„Dramaturgie koncertu byla obdivuhodně sestavena a hlavně provedena.“

„Ave maris stella – i díky tomu, že jsme jím byli doslova obklopeni – zvukově pohlcovalo.“

„Pärtova minimalistická hudba se vrývala pod kůži, obzvlášť dobře připravenými plochami ve forte.“

Druhou adventní neděli rozezněly prostory kostela blahoslavené Marie Restituty v Brně na Lesné hlasy souboru Ensemble Versus – jeho Adventní koncert nesl podtitul „Staré a nové“. Zazněly písně s adventní a mariánskou tématikou z období renesance i 21. století. Sbor řídili Vladimír Maňas a Patrik Buchta; zpěv doprovázeli Kateřina Maňáková na theorbu, Pavel Novotný na sackbut (renesanční tenorový trombón) a Filip Novotný na flétny.

Adventní doba zve k zastavení, zklidnění, očekávání. Toto pozvání vyřkl i Ensemble Versus svým adventním koncertem. Kdo přijal, ocitl se v krásném novodobém katolickém kostele s velmi skromnou výzdobou. Strohé prostory, kterým dominoval jejich nezvyklý tvar a červeně osvětlený výklenek s vánočním výjevem Krista jako maličkého dítěte v náručí Marie, ke ztišení a kontemplaci přímo vybízely.

Oválně klenuté lavice okolo prostého oltáře se zaplnily. Přivítat nás přišel místní kněz. To, co následovalo, byl opravdu jednotný celek (modlitba), jak se o tom psalo v programu. Dramaturgie koncertu byla důkladně promyšlena, obdivuhodně sestavena a hlavně provedena s omezením rušivých prvků na minimum. Toho posledního si cením asi nejvíce. Smekám a děkuji za to.

Dopředu přichází ženy, pár mužů, dva z instrumentalistů a sbormistr Vladimír Maňas. Za našimi zády začínají muži pod vedením Patrika Buchty zpívat v unisonu začátek písně Ave maris stella od vlámského skladatele Jacobuse Vaeta (1529–1567). Odpověď přichází zepředu v polyfonii, zpěv je obohacen o sackbut. Akustika je přesně padnoucí. Rozhovor dvou skupin je náhle a překvapivě rozšířen ještě o třetí, která se nachází také vzadu, ale na jiném místě. V polyfonii znějí ženské hlasy s flétnou. Posléze se ozvou muži zepředu i zezadu a při zpěvu se veškeří hudebníci shromáždí u oltáře, aby všichni společně i s doprovodem theorby dovedli skladbu k závěru. Mimořádně bohatá skladba a stejné provedení.

Skladba dozněla, tóny theorby pokračují. Pochopili jsme, tleskat se nebude. Jak lahodné je namísto (ačkoliv bezesporu zaslouženého) potlesku poslouchat instrumentální mezihru. Během ní se všichni rozešli, aby nás dokola obklopili, sevřeli nejen zezadu i zpředu, ale i po bocích. Netřeba dávat tóny hlasům pro další píseň, zpěváci si je vezmou od theorby.

Druhou skladbou jsme se ocitli v odlišném zvukovém světě, přestože něco z atmosféry bylo oběma skladbám společného. Byla to opět Ave maris stella, tentokrát však napsaná v našem století skotským skladatelem a dirigentem Jamesem MacMillanem (*1959). Sluch se zbystřil. K uším doléhaly mírné disonance, tóny byly nahuštěné u sebe téměř v klastry. O to větší pocit uklidnění dávaly konsonantnější části. Tato skladba – i díky tomu, že jsme jí byli doslova obklopeni – nás zvukově pohlcovala. Dynamika byla mnohem proměnlivější, gradace patrnější. Ta poslední, největší nás na ženských hlasech vyzdvihla do výšky. A pak už jen „amen“ a dovětek (či předehra) pouze ve flétně.

Ženy se přesunuly dopředu, další skladba patřila jen jim. I text této písně se týkal Marie. Tota pulchra es, Maria francouzského varhaníka a skladatele Maurice Duruflého (1902–1986) je kratší skladbou pro ženský sbor. Po jejím odeznění se ozvala opět theorba a při jejím interludiu se dopředu přesunul i zbytek ansámblu.

Následovala stejnojmenná skladba, nicméně napsaná v renesanci španělským katolickým knězem a skladatelem Franciscem Guerrerem (1528–1599). Spletitá polyfonie, obtížné samostatné linie vinuly se prostorem. Zvuk souboru byl vyvážený, příjemný. Konec patřil durovému akordu.

Po theorbové vložce následovala další polyfonní skladba. Ego flos campi nizozemského skladatele Jacobuse Clemense non Papa (cca 1510–1555) se začala kaskádovými nástupy rozvíjet. Basový rejstřík posiloval a obarvoval sackbut. Píseň nabízela ponoření se do ní samé a kontemplaci. Po ní začaly znít jako předzvěst až zneklidňující tóny flétny s glissandy i pisklavými přefuky.

Se skladbou Magnificat estonského skladatele, žijící legendy Arvo Pärta (*1935) přišly nové emoce. Pärtova minimalistická hudba se vrývala pod kůži, obzvlášť dobře připravenými plochami ve forte. Tato skladba pracovala i s kontrastem mezi sólisty, skupinou zpěváků a celým sborem. Kde se vzala taková snad až bolest a strast v radostném zvolání Marie? Je to předzvěstí a připomínkou utrpení, které ve světě navzdory naději stále je? Mimořádně náročná skladba byla zvládnuta bravurně. Pro mě se stala nejsilnějším momentem večera.

Přestože bych si přála čas na doznění, rozjímání, proud koncertu se hnal neúprosně dál na tónech theorby. Pro další kratší skladbu Alma Redemptoris Mater vlámského hudebníka Orlanda di Lassa (1529–1594) se soubor rozestoupil a zaujal místa po bocích oltáře. A opět zněly překlenovací tóny theorby.

Rosa Mystica britského skladatele, dirigenta a klavíristy Benjamina Brittena (1913–1976) přinesla pulzaci, a tím osvěžení a odlišnou energii. Poprvé také zazněl jiný jazyk než latina, tedy angličtina. Skvěle provedená kompozice plná kontrastů: po polyfonní skladbách svěží syrrytmie a jiné hry se slovy…

Brittenova skladba ustala a za tónů theorby se sbor rozestoupil na dvě části. Ve skladbě Canite tuba in Sion italského skladatele pozdní renesance Marca‘Antonia Ingegneriho (cca 1535–1592) si prostorově oddělené skupiny navzájem odpovídaly. Při další z theorbových meziher došlo znovu ke spojení souboru.

Krásná, byť krátká skladba Arvo Pärta Bogorodice Devo přinesla další jazyk, tentokrát staroslověnštinu. Ze zpěváků sršela energie, skladba čišela radostí.

Pak jsme poprvé za celou dobu uslyšeli tóny dané sbormistrem. Stalo se tak před poslední, jedenáctou skladbou Pater noster německého skladatele Jacobuse Handla Galluse (cca 1550–1591), který na konci svého života pobýval v Praze, kde i zemřel. Muži s trombonem začali, ženy jim odpověděly. Náročný, spletitý hudební rozhovor se pojil s jednotícím slovním vyznáním. Mohutné závěrečné „amen“ padlo na úrodnou půdu a poprvé za celý večer se ozval (dlouhý a nadšený) potlesk. Večer skončil otčenášem, nikoliv však tím latinským, ale ve francouzštině od Maurice Duruflého jako přídavek. Světlo bylo rozeseto, kdo chtěl, odešel proměněn.

Foto: archiv Ensemble Versus