„Třikrát za život byl členem, dokonce druhým koncertním mistrem České filharmonie. Hrál pod taktovkami Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Bruna Waltera, Ericha Kleibera.“

„Rovněž se snažil komponovat, jeho ambicím ale odpovídal spíš styl na pomezí lehké a vážné hudební múzy.“

„Do vlaku směr Osvětim byl vehnán 16. října 1944, dožil se pouhých pětapadesáti let.“

Osmdesát let uplyne 27. ledna od chvíle, kdy Rudá armáda, ženoucí se na Berlín, učinila pod dojmem otřesných zpráv z Osvětimi odbočku. A osvobodila tamní koncentrační tábor, největší ze všech, které nacisti založili a buď sami či s pomocí svých přisluhovačů v okupovaných zemích provozovali. O tom, kolik Židů vlastně v osvětimských plynových komorách zemřelo, se dodnes vedou odborné i laické spory. Rozhodně jich bylo přes milion. A jedním z těch, jejichž životní pouť se tam násilně uzavřela, byl významný český houslista a skladatel židovského původu Egon Ledeč.

Třikrát za život byl členem, dokonce druhým koncertním mistrem České filharmonie. Dvakrát se nechal zaměstnat ve Slovenském národním divadle. Hrál pod taktovkami Karla Kovařovice, Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla nebo Bruna Waltera či Ericha Kleibera. Na klavír ho doprovázel Angelo Neumann. Koncertoval s legendární klavíristkou Alicí Herzovou-Sommerovou. Příležitostně komponoval. Jak to, že byl v podstatě zapomenut? Odpověď spočívá v tom, že ve srovnání s těmi, s nimiž byl odvlečen do plynu, neskládal zrovna nejlíp. A na rozdíl od hvězdného tria Gideon Klein, Viktor Ullmann a Hans Krása za sebou nezanechal nadčasově platné dílo. Což ale vůbec neznamená, že by si Egon Ledeč nezasloužil naši pozornost. A připomenutí právě nyní, kdy se civilizovaný svět ohlíží za hrůzami z Osvětimi, kterým byl koncem ledna 1945 učiněn konec.

Na svět přišel Egon, tehdy ještě Ledetsch, 16. března 1889, pár týdnů před narozením Adolfa Hitlera, který měl se svými rasovými zákony do jeho života později fatálně vstoupit. O tom přirozeně neměl tehdy tušení Egonův otec Samuel, šikovný obchodník s textilem a později dokonce továrník, ani jeho maminka Luisa rozená Stiasstna, která bohužel brzy zemřela. Když se vdovec se třemi dětmi, protože před Egonem měli ještě Felixe a Irmu, přestěhoval z Kostelce nad Orlicí do Rychnova nad Kněžnou, znovu se oženil. A k sourozencům přibyly postupně další čtyři děti. Není divu, že hudebně nadanému Egonovi bylo v tak početné rodině poněkud těsno. A že se z ní co nejdřív vymanil.

Na jeho prvního učitele, jímž byl rychnovský regenschori Alois Provazník, navázali v Praze, jak na konzervatoři, tak soukromě, výrazně těžší váhy. Mimo jiné legendární houslista Otakar Ševčík a také Karel Hoffmann, který sedával u prvních houslí v první sestavě Českého kvarteta, jež s ním tvořili Josef Suk, Oskar Nedbal a Otto Berger. Všichni si povšimli Ledečova talentu a doporučili ho České filharmonii, s níž v pouhých devatenácti letech provedl roku 1908 sólový part v Sibeliově Koncertu pro housle a orchestr d moll. Netrvalo dlouho a k filharmonikům se připojil. Poprvé, ale nikoli naposled.

Jeho pouť hudbou byla totiž poměrně pestrá. Nejenže hojně cestoval s Českou filharmonií, řízenou Talichem či Kubelíkem, neboť mezi roky 1929 až 1936 vystupoval ve Vídni nebo v Londýně, ale též v Jugoslávii, Itálii, Maďarsku, Itálii, Belgii či Irsku. A když si jeho hostování v orchestru Národního divadla vyžádal Karel Kovařovic, navštívil Egon Paříž a Švýcarsko. Stranou ponechávám Ledečovo koncertování v rámci vojenských kapel, s nimiž účinkoval za první světové války v méně prestižních štacích od Kecskemétu po Lublin. 

Za zmínku stojí i další dvě oblasti Ledečova pilného muzicírování. Na svoje milované housle z dílny Nicola Gagliana, které mnozí považovali pro jejich krásný zvuk za stradivárky, absolvoval bezpočet vystoupení buď jako sólista, nebo člen komorních seskupení. Kdykoli to bylo možné, prosazoval do repertoáru díla soudobých autorů. Aloise Háby, Karla Boleslava Jiráka, Bohuslava Martinů; také Arthura Honeggera či Antona Weberna. A sám se snažil komponovat. Jeho ambicím ovšem odpovídal spíš styl Franze Kreislera kdesi na pomezí vážné a lehké hudební múzy. Naznačují to už názvy Egonových skladeb: Tatínkova melodie, Kytička, Ukolébavka, Lístek do památníku. Směrem k vyšším hodnotám se vymyká jeho Věčný voják na Šrámkovy verše ze třicátých let a zejména Gavotta pro smyčcový kvartet, kterou složil během roku 1944 v terezínském ghettu.

Jakmile se Egonova vlast stala 15. března 1939 Protektorátem Čechy a Morava, dobré časy vzaly rázně za své. Kvůli rasovým zákonům se musel poroučet od pultu druhého koncertního mistra v České filharmonii. Nějakou dobu soukromě vyučoval a dokud ještě směl, věnoval se své funkcionářské činnosti, která jej předtím zavedla do výboru Klubu orchestrálních umělců, jehož byl zároveň delegátem ve Svazu hudebních organizací. Působil rovněž ve výboru Unie československých hudebníků. Za nacistické nadvlády bylo však nemyslitelné, aby Žid na těchto pozicích setrvával. Trpce zní v této souvislosti fakt, že pod vlivem svého otce, horujícího za Egonova mládí pro asimilaci, vystoupil Ledeč 20. května 1919 ze Židovské obce a hlásil se, kromě jiného i pravopisnou změnou svého příjmení, k vědomému češství. V návaznosti na tento skutek zažádal Egon 10. září 1940 státního prezidenta Háchu, aby byl vyňat z vládního nařízení č. 136/40 sb., která z něj činila občana druhé kategorie. Nebylo mu však vyhověno.

Náhle mu zbývalo alespoň trochu času, aby upravil své neukotvené vztahy. Ve dvaapadesáti letech byl totiž stále svobodný, protože po celou dobu ponořený do své práce, která mu byla posláním. Teď se to rozhodl změnit: „Od letošního února se toho v mém soukromí tolik změnilo,“ psal 27. října 1941 své sestře Irmě, „v sobotu se konečně ožením s Aničkou Friedmannovou!“ Přesto jeho dopisem, který měl sděloval velkou radost, prosakovalo zlé tušení: „Doufám, že nás ale nezaregistrují do transportu dřív, než si odbudeme svatební obřad…“ O necelý měsíc později, 23. listopadu 1941, se už Egon v dalším dopise zmiňuje o tom, že jeho osud se začíná naplňovat: „Předvolali si nás na radnici, takže se zřejmě budeme muset co nejdřív sbalit na cestu. Ale kam? Do Terezína? Anebo snad kamsi do Polska, jak se proslýchá? Každopádně teď víc než kdy jindy myslím na to, co nám vštěpoval tatínek: Geld verloren, nichts verloren; Kopf verloren, alles verloren. Přijít o peníze není nic proti tomu přijít o hlavu. Vzpomínáš?“

Do Terezína byl Egon Ledeč nuceně odvlečen v Prahy transportem L–178 10. prosince 1941. Jen co se v tamní mizérii trochu rozkoukal, už o Vánocích těšil spoluvězně včetně svého bratra Felixe tklivou hrou na housle. Brzy se stal prvním hudebníkem, jenž koncertoval pro Radu starších, které bylo vězniteli povoleno scházet se jednou týdne v ponuré budově Magdeburských kasáren. Činorodý jako vždy, založil Egon v ghettu smyčcové kvarteto, v němž po své zdejší internaci hrál i někdejší člen slavného vídeňského Rosé Quartet Julius Swertka. Jejich repertoár sahal od Mozarta, Beethovena, Dvořáka po Divertimento ebraico od jejich táborového „kolegy“ Sigmunda Schula. A když do Terezína přibyla proslulá klavíristka Anna Herzová-Sommerová, Ledeč s ní vytvořil duo, které oprášilo nádheru doby, kdy ho na klavír roku 1910 doprovázel samotný ředitel Německého divadla v Praze Angelo Neumann.

Teď se však schylovalo k tragédii. Ten z transportu L-178 byl terezínským „kápem“ uznán vhodný leda k tomu, aby nastoupil na další cestu. Tentokrát svou poslední. Pramálo bylo platné, že měl nóbl společnost. Kleina, Ullmanna nebo známého dirigenta Rafaela Schächtera. Do vlaku, respektive spíš dobytčáku, směr Osvětim byli vehnáni 16. října 1944. A s výjimkou prvního ze jmenovaných, který přežil jen o něco déle, do ledna 1945, se ještě téhož dne proměnili v kouř, který se s výsměšnou lehkostí i se zlověstným pachem vznášel nad táborem smrti. 

Vynikající hudebník Egon Ledeč se tak dožil pouhých pětapadesáti let.

Wikipedie / a.n. / volné dílo, instagram.com / annanovak23, medium.com / Institut Terezínské iniciativy