„Ráda bych věděla, jaký byl Jan Václav Hugo Voříšek člověk, protože se zachovalo jen málo jeho osobní korespondence.“

„Spontánnost a lehkost jeho Impromptu oslovila a inspirovala například Schuberta, Chopina nebo Schumanna.“

„Lidé si kupovali básnické almanachy stejně, jako si dnes kupují časopisy, a skladatelé těmto básním propůjčovali další výrazovou rovinu.“

Alena Hönigová je naše výtečná klavíristka, cembalistka, muzikoložka a badatelka. Výsledky svých bádání a objevů v archivech často prezentuje na koncertech s netradiční dramaturgií u nás, ale i v zahraničí. Vystudovala cembalo na Akademii múzických umění v Praze a cembalo a fortepiano na Schola cantorum basiliensis v Basileji. V posledních měsících se věnuje osobnosti a hudbě českého skladatele a klavírního virtuosa Jana Václava Huga Voříška (1791–1825), jehož dvousté výročí úmrtí připomene na turné, které ji zavede do několika sálů u nás i v Německu, včetně koncertů v Divadle Kolowrat 15. a 16. května. 

Často se ptám interpretů a dirigentů, jakého skladatele by rádi pozvali na sklenku vína, u vás ta odpověď asi bude jednoznačná…

O sklence vína s některým skladatelem jsem nikdy nepřemýšlela. Nic takového bych si netroufla, protože pro geniální umělce, jejichž hudbu hraju, by to nejspíš nebylo moc zajímavé. Ale ráda bych věděla, jaký byl například Jan Václav Hugo Voříšek člověk, protože se zachovalo jen málo jeho osobní korespondence. V Schubertově případě známe celou řadu jeho dopisů a jeho osud byl často velmi dojemný. Lze v něm vysledovat řadu paralel s Voříškovým životem.

Jakou úlohu zastával Voříšek ve Vídni a čím je jeho hudba výjimečná?

Jak jsem říkala, má toho hodně společného se Schubertem, byli současníci, Voříšek byl jen o šest let starší. Oba se narodili v rodině ředitele školy a základy hudebního vzdělání získali v rodině. Ve hře na housle i klávesové nástroje se oba od sedmi let víceméně vzdělávali sami a další hudební zkušenosti získali v katolické škole. Schubert v šestnácti letech vyšší vzdělání opustil a udělal si učitelské zkoušky; Voříšek s mnoha přerušeními práva v roce 1822 nakonec dokončil. Oba byli již v útlém mládí vášnivě zaníceni pro hudební kompozici, Schubert v tomto směru získal vynikající vzdělání u Antonia Salieriho, zatímco Voříškovi se dostalo jen několika málo lekcí u Václava Jana Tomáška. Oba obdivovali Beethovena a brzy se odklonili od hudebních preferencí svých učitelů. Jisté paralely nesl i jejich vzhled: menší postavu a spíše nenápadný, nevýrazný vzhled snad jen u Voříška ozvláštňovaly nápadně modré oči. Oba toužili věnovat se hudbě naplno, ale dlouho se jim nedařilo najít hudební zaměstnání, které by jim obstaralo obživu. Právě když se jim začíná dařit, jejich díla vycházejí tiskem, objevují se recenze v novinách a jejich hudba se hraje na veřejných koncertech, stávají se tedy „známými uznávanými skladateli“, začnou mít vážné zdravotní potíže. U Schuberta se v pětadvaceti letech objevují první příznaky pravděpodobně syfilidy a u Voříška v necelých třiceti letech tuberkulózy, což byly nemoci, které dávaly naději jen na několik dalších let života. Oba je naplno využili k intenzivní hudební tvorbě.

Jak se Voříšek dostal do Vídně?

Podobně jako Schubert si při studiu vydělával soukromými hodinami a občas vystupoval. Na jednom koncertě si ho všiml krajan, jistý profesor Zizius, který vyučoval statistiku ve Vídni, a poradil mu, aby dostudoval práva tam, protože tehdejší Vídeň byla opravdu významným hudebním centrem klavírního umění a existovalo zde množství hudebních salónů, kde se pravidelně a často provozovala hudba. Zdejší hudební amatérská veřejnost vnímala a provozovala hudbu na velmi vysoké úrovni. Voříšek skutečně do Vídně odjel, už proto, že velmi obdivoval Beethovena a toužil se s ním setkat, a zapsal se tu na práva. Jeho ekonomická situace se sice příliš nezlepšila, ale brzy se seznámil s předními osobnostmi zdejšího klavírního života, Ignazem Moschelesem a Johannem Nepomukem Hummelem a začal příležitostně vystupovat a jeho díla začala vycházet tiskem. Hummel se stává jeho učitelem i blízkým přítelem a když mu nejprve přechodně a později natrvalo přenechává své studenty z vídeňských elitních kruhů, rázem se na Voříškovo hraní i kompozice dívá zcela nově i hudební kritika. Voříšek si získává respekt jako jeden z nejlepších znalců a interpretů staré hudby na „Historických koncertech“ pořádaných jeho obdivovatelem a podporovatelem dvorním radou Kiesewetterem, vystupuje na soukromých koncertech u Franze Gebauera i profesora Zizia, pořádá také pravidelné vlastní koncerty a jeho díla hrají i jeho nadaní studenti. V roce 1818 se stává dirigentem slavné vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), což je sice prestižní a zajímavá pozice, ale bez nároku na honorář. Roku 1818 také neúspěšně absolvuje konkurs na místo dvorního varhaníka. Voříšek proto roku 1822 dokončuje svá právnická studia a stává se úředníkem námořního oddělení císařského Ministerstva války. A ironií osudu právě v tomto roce ho známé vídeňské hudební noviny (Allgemeine musikalische Zeitung) chválí jako nejlepšího vídeňského pianistu, vychází jeho oslavovaná Impromptu a o necelý rok později vyhrává konkurs na místo dvorního varhaníka a konečně se může naplno věnovat hudbě. Bohužel zhruba ve stejné době se začíná zhoršovat jeho zdraví a u Voříška se projevují příznaky pravděpodobně tuberkulózy. Voříškovo dílo není zdaleka tak obsáhlé, jako například Schubertův odkaz. Nicméně jsem přesvědčena, že pokud by žil déle, určitě by svůj talent rozvíjel a dnes by byl mnohem známější. I přesto jsou některé jeho skladby jako třeba Symfonie D dur nebo drobné náladové skladby Impromptu a Rhapsodie geniálními výtvory, které obohatily hudbu i v evropském měřítku. 

Jak konkrétně se projevoval jako hudebník?

Voříšek byl mistrem drobných náladových forem, které nebyly svázány složitým formálním plánem, jako je tomu například v případě sonátové formy nebo fugy. Zachycení určité nálady, prchavého okamžiku nebo atmosféry, bylo umění, které zajímalo i jeho kolegy a nadcházející generaci romantických klavíristů. Právě spontánnost a lehkost jeho Impromptu (tedy doslova přeloženo improvizované jakoby zkomponované v tomto okamžiku) oslovila a inspirovala například Schuberta, Chopina nebo Schumanna. Voříšek dokázal rozeznít klavír novým způsobem, jeho pojetí tohoto nástroje se výrazně liší například od Mozartova přístupu, spíše směřuje ke zvukovému vyjádření, kterým později uchvátil svět Chopin. 

Povězte nám něco o jeho písňové tvorbě, které uvedete v novodobé premiéře. Je jeho kompoziční styl srovnatelný s některým z jeho současníků?

Když jsem mluvila o oněch drobných formách populárních v raném romantismu, další takovou byly písně, zejména německé. Opět se nabízí srovnání se Schubertem, který jich napsal kolem šesti set a jejich melodická i harmonická invence se zdá být nevyčerpatelná. Poezie byla v německy mluvících zemích tehdy velmi populární. Lidé si kupovali básnické almanachy stejně, jako si dnes kupují časopisy, a skladatelé těmto básním propůjčovali další výrazovou rovinu. Voříšek zhudebnil několik německých básní, které v rámci tohoto projektu připravuji k vydání. Budou opatřeny německými i českými texty. Ráda bych totiž usnadnila přístup k této skvělé hudbě jak studentům konzervatoří, tak profesionálním zpěvákům. Deklamace a porozumění textu jsou v tomto žánru klíčové a zpěv v němčině může být pro mnohé překážkou.

Jeho německé písně tedy vydáváte v českém překladu?

Požádala jsem o jejich přebásnění spisovatele a básníka Petra Koudelku, s kterým jsme společně realizovali již několik projektů, v roce 2024 například vyšly ve vydavatelství Českého rozhlasu Röslerovy písně. Přebásnění takových textů je velmi obtížný úkol, vyžadující mistrovské zvládnutí jazyka. Normálně se totiž komponuje hudba k vybranému textu anebo básník píše libreto, k již existující hudbě. Překladatel takového textu ale musí čelit dvojímu omezení, totiž struktuře textu, to jest typu verše, počtu slabik v rýmu, umístěním krátkých a dlouhých stejně jako přízvučných a nepřízvučných slabik i jejich umístěním ve verši, které je již reflektováno v hudbě. Zároveň je potřeba nalézt lyrický tón básně a zachovat půvab metafor. Vůbec poprvé zazní 15. května v Divadle Kolowrat a přednese je velmi nadaná mladá sopranistka Magdalena Rovenská. 

K Voříškovu dvoustému výročí úmrtí děláte turné u nás, ale i v zahraničí…

První koncert se uskutečnil ve Voříškově rodném Vamberku na jeho narozeniny 11. května, přímo v kostele sv. Prokopa, kde hrával i malý Voříšek a kde jeho tatínek působil jako varhaník a sbormistr. Po koncertech 15. a 16. května v Divadle Kolowrat zazní Voříškova, ale i Schubertova hudba v unikátní sbírce historických nástrojů ve Vyškově. Tamní „Svět klavírů“ skutečně stojí za zhlédnutí, pan Jiří Berčík zde shromáždil a nechal opravit řadu nádherných exemplářů z nejrůznějších koutů Evropy. Je výstižné, že se jeho sbírka jmenuje „Svět klavírů“, a ne třeba muzeum; je to skutečně živé místo, které vám učaruje celou paletou zvuků a ohromí vás mnohostí konstrukčních principů z různých období vývoje tohoto nástroje. Velmi se těším, že si Voříška a Schuberta zahraji na nástroje, na kterých mohli hrát i tito skladatelé. Následovat bude několik koncertů v Německu, mimo jiné na festivalu na zámečku Seehaus ve Francích, kde se pravidelně pořádají vynikající koncerty ve stylu někdejších „Schubertiad“. Pořádá je přední německý písňový interpret, tenor Jan Kobow, který na koncertě Voříška i Schuberta spolu s Magdalenou Rovenskou také zazpívá. Dá se říct, že to je turné s Voříškem po originálních klavírech, respektive po místech, kde sbírky klavírů stále udržují, tak aby klavíry mohly znít na koncertech. Ráda bych dodala, že jsem velice vděčná za podporu Ministerstva kultury, Státního fondu kultury a Česko německého fondu budoucnosti, díky níž je možné celý projekt zrealizovat. 

Věnujete se především barokní a raně romantické hudbě. Čím vás oslovuje?

Cembalo a fortepiano jsou dva odlišné světy. Každý mě přitahuje z jiného důvodu, cembalo svým koncentrovaným tónem a fortepiano spíše jakoby rozpitým zvukem. Svět baroka jako by člověka směřoval spíš do středu, zatímco atmosféra raného romantismu zase jitří nálady a emoce. V baroku je obzvláště zábavný generálbas, který skutečně usnadňuje vnímání celé kompozice. Zvládnout jeho nuance v celém vývoji tohoto stylu je celoživotní úkol. Raný romantismus je zase neobyčejně pestrý různorodostí nástrojů, které se v té době stavěly. Je to celá paleta zvukových barev i konstrukčních principů, které mají vliv na tvorbu tónu. Krásné nástroje jsou podle mého názoru nejlepšími učiteli k pochopení hudby, která se pro ně komponovala.

Proč je potřeba mít o barokní hudbě badatelské znalosti, nežli ji začnete interpretovat?

Je to jako se vším: nejdříve se naučíte zjednodušenou formu, díky které pochopíte obsah, ale která nevysvětluje jádro věci. Když hledáte hlouběji, začne se vám otevírat úplně nový svět. V případě interpretace zkrátka cítíte, že hudba nezní přesvědčivě, a tak se ptáte proč. Například v barokních notách je toho zapsáno daleko méně než v partiturách řekněme ze dvacátého století. Proto je potřeba poznat celý styl a osvojit si principy, o kterých se psalo v dobových traktátech, nicméně nejsou zachyceny u jednotlivých skladeb. Pokud začnete studovat starou hudbu, začnou se vám tyto principy postupně osvětlovat a pomohou vám v orientaci v celém systému. 

Čímž se dostáváme k další vaší činnosti a tou je bádáni…

Moje badatelská činnost vychází a směruje k hudební realizaci, nebavilo by mě dělat něco, z čeho by jediný výstup byl pouhý text. Většinou vzbudí můj zájem nějaká konkrétní skladba; protože se mi líbí, chci se dozvědět více o jejím autorovi, jeho zapojení v tehdejším společenském životě, zajímají mě vztahy s jeho současníky. Konkrétně osudy Voříška a Schuberta jsou vyloženě dojemné. Když se konečně mohli naplno věnovat hudbě a jejich kariéra se začala slibně rozvíjet, zjistili, že jim pravděpodobně zbývá už jen pár let života. (Voříšek zemřel v čtyřiatřiceti letech, Schubert v jednatřiceti – pozn. red.). 

Na březnovém koncertě vašeho cyklu jste uvedla skladbu Veroniky Dusíkové-Cianchettini a zmínila postavení žen skladatelek v 19. století. Jaké to mají ženy dnes? Zabýváte se také současnou klasickou hudbou?

Současnou hudbou se zabývám velmi okrajově, ale shodou okolností chystám na příští rok několik premiér drobnějších skladeb. O skladatelské veřejnosti u nás ale nemám přehled. Sama sebe nevnímám, že bych byla oproti svým mužským kolegům jakkoli znevýhodněna.

Pocházíte z hudební rodiny? Jak jste se zamilovala do cembala a fortepiana? 

Nejsem z hudební rodiny a pro hudbu jsem se rozhodla úplně tajně asi v šestnácti letech. Došlo mi, že klavír je to, čemu se chci v životě věnovat, i kdybych měla být nejhorší klavíristkou na světě. Po gymnáziu jsem šla na AMU, kde jsem vystudovala hru na cembalo, a poté jsem odjela studovat do Basileje, na jednu z nejprestižnějších institucí staré hudby, a tam jsem začala hrát také na fortepiano. Fascinovalo mě, že jde dělat oba nástroje najednou, i když technika a přístup jsou úplně jiné. Vnitřně jsou to protikladné světy, oba nástroje mají odlišnou energii, jiné emoce. Jsem velmi ráda, že mezi nimi mohu „oscilovat“.