„Jsme ochotni jít až na hranu.“

„Nečteme partitury laxně.“

„Odezva, speciálně po pátém kvartetu, je na Martinů vždycky velmi silná.“ 

Pavel Haas Quartet, česky Kvarteto Pavla Haase a zkráceně Haasovci, je mezinárodně mimořádně oceňovaný komorní soubor. Má teď v katalogu Supraphonu další nahrávku – čtyři ze sedmi kvartetních kompozic Bohuslava Martinů. Čísla dva, tři, pět a sedm. Neznamená to sice, že se z nich stávají ambasadoři tohoto autora, ale hrají ho a hovoří o něm s chutí. K rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se sešli všichni čtyři: primárius Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel usedající u pultu druhých houslí, violista Šimon Truszka a violoncellista Peter Jarůšek, odjakživa přirozený mluvčí celé čtveřice.   

Soustřeďujete se na téma nové desky i koncertně? Hrajete teď na koncertech víc Bohuslava Martinů? 

Veronika: V klasické hudbě je to tak, že skladby, abychom je mohli nahrát, musíme nejprve nacvičit. Aby vše dozrálo, jde o proces, který chce svůj čas. Když cítíme, že nadešel vhodný čas pro natočení, tak potom se stane, že naopak skladby už pak tolik nehrajeme. I proto, že nás už zase čeká jiný repertoár. Plánujeme na dva roky dopředu… Takže je to u nás vlastně trošku opačně oproti popové hudbě, kde se natočí CD a potom se s ním dělá turné. 

Peter: My jsme se Martinů začali věnovat někdy v roce 2018, takže jsme tyto čtyři smyčcové kvartety hráli různě během sezón, zařazovali jsme je do repertoáru postupně. Možná si umíte představit, že teď naopak od takové intenzity už trošku upouštíme. Máme před sebou zase jiné výzvy. Ale samozřejmě, že budeme Martinů dál do koncertních programů zařazovat. 

Takže neplánujete nějaké soustředěné promo… 

Veronika: No když to takhle říkáte, tak je to vlastně škoda, že? 

Peter: Ale umíte si představit nějaké pořadatele, kterým bychom nabídli program sestavený kompletně z Martinů? Možná by se trochu vyděsili. Někteří jsou prostě konzervativnější. 

Veronika: Ale hráli jsme ho teď prvního října spolu s Korngoldem a Dvořákem v londýnské Wigmore Hall, potom na Lednicko-valtickém festivalu… a budeme Martinů hrát i v Elbphilharmonie v Hamburku. 

Peter: A Martinů bude také součástí programů v Asii. Například kombinace Prvního kvartetu Vítězslavy Kaprálové a Pátého kvartetu Bohuslava Martinů. Což je vzhledem k jejich společnému příběhu spojitost víc než logická. Zahrajeme ho i ve Vídni, v Amsterdamu, v Americe… Příležitostí bude řada. 

A které kvartety?  

Peter: Hlavně pátý a třetí. 

Veronika: Pátý kvartet je opravdu zásadní a celostní dílo. 

Peter: Úplně první byl pro nás kvartet sedmý. Ale mentálně jsme začali od pátého. Je nejsilnější z hlediska emocionálního zaujetí. Je osobní výpovědí. 

Dotočíte tedy ještě kvartety číslo jedna, čtyři a šest? 

Peter: V nejbližších plánech to není. 

A hrajete je? 

Veronika: Zatím ne. 

Peter: Vybrali jsme čtyři, které jsou na CD, protože nám přišly kontrastní a svébytné. Případný komplet nám úplně nedává smysl. To bychom nehráli pomalu nic jiného. My jsme na ty komplety vlastně nikdy moc nebyli a asi se ani nechceme dostat do nějaké martinůovské bubliny… Dávkujeme to přirozeným způsobem, aby nebyl přítomen žádný velký tlak. Třeba ale přijde čas a zkompletujeme je všechny…? Nevím. 

Ale nějaké komplety přece jen máte: Smetanu, Prokofjeva, Janáčka… 

Peter: To ano, ale ty jsou všechny jenom po dvou dílech. Pavla Haase máme taky všechny. 

A ty jsou tři. Já vím. Jen jsem trochu provokoval!

Peter: Podívejte, od londýnské Wigmore Hall jsme dokonce měli nabídku nastudovat – a zahrát tam – všechny Šostakovičovy kvartety. A těch je patnáct. Těžko se odmítá… Ale nakonec jsme odmítnout museli, bylo by to příliš velké sousto. Ne že bychom je nezahráli, ale roli hraje emocionální zaangažovanost, svým způsobem jednostranná… Nám hudba, kterou hrajeme, v hlavě probíhá vlastně neustále, takže jsme si to nedokázali vlastně představit. Někdy před covidem jsme nahrávali tři z jeho kvartetů. Bylo to tak intenzivní, že jsme Šostakoviče od té doby už nehráli. Vždycky je potřeba jednu věc vybalancovat zase nějakým jiným druhem hudby. 

Takže nekoketujete ani s kompletním Beethovenem? 

Peter: Pochybuji. To se nestane. Ale v jeho výroční rok 2027 ho hrát budeme. Chystáme koncertní beethovenovský program, ale natočit komplet, to opravdu není naší ambicí. Nicméně Beethoven je samozřejmě jednou ze zásadních součásti našeho repertoáru, nebo vůbec kvartetního repertoáru, budeme se k němu tím pádem pořád vracet. 

Můžete prozradit nějaké další záměry, nebo třeba dokonce říct, co už je natočeno? 

Peter: Snad se to smí říct: na konci roku 2026 chceme nahrávat Dvořákovy opusy 105 a 61. Nahráli jsme už jeho opus 106 a Americký kvartet, natočili jsme i jeho kvintety, teď budeme pokračovat. 

Marek: Jak vidíte, vybíráme hlavně, jak se říká, pecky. 

Takže neuvažujete úplně o tom, že byste vybírali a realizovali nějaké překvapivé objevy? 

Peter: Asi ne. Samozřejmě, že nás zajímají nové podněty, ale že bychom hledali úplně nové věci, to asi ne. Ale nedávno jsme s Veronikou slyšeli První smyčcový kvartet Alexandra Zemlinského. Úžasná hudba, kterou bych si chtěl někdy zahrát. 

Veronika: Martinů jsme pro sebe objevili právě tehdy, když jsme začali hrát třetí kvartet, to bylo někdy v roce 2013 nebo 2014, a zjistili jsme, že jde o geniální hudbu. Objevovali jsme ho pak pomalu, po malých soustech. 

Peter: Nechtěli jsme, aby to byla nějaká rychlokvaška. 

Mimochodem, máte v repertoáru třeba od Vítězslava Nováka jeho krásný kvartet D dur? 

Veronika: Ještě ne. I Suk je krásný, Korngold… Ale pořád se vracím k Martinů: jeho Pátý kvartet je opravdu krásný, lidé jsou často až oněmělí, když skladbu slyší. Odezva, speciálně po tomto kvartetu, je vždycky velmi silná. 

Jak dlouho vlastně hrajete v současném obsazení souboru? 

Šimon: Jsem členem druhý rok, respektive už dva a půl roku. Od jara 2023, kdy jsme byli v Americe. 

Ještě stále doháníte penzum repertoáru? 

Šimon: Samozřejmě, že ano. Sice už jsem ve smyčcovém kvartetu hrál i předtím, ale repertoár je velmi rozsáhlý. 

Peter: Ono ani nejde jen o repertoár. Hrát noty není takový problém, ale každý soubor má nějaké automatismy. Jde o přístup, o detaily, o věci, které takto do hloubky řeší málo lidí. Technikálie jako rychlost smyku a tah smyčce, prstoklady… Nejdřív je potřeba mít vizi a nějak k ní dospět, pak řešíme, jak… Jak konkrétní soubor přesně hraje, není vůbec nic jednoduchého. 

Čili Martinů už jste už nahrávali spolu, v tomto aktuálním obsazení? 

Veronika: Ano. Točili jsme na jaře letošního roku. 

A jak jste se vlastně se Šimonem vzájemně našli? 

Šimon: S Markem jsme hráli ještě za mých studentských časů v Košicích, také s Petrem jsem se setkal, učil nás, když jsem ještě hrál v Kukalově kvartetu. Naše cesty se prostě nějak spojily… 

Peter: Byla sezóna, když jsme měnili člena, ale nechtěli jsme to uspěchat. Zvolili jsme taktiku, že nebudeme lidi oslovovat, ale rozšíříme informaci, že někoho hledáme – a ten, kdo bude chtít s námi hrát, se přihlásí. Šimon byl jedním z nich. Absolvoval s námi americké turné, jiní kandidáti zase měli s námi jinou část toho roku. Každopádně jsme spolu strávili víc než jen nějaké dvě rychlé zkoušky a jedno pivo… Šimon se spontánně ohlásil a během toho turné jsme se už vlastně dohodli. 

Veronika: Bylo dobré, že jsme spolu hráli na pódiu. A myslím, že jsme se dohodli v Houstonu v turecké restauraci, kde jsme byli na kebabu. Byl březen 2023. Shodli jsme se, že to je sice nejtěžší, ale také nejkrásnější zaměstnání. 

Myslíte v tomto konkrétním souboru? 

Všichni: (smích)

Veronika: Ono to vypadá, že se pořád smějeme, ale ono tomu tak není. Nicméně máme v životě něco, co nás opravdu naplňuje, co nám dává vědomí, že neděláme nic zbytečně, že to, co děláme, má nějaký přínos. 

Existují soubory, které mají ambici přesahovat za rámec klasické hudby, ať už výhradně jako Kronos Quartet, nebo třeba jako u nás Epoque Quartet. Ale tímto směrem Vy vůbec nehledíte, že? 

Marek: Myslím, že takhle jsme nikdy nehráli. A vlastně nikdo z nás ani sám. 

Peter: Může to být občerstvující, ale že bychom šli mimo klasiku, že bychom aktivně chtěli provozovat jiné žánry, to ne. I když je já sám poslouchám. 

Veronika: To jsme se tuhle bavili, který jiný nástroj by třeba každý z nás chtěl mít. Já bych chtěla zpívat operu. Pucciniho Bohému. 

Peter: Já bych si chtěl zadirigovat Beethovenovu Osudovou. Konečně by se jednou její úvod zahrál v tempu. Nikdo to tak nedělá. A to jsem tuhle poslouchal nějakých třicet nahrávek. 

Ale vy jste takoví ráznější a rychlejší i ve svém nejvlastnějším repertoáru. Já vás tak aspoň vnímám…

Peter: Oni to tak skladatelé chtějí! Napíšou fortissimo, nebo napíšou určité tempo, a my to tak potom hrajeme! 

Veronika: Jsme ochotni jít až na hranu. Z podstaty jsme velmi leniví, ale když už něco děláme, tak naplno. 

A dostat se k vám do téhle intenzity právě může být těžké pro nového člena. 

Peter: Do výrazové intenzity… To asi ano.

Veronika: Myslíte si, že nás to nenamáhá a nevyčerpává?! Samozřejmě, že ano. 

Ale do intenzity výrazu se nenutíte, nebo snad ano?  

Veronika: Na zkouškách trochu ano… (smích) 

Peter: Na pohodlnost se lehko zvykne, ale ta je základem cesty směrem dolů. Pokud bychom k hudbě nepřistupovali perfekcionisticky, což by znamenalo hrát jenom s podstaty, tak by mě časem už asi ani nebavila. 

Veronika: Když si vezmete toho, kdo tu hudbu napsal, tak on u toho přece něco cítil, měl důvod, proč ji píše. Trpěl, nebo vyznával lásku… Naší povinností je tomu posloužit. 

Peter: My opravdu hrajeme jen to, co je napsané. Nečteme partituru laxně. 

A jiní ano? 

Peter: No comment. (smích) 

Marek: Četl jsem tuhle rozhovor se sekundistou jednoho souboru. Hovořil o tom, jak se hraje Beethoven ve Vídni. Všichni si mysleli, že tak, jak se hraje, že je tradice ještě z jeho doby. Ale ono to tak ve skutečnosti není. Ony se totiž pomalé věty zrychlily a rychlé se zpomalily, takže všechno začalo znít tak trošku stejně. Také se zploštila dynamika. Tradice vytvořila nějaký precedens. A když to pak někdo hraje jinak, tak vzbuzuje pozornost. 

Peter: Kdysi dávno na absolventském koncertu Pavla Nikla jsme hráli jeden z Beethovenových Razumovských kvartetů. Hráli jsme ho, i tempově, přesně tak, jak je napsáno. Jeden známý a zasloužilý hudebník, nebudu ho jmenovat, to asi nevydýchal a během potlesku hned odešel. 

Marek: Když se hledá podstata, tak se k něčemu dojde. 

Peter: A může být těžké na konci produktivního věku zachovat si tak čerstvou mysl, aby člověk přijal něco, co je v kontrastu k tomu, co celý život sám dělal. Možná mě to taky jednou potká? 

Veronika: Milan Škampa ze Smetanova kvarteta, když s námi jako pedagog pracoval, dokázal vymýšlet řešení skutečně na pro náš soubor, taková, která pro nás fungovala. Přestože byla odlišná od toho, co a jak on celý život hrál. 

Peter: Přesně takhle by měl pedagog k žákům přistupovat. Individuálně. 

A vy učíte? 

Peter: Sporadicky. Masterclassy ano, ale pevnou pozici nikdo nemáme. 

Existují soubory, které i s úplně novým obsazením pokračují pod stejným jménem. Jako třeba Janáčkovou kvarteto. A pak jsou soubory, jako bylo Smetanovo kvarteto. Když pánové po čtyřech desetiletích skončili, jméno dál nepokračuje. Jak takové téma vnímáte vy? 

Šimon: Kvarteto je na rozdíl od orchestru pochopitelně tak osobní, že představa, jak pokračuje se stejným jménem někdo jiný, je pro mě zvláštní. Udržovat jméno? Dobře. Ale charakter toho souboru? Už je pak prostě jiný.

Marek: Pokud je obměna postupná a přirozená, pak to případně při prvním přístupu může být snadnější. 

Peter: Já jsem spíš zastáncem druhého přístupu.

…………….

Soubor Pavel Haas Quartet nese jméno skladatele Pavla Haase (1899–1944), který patřil k nejvýraznějším Janáčkovým žákům a zahynul v Osvětimi. Kvarteto vzniklo v roce 2002, jeho zakladateli byli Veronika Jarůšková a Pavel Nikl. Ten po čtrnácti letech z rodinných důvodů soubor opustil, ale dále s ním spolupracuje jako stálý host. U violového pultu se pak postupně vystřídali Radim Sedmidubský, Jiří Kabát, Luosha Fang a Karel Untermüller. U pultu druhých houslí se již dříve vystřídaly Kateřina Gemrotová, Marie Fuxová a Eva Kárová. V současnosti čtveřici tvoří Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Šimon Truszka a Peter Jarůšek. Mateřštinou všech je slovenština.