutní vítězové bývají většinou z poslední, nejvyšší kategorie. V tomto roce se stala výjimka. Absolutní vítězkou se stala Marie Balcarová, které bude za dva měsíce teprve třináct let. Hlavní cenou byla mistrovská kytara z aleliéru Schneider.

Marie Balcarová je žákyní ZUŠ J. Kociana v Ústí nad Orlicí ve třídě Jiřího Tomáška a dojíždí na konzultace k Petrovi Saidlovi. Porotu i publikum okouzlila programem s díly Jana Antonína Losyho, Johanna Kaspara Mertze a Máxima Diega Pujola. „Její projev je naprosto strhující a zralý, vyzařuje z něj radost a jistota, ale i pokora. Maruška se na této soutěži objevila poprvé jako sedmiletá v roce 2014 a svým nevšedním talentem zaujala všechny už tenkrát. Od té doby si každoročně od nás odvážela první ceny. Stejně se jí dařilo i na jiných soutěžích (MŠMT, Zruč nad Sázavou, Guitartalent Brno, Mezinárodní soutěž v Bratislavě ….). Marie Balcarová je nepochybně naší velkou kytarovou nadějí,“ shrnuje zakladatelka a ředitelka soutěže a také členka poroty Taťána Klánská.

„Úroveň byla vysoká a soutěž měla i významnou mezinárodní účast,“ pokračuje kytarista a pedagog Štěpán Rak, který zasedá velmi často v kytarových porotách mezinárodních soutěží u nás i v zahraničí. Na soutěži PRAGuitarra Clásica byl po několik posledních let předsedou poroty. Pro letošní rok se ale předsednictví z časových důvodů musel vzdát a hodnotil pouze nejvyšší kategorii. „Předsednictví v tak prestižní porotě jsem si vždy nesmírně považoval a děkuji za projevenou důvěru. Měl jsem možnost sledovat, jak se každým rokem zvedá úroveň soutěže a potažmo i výuky tohoto nástroje, o němž sám Beethoven řekl, že ´kytara je malý orchestr´.  I když jsem tento rok nemohl přijmout opět nabízenou roli předsedy poroty, považuji si toho, že jsem mohl nabídnout svou záštitu a čestné předsednictví. PRAGuitarru sleduji od jejího založení v roce 2010.

Když mne Taťána Klánská před několika lety požádala, jestli bych nechtěl předsedat její porotě, neváhal jsem ani chvíli a rád jsem se této role ujal. Táňu znám od jejích osmnácti let, učil jsem ji komorní hru na Pražské konzervatoři. Právě ona tenkrát uvedla poprvé můj cyklus Minutová sóla, které jsem napsal pro nejmladší kytaristy. I nejmenší děti z tohoto cyklu hrají mé skladby, nejlepší provedení z nich i letos porota ocenila. V jubilejním desátém ročníku jsem zasedl alespoň jako čestný předseda pro nejvyšší, tedy čtvrtou kategorii do 18 let. Na slavnostním předávání cen jsem vítězům zahrál fanfáry na skvělou zbrusu novou kytaru od Václavy Svobody. Absolutní vítězkou se stala už zmíněná Maruška Balcarová, nicméně pro mne byli vítězi všichni, protože našli odvahu, aby dokázali zvítězit sami nad sebou. A to je vítězství nejcennější. Všem vám do dalšího ročníku držím palce,“ uzavírá Štěpán Rak.

Předsedou poroty předsedou soutěže PRAGuitarra Clásica byl letos poprvé Petr Saidl, pedagog Konzervatoře v Pardubicích a HAMU v Praze, který se nám hned v úvodu malého rozhovoru svěřil: „Velmi mne potěšilo, že díky pozvání paní Taťány Klánské jsem mohl v prostorách Gymnázia a Hudební školy strávit tři dny doslova nabité krásnou kytarovou hudbou.“

Kolik vlastně bylo letos soutěžících?

Soutěžilo 78 mladých kytaristů v pěti kategoriích. V porotě této soutěže jsem sice byl poprvé, ale jsem již po léta zvyklý zasedat v porotách soutěže MŠMT, která se koná vždy jednou za tři roky. Proto jsem zvyklý na výkony i těch nejmenších kytaristů, jinak vyučuji na konzervatoři i na vysoké škole a jsem zván spíš do porot mezinárodních soutěží s vyšší věkovou hranicí. Výkony těch nejmladších mě potěšily, úroveň každým rokem stoupá, a to nemluvím jen o technice, ale zejména o schopnosti hudebního prožitku, o práci s tónem a výběru repertoáru.

To mne přivádí k otázce, jaké skladby si soutěžící vybírají do svého programu?

V každé kategorii je nutno zahrát skladby alespoň ze dvou stylových období. Takže  jsme slyšeli hudbu anglické a španělské renesance, díla českého barokního skladatele Losyho, zazněl i Bach,  dále tradiční  díla klasicko – romantické syntézy – Mauro Giuliani, Fernando Sor, Napoleon Coste, Johann Kaspar Mertz, Luigi Legnani…Nechyběla samozřejmě ani španělská klasika, Turina, Tárrega, Torroba nebo Albeniz. Z hudby 20. a 21. století si soutěžící často vybírají skladby Štěpána Raka, porota také udělovala ceny napříč kategoriemi za nejlepší provedení jeho skladby. Oblíbené jsou také nevšední a nápadité skladby nedávno zesnulého francouzského skladatele a kytaristy Rolanda Dyense. K mému potěšení si několik soutěžících vybralo něco z tvorby originálního mladého Poláka Marka Pasieczneho. Zrovna za jeho skladbu Neo Variations dostal mimořádné ocenění Kacper Dworniczak z polské Poznaně, který získal jednu z prvních cen v nejvyšší kategorii. Do soutěžní brožury jsem napsal citát jednoho z nejlepších kytaristů všech dob, i když ne právě toho takzvaně klasického, Jimiho Hendrixe: ´Hudba nikdy nelže. Pokud existuje něco, co může změnit svět, pak se to může stát pouze prostřednictvím hudby.´ Během většiny výkonů i na koncertě vítězů jsme měli opravdu pocit, že prostřednictvím kytarových tónů rozdávali mladí lidé radost nejen sobě, ale i svému okolí a tím dělali, alespoň na chvíli, svět lepším.

V porotě dále zasedli Marie Hovorková z Konzervatoře Brno, Anna Hronová z Konzervatoře Pardubice, Taťána Klánská z Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, kde také soutěž tradičně probíhala, dále Ondřej Gillig z Konzervatoře Ostrava, Ozren Mutak z Konzervatoře Plzeň a Pavel Steffal z Konzervatoře České Budějovice.

Foto: archiv soutěže