„Narozen do sudetské, německy hovořící rodiny, strávil v Aussig neboli v Ústí nad Labem úvodních patnáct let života.“

„Nečekal, až mu NDR zabrání v občasném hostování na Západě, a roku 1984 se nevrátil ze Spojených států.“

„V Torontu navázal na skvostnou trojici, která ho na dirigentském stupínku předcházela: Seiji Ozawa, Karel Ančerl a sir Colin Davis.“

V Americe dirigoval absolutní elitu od Newyorské filharmonie přes Bostonskou, Chicagskou či Losangeleskou. Mnohokrát pozdvihl taktovku v Carnegie Hall. Předtím byl mimo jiné šéfdirigentem a generálním uměleckým ředitelem Drážďanských filharmoniků. Dodnes je čestným dirigentem Národního symfonického orchestru na Taiwanu. Jak to, že je pro nás Günther Herbig, rodák z Ústí nad Labem, dobře utajeným současníkem? A čím to, že se po něm dnes, v jeho čtyřiadevadesáti, slehla zem? Přitom do světa klasické hudby obtiskl výraznou stopu, která si žádá alespoň rámcového zmapování.

„Berte věci, jak jsou,“ radil kdysi dávno Miroslav Horníček ve své sbírce povídek Dobře utajené housle. A dlužno hned úvodem čtyřiačtyřicátého dílu tohoto cyklu přiznat, že pátrání po dalším z našich zapomenutých krajanů vyústilo v nečekaný paradox. Pokaždé jsem po těch, které jsme z paměti vytěsnili jen pro jejich německý či židovský původ, pátral v minulosti. Ať už byla více či méně vzdálená, vždy jsem se nakonec dopracoval k podkladům, z nichž bylo možné selektivně čerpat. Bylo tudíž namístě se domnívat, že u současníka to bude tím snazší, leč – chyba lávky! 

Günther Herbig, ročník 1931, jako by po sobě dvakrát zametl stopy tak důkladně, že vytvořit příběh jeho profesního života nebylo jednoduché, o soukromém ani nemluvě. V čem spočívaly zmíněné předěly Herbigovy kariéry? Co k nim vedlo, jaké byly jejich příčiny a důsledky? A přivedly ho někdy zpět do země, v níž přišel na svět?

Narozen do sudetské, německy hovořící rodiny, strávil v Aussig neboli v Ústí nad Labem úvodních patnáct let života. Do jaké míry zvládl češtinu a zda vůbec, není jasné; každopádně se stýkal i s dětmi ze smíšených rodin, jakými byl jen o tři roky mladší Heinz Edelmann, syn otce Wilhelma a matky Josefy, rozené Kladivové, který se později také proslavil v souvislosti s hudbou. Byť jinou a jinak, protože coby vyhledávaný ilustrátor vytvořil v letech 1967 až 1968 pro Beatles slavný animovaný film Žlutá ponorka. Kdy přesně byl Günter Herbig s rodiči odsunut do Německa a proč se na rozdíl od Edelmannových neusadili v jeho západní části, ale vzali za vděk východní, též není známo. Ať tak, či onak, cesta budoucího dirigenta do svobodného světa byla tím klopotnější. 

Předcházela jí studia dirigování a v rámci možností i slibná kariéra v NDR. Ještě předtím, než byla roku 1961 vztyčena berlínská zeď, mohl Herbig využít společného prostoru k tomu, aby získal vzdělání a první zkušenosti u dvou pedagogů a jednoho mentora. Tím nebyl, jakkoli asi dost krátce, nikdo jiný než Herbert von Karajan. Důkladněji Günther studoval u dvou Hermannů, Abendrotha a Scherchena. Lidsky nemohlo jít o odlišnější osoby. 

Dirigent, pedagog a skladatel Hermann Abendroth (1883–1956) se zjevně uměl ve složitých časech orientovat. Když Německo ovládl Hitler, zdálo se, že jako liberálně smýšlející umělec bude čelit potížím; přizpůsobil se ale tak rychle, že už v roce 1934 nahradil v čele lipského Gewandhausorchester legendárního Bruna Waltera, pro svůj židovský původ nepřijatelného. Rovněž byl jmenován profesorem na lipské konzervatoři. Roku 1945 se ale Abendroth kupodivu stává generálním ředitelem výmarského divadla i orchestru, následně je hýčkán východoněmeckým režimem a dokonce zvolen poslancem tamního parlamentu. 

Hermann Scherchen (1891–1966) také prožil dobrodružný život, ovšem spíš v soukromí než v hudbě. Když v Německu přišli roku 1933 k moci nacisté, odmítl s nimi spolupracovat a druhou světovou válku přečkal ve švýcarském azylu. Z něho se vydával do světa, takže se třetí z jeho pěti manželek stala v Pekingu čínská skladatelka, s níž roku 1938 zplodil dceru, rovněž se později věnující komponování. Scherchen byl po celou svoji uměleckou dráhu příznivcem soudobé hudby; propagoval a řídil díla Schönbergova, Bergova, Webernova, později také Luigiho Nona. Přitom stačil vyučovat. A jak šel čas, znalosti od něj coby jeden z jeho žáků čerpal také náš Karel Ančerl.

Vyzbrojen znalostmi, zkušenostmi i názory obou odlišných pedagogů, pokusil se Günther Herbig věnovat dirigování v NDR, aniž by si s režimem příliš zadal. Po Abendrothovi převzal roku 1956 pozici ve Výmaru, odtud putoval do čela hudebních těles v Erfurtu a v Postupimi, aby se roku 1972 propracoval na pět let do čela Drážďanské filharmonie, s níž často pobýval i v nahrávacích studiích. Počínaje rokem 1977, přesídlil k Berlínským symfonikům, kde ale na něj bylo víc vidět, takže se s partajníky, pověřenými dozorem nad kulturou, dostával do rozepří. Nečekal, až mu zabrání v občasném hostování na Západě, a roku 1984 se nevrátil ze Spojených států, kde mu symfonici v Detroitu ihned nabídli místo hudebního ředitele a šéfdirigenta. V jejich čele si vysloužil pochvaly jak v Carnegie Hall, tak při evropském turné v Anglii: „Na co sáhne, tomu vdechne život a jedinečnost,“ rozplýval se nad jeho výkonem kritik deníku Manchester Evening News a nerozpakoval se dodat, že Herbig „je jedním z velikánů taktovky“. 

Nepochybně se těšil znamenité pověsti, vždyť jako dirigent hostoval u Orchestre de Paris, BBC Philharmonic Orchestra, Royal Philharmonic Orchestra a dalších významných těles. Na počátku přelomového roku 1989 zaujal evropské publikum řadou vystoupení, při nichž se sólového partu ujal Gideon Kremer. Tou dobou už Herbig rok působil nastálo v Torontu, kde navázal na skvostnou trojici, která ho na dirigentském stupínku předcházela: v letech 1965 až 1969 Seiji Ozawa, po něm do roku 1973 Karel Ančerl a následně od roku 1975 na dlouhých třináct let sir Colin Davis. Že byl Günther Herbig vybrán do této společnosti, o jeho kvalitách svědčí nejlépe.

Jak po celou dobu, od mladistvého přesídlení z Čech do Německa až po elegantní útěk z NDR a následnou kariéru nejen v Americe dirigent vlastně žil? Měl rodinu, děti? S kým se přátelil? Pouze o hudbě a jeho cestě v ní hovoří veškeré údaje o jeho životě, ať už je nabízí newyorská agentura Kaylor Management Ltd. se sídlem v New Yorku, která ho zastupuje, či Taiwan National Symphony Orchestra, kde získal doživotní titul čestného dirigenta. Zmiňováno bývá jeho hostování u rozhlasových symfoniků v Saarbrückenu nebo v čele Orquestra Filarmónica na Kanárských ostrovech. Rozhovory zjevně neposkytoval… Když jsem konečně narazil na privátnější údaje a jejich nositeli ihned napsal, dostalo se mi pobavené odpovědi z druhého konce světa. Jejím autorem byl hudebník stejného jména a příjmení, působící jako kytarista na Novém Zélandu, který sice o svém známějším jmenovci věděl, ale nikdy se s ním nesetkal, natož aby měli co společného.

Poslední údaj, dohledatelný o dirigentském působení našeho rodáka Günthera Herbiga, pochází ze sezóny 2021/22, kdy byl po letech pozván do Toronta, aby v rámci oslav stého výročí od založení místního symfonického tělesa jej při jednom z koncertů vedl. Poté už o něm veškeré prameny mlčí. Lze z toho usoudit, že navzdory pokročilému věku přečkal covidové extempore, ale pak se už definitivně uchýlil do ústraní. 

Ať už se nyní, když 30. listopadu oslaví své čtyřiadevadesátiny, nachází kdekoli, má se Günther Herbig rozhodně za čím ohlížet a co bilancovat. Vyrůstal v Sudetech, bujarou pubertu mu překazila druhá světová válka, hudbu si osvojil a první úspěchy s ní slavil ve východním Německu, zralá léta mu přinesla uplatnění na Západě. S hudbou procestoval celý svět, jen evropských turné prý absolvoval dohromady sedmatřicet. Na rozdíl od svého prvního učitele, Hermanna Abendrotha, který vystoupil roku 1951 na Pražském jaru, se ale Herbig tam, kde se narodil, zřejmě už nikdy nevrátil. Tenkou nit, kterou byl s námi kdysi spjat, mu osud brzy přestřihl, aniž by později uchystal její navázání.

Foto/zdroj: DR / Opéra de Dijon, Youtube, Wikipedia / archiv rodiny dirigenta / volné dílo, Artists: Caecilia – koncertní agentura, Wikipedia / Ritterstiege / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/)