„Každý pěvec musí hledat rovnováhu mezi tím, co by rád zpíval, a tím, co skutečně zpívat může.“

„Idomeneo není příběhem o lásce, což je pro mě nezvyklé – obvykle totiž ztvárňuju postavy zamilované do sopranistky.“

„Cítím, že s věkem se do opery zamilovávám stále více, protože stále je co objevovat.“

Americký tenorista Evan LeRoy Johnson si vydobyl místo na předních evropských scénách – vystupuje ve Frankfurtu, Curychu i v Mnichově. Jeho repertoár zdobí velké tenorové role jako třeba Don José v Carmen, Rodolfo v Bohémě, Pinkerton v Madama Butterfly či Lenský v Evženu Oněginovi. V blízké budoucnosti jej čekají debuty v newyorské Metropolitní opeře i v chicagské Lyrické opeře. Pražskému publiku se poprvé představil v roce 2023 jako Princ v Rusalce a následně jako Giasone v Médee. Nyní se na scénu Národního divadla vrací coby Idomeneo v nové inscenaci tohoto Mozartova mistrovského díla – hudebně ji připraví Konrad Junghänel, režijně Calixto Bieito. První premiéra sezony je naplánována do budovy Státní opery na 25. září.

Pražské publikum si vás pamatuje především jako Prince v Rusalce. Pokud se nepletu, tuto roli jste poprvé zpíval už v roce 2018 v Des Moines v Belgii. Bylo to vaše první setkání s českou operou?

Má první Rusalka skutečně zazněla v opeře v Des Moines, o rok později jsem ji zpíval na festivalu v Glyndebourne a nakonec mě přivedla i do Prahy. Měl jsem velké štěstí, že už během studií ve Filadelfii mi můj hlasový pedagog pomohl přistoupit k češtině zcela přirozeným způsobem. Do této opery jsem se zamiloval a nyní se na ni připravuju znovu, v prosinci se v roli vrátím do Státní opery. Patří k mým nejoblíbenějším dílům, protože nabízí ohromné bohatství významů, především v linii vztahu otce a dcery. Zároveň jde o hluboké psychologické drama – jako mnoho jiných oper se dotýká sexuálního chování a temnějších stránek lidské povahy, a právě to dává interpretovi velký prostor pro dramatické uchopení. Současně je to ale pohádka a hudba to nádherně odráží. Zpívat ji v klasické, „staromilské“ inscenaci je radost, a přesto je fascinující znovu a znovu objevovat rozličné vrstvy, které v sobě toto dílo skrývá.

Mohl byste českému publiku popsat, jaké je pro rodilého Američana zpívat v češtině?

Řekl bych, že hlavní výzvou je zvládnout některé složité souhláskové kombinace – například když Princ na začátku opery zpívá: „Anebo sama, jak vstříc mi jdeš, kořistí lovcovou býti chceš?“ Pro amerického pěvce nejsou nejtěžší dlouhé kantilény ani vysoké tóny, ale to slovo vstříc. Poskládat za sebou v, s, t a pak ještě to „šílené“ ř bez jediné samohlásky – to je zpočátku téměř nemožné! (smích) Chvíli mi trvalo, než jsem si to v hlavě a v puse srovnal. Z mé zkušenosti ale platí, že u každého jazyka je klíčem poslouchat jej a ponořit se do něj: čím více ho slyšíte, tím přirozenější se zpěv stává. Hodně také záleží na tom, jak skladatelé píšou pro hlas – Dvořák byl k pěvcům velmi ohleduplný, zatímco u jiných je to někdy složitější. Ačkoli jsem ještě nezpíval Janáčka, myslím, že principy jsou podobné: krásné belcantové linie, které jsou velkou inspirací a dělají práci s hlasovými pedagogy skutečným potěšením.

Lákají vás i jiné role v české opeře?

Rozhodně Laca a Števa v Její pastorkyni. A začal jsem také pokukovat po Borisovi v Kátě Kabanové.

Jaká je vaše zkušenost s českým publikem?

Stejně jako v každém městě, i tady je můj zážitek úzce spjatý s tím, co na jevišti zpívám. Praha byla významným městem jak pro Dvořáka, tak pro Mozarta, a tak má zdejší publikum poměrně jasnou představu o stylu i o hlasech, které by v jejich operách měly zaznít. V Rusalce je nádherné vidět mezi diváky i děti – svědčí to o tom, jak široký je v Česku zájem o operu. Podobné je to třeba v Německu s Kouzelnou flétnou, kde lidé oceňují svého rodného skladatele. Jsem rád, že mohu přispět k uchovávání krásné české operní tradice.

Nyní se vracíte se nyní do Prahy jako Idomeneo. Pokud se nepletu, je to už vaše druhá spolupráce s Calixtem Bieitem. Vybavíte si předchozí spolupráci na Brittenově Válečném rekviem v Oslu?

Bylo to mé první profesionální angažmá v Evropě, ještě v době, kdy jsem byl studentem. Pro umělce na volné noze, jímž jsem tehdy byl, to byla naprosto jedinečná zkušenost. Calixto je mimořádný režisér a dodnes si pamatuju, jak dokonale dokáže propojit různé vrstvy díla a očekává, že je zpěváci sami odhalí. Práce na Rekviem byla napjatá a intenzivní – ponořili jsme se do emocí a psychologické atmosféry poválečné doby a zkoumali, jak druhá světová válka navždy proměnila hudbu i lidstvo samo. Jeho inscenace to vystihla dokonale. Protože Rekviem nemá klasický děj, stali jsme se sami postavami, které vytvářely jednotlivé obrazy. V závěru představení sedělo publikum v naprostém tichu a vstřebávalo všechno, co zaznělo. Brittenova hudba je neúprosná, a přitom nádherná, plná dechberoucích obrazů.

Často býváte obsazován do takzvané velké opery. Je pro váš hlas Idomeneo stále vhodný, nebo si Mozarta zařazujete do repertoáru spíše kvůli hlasové hygieně?

To je skvělá otázka. Každý pěvec musí hledat rovnováhu mezi tím, co by rád zpíval, a tím, co skutečně zpívat může. Můj první pedagog mi doporučil právě Idomenea s tím, že mému hlasu dokonale sedí, a na tom se naštěstí nic nezměnilo. Tato role mi pořád velmi dobře vyhovuje. V jistém smyslu je to podobné jako u Verdiho – i tady existuje jasná stavba, vrcholné momenty a nutnost udržet dramatické napětí po delší dobu, což je pro Verdiho typické. A navíc, nezapomínejme: Idomeneo je možná Mozartova vůbec nejdramatičtější tenorová role, což ho odlišuje od většiny ostatních postav, které napsal.

Zároveň je to otázka hlasové hygieny. Mozart pěvci nedovoluje tolik volnosti a dramatické expresivity jako pozdější lyričtí skladatelé, drží vás v přesných hranicích, vyžaduje soustředění – a to je skvělý trénink pro větší role. Zpívat tuto roli v mém věku, ještě před tím, než přijde čas Wagnera, je pro mě ideální.

Jak přistupujete k árii Fuor del mar, která bývá považována za nejobtížnější tenorovou árii Mozartova repertoáru?

Z dramatického hlediska je pro mě největší výzvou ukázat složitý vztah mezi otcem a synem, a přitom neustrnout. Libreto této opery je plné skrytých emocí a myšlenek, je v něm tolik nevyřčeného a nepochopeného a to je potřeba zachytit. Tato role se navíc netočí kolem lásky, což je pro mě nezvyklé – často totiž ztvárňuju postavy zamilované do sopranistky. Tady jde o cestu proměny: od mládí ke stáří, od moci k jejímu předávání, k odpovědnosti. Pod vedením Calixta Bieita to myslím bude nesmírně fascinující cesta.

K árii přistupuju stejně jako k jakékoli jiné – ať už je lehká, nebo technicky nesmírně obtížná. Nakonec je to vždy skládanka: šest týdnů zkoušek, práce s dirigentem, postupné tvarování konečné podoby. Zpíval jsem ji už na univerzitě, dokonce na svém absolventském koncertu, takže mám pevné základy. Ale nyní ji provádět na vyšší úrovni, s hlubším porozuměním, je nesmírně obohacující. Přirozeně to byla první věc, kterou jsem si otevřel ve studijní partituře, když mi roli nabídli. Rozsah sice není extrémní, ale technicky je to velmi náročné. Kdysi jsem studoval varhany a můj učitel mi tehdy často opakoval: pomalé cvičení přináší rychlé výsledky. A tím se řídím dodnes.

Můžete prozradit něco o stylu inscenace?

Neměl bych prozrazovat příliš mnoho – Calixto Bieito pravděpodobně během zkoušek provede úpravy podle toho, jak bude každý z nás zvládat svou roli. Při prvních setkáních naznačil, že kontext se může posunout a nemusí skončit tam, kde začal. Nic tedy není pevné… Co se týče kostýmů, počáteční návrhy směřovaly k období po druhé světové válce, někdy do 50. či 60. let. Zůstáváme na Krétě, jen v lehce posunuté časové rovině.

Jak se momentálně vyvíjí váš hlas?

Existuje tolik repertoáru, který bych rád zpíval – od raných děl až po pozdně romantické. Mnozí doporučují Wagnera, Strausse nebo Verdiho. Snažím se postupovat opatrně, zpívat lyrické role co nejdéle, než se pustím do těžších. Přesto se pomalu posouvám k partům jako Calaf v Turandot nebo Manrico v Trubadúrovi a začal jsem se učit i Cavaradossiho v Tosce. Jednoho dne bych rád ztvárnil velké příběhy a hudbu německého repertoáru, ale mám štěstí, že mohu zahrnout i role francouzské. Samozřejmě bych rád nastudoval již zmíněného Lacu a Števu.

Pocházíte z hudební rodiny. Jak si vás našla opera?

Ano, vyrostl jsem v nesmírně hudebním prostředí. Mám tři sourozence a často jsme spolu vystupovali na malých recitálech. S mojí sestrou muzicírujeme už od mých pěti let. Maminka byla velkou milovnicí opery a klasické hudby, to ona nás brala nás do divadla. Pamatuju si, že mě vzala na Figarovu svatbu, když mi bylo šest nebo sedm let. Byl jsem ještě malé dítě, zdálo se mi to dlouhé… a nakonec jsem usnul. Přesto mě tato zkušenost provázela, a nakonec se z ní stala celoživotní láska.

Dokázal byste popsat okamžik, kdy jste se rozhodl věnovat svůj život opeře?

Těžko určit jediný moment. Na střední škole v Minnesotě existoval program, který umožňoval talentovaným studentům účinkovat jako sboristé v místní inscenaci Bohémy. To bylo mé první živé setkání s operou a zhruba v té době jsem se zamiloval do Pavarottiho. Zpíval jsem i v dalších sborech a kombinace těchto zkušeností mi potvrdila, že jdu správnou cestou.

S dalším studiem a různými učiteli jsem postupně objevil, že mám pro tuto kariéru a životní styl potřebné vlastnosti, a stále více si operu obliboval. Je to stresující, ale zároveň nesmírně naplňující profese; strávíte stovky hodin zkoušením, načež začne ožívat celý příběh. Cítím, že s věkem se do opery zamilovávám stále více, protože stále je co objevovat.

Dokážete se z fantastického světa opery vrátit zpět do každodenní reality? 

Mým oblíbeným únikem od opery je rybaření. Na mezinárodní angažmá si dokonce beru i rybářské náčiní. Je fascinující si představovat, co všechno se děje pod hladinou, soustředit se na ryby a úplně se přenést někam jinam. A hlavně – je to bez tlaku, což působí uklidňujícím a uzemňujícím dojmem.

Rád také chodím po horách – ať už v Alpách nebo ve Skalistých horách. Každý rok se snažím podniknout alespoň jeden či dva vícedenní výlety do divočiny, čtyři až šest dní, sám nebo s otcem a bratrem. Je to můj způsob, jak se znovu spojit sám se sebou a s obyčejným životem. Na tyto výpravy si často stáhnu nějakou partituru do telefonu i s nahrávkou, abych mohl studovat a učit se role i uprostřed divočiny. Při své poslední cestě v pohoří východního Tennessee jsem tak poslouchal a učil se Idomenea.

Jako amerického umělce nemohu nezeptat: jak vidíte současnou situaci ve své zemi? Máte obavy o stav kultury?

Obávám se téměř všeho; je to složité období. Jako americký umělec mám to štěstí, že mohu vystupovat v zahraničí, což je v našem oboru nesmírně důležité. Každý den mi připomíná, že jsme silnější, když spolupracujeme s umělci z celého světa. Izolacionistické postoje a uzavírání institucí nejsou cestou vpřed. Mám obavy, kam se situace ubírá, ale není to konečné. Nakonec přijde změna, která přinese větší ocenění kultury. V USA je tolik vynikajících hudebníků, na které můžeme být hrdí. Situace není ideální, ale stále existuje naděje.

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakoukoli operní postavu, koho byste vybral a o čem byste mluvili?

Napadají mě tři postavy. Nejsem velký znalec vína, ale rád bych si dal láhev dobrého červeného s Carmen, ale ne coby Don José, ale sám za sebe! (směje se) Díky svému neuvěřitelnému charisma by bezpochyby byla fascinující společnicí. Figara bych vzal na české pivo; byl by to zábavný a šibalský společník, rozhovor s ním by určitě neustal na mrtvém bodě. A rád bych k nám přizval i Mercutia – působí jako věrný přítel, zároveň s typickou nezbednou povahou. Mohl by to být nezapomenutelný večer…