„Dramaturgie koncertu vedla posluchače přes čtyři různé hudební světy od Janáčka přes Chopina a Paganiniho až ke Franckovi.“

„Vodička zachovával hudební myšlenku a krásný tón, nešlo o křečovité předvádění se.“

„Dynamické spektrum Kasík naplnil hrou od nejtišších frází po silná fortissima.“

Koncert konaný 3. dubna a zařazený do cyklu Hudební výlety byl v Kulturním domě Poklad v Ostravě-Porubě opravdu nevšedním zážitkem. Díky hudebnímu setkání houslisty Jiřího Vodičky a klavíristy Martina Kasíka si posluchači mohli vychutnat špičkové interpretační mistrovství, jedinečnou souhru a hluboké pochopení nejen notového materiálu.

Dramaturgie koncertu vedla posluchače přes čtyři různé hudební světy od Janáčka přes Chopina a Paganiniho až ke Franckovi. Promyšlený výběr skladeb nabídl pestrou paletu a zachování lehkého napětí po celý večer. Jakmile se světla v sále ztlumila a oba umělci vešli na pódium, publikum se ocitlo v očekávání nadcházejícího hudebního mistrovství. Zvuk v sále byl čistý a bez zbytečných dozvuků; posluchači mohli ponořit do umění. 

Úvodní čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka navodila už od počátečních tónů emoční napětí a jistou zdrženlivou melancholii, tak typickou pro Janáčkovu hudbu. Přestože Janáček není z hlediska komorní hudby tak plodným autorem, patří tento kus k vrcholu české tvorby. Vodičkův houslový tón zněl naléhavě, a přitom velmi kultivovaně. Uplatnil zde svůj smysl pro detail a také energičnost. Udržel formu jednotlivých vět, vystihl kratší, úsečné motivy a precizně pracoval s jednotlivými frázemi. Spolu s Martinem Kasíkem pracovali naprosto organicky. Kasík udržoval barevnou a dynamickou rovnováhu a flexibilně se přizpůsoboval houslovému partu. Působivá byla schopnost vést drobné útržky motivů do gradací a zase zpět, stejně tak schopnost rozvíjet dialogy či vnitřní monology. Náhlé změny dynamiky či tempa byly přehledné a logické, ostré rytmy a akcenty průbojné a přechody do lyrických a meditativních pasáží plynulé. 

Poté posluchače čekalo sólové klavírní číslo. Martin Kasík uvedl Scherzo b moll, op. 31 Fryderyka Chopina, které klade vysoké nároky na technickou brilanci a výrazová odstínění. Kasík však nepředváděl „pouhou“ virtuozitu, ale dával Scherzu pevnou formu díky promyšlenému budování gradací, kde se střídaly křehké pasáže s bouřlivými a dramatickými. Tempa přizpůsoboval dílčím melodickým linkám, aniž by narušil vnitřní puls. Dynamické spektrum naplnil hrou od nejtišších frází po silná fortissimo, a vystihl tak emoční zvraty. Nenechal zvuk slévat se v nepřehledné harmonii díky výborné práci s pedálem. Chorálové téma středního dílu interpretoval s velkým citem pro polyfonii. V kontrastních, náročných bězích a akordických pasážích ukázal úhozovou sílu, která však nebyla agresivní a stále si zachovávala eleganci. 

„Nel cor piú non mi sento“ jsou variace na téma z opery La milionara od Giovanniho Paisiella. Paganiniho zdobení této melodie představuje jeho pojetí houslové virtuozity, kterou Jiří Vodička velkolepě předal posluchačům. Dával najevo naprostou kontrolu nad nástrojem, intonace v rychlých pasážích a vysokých polohách byla neomylná. Časté skoky nejen technické, ale i výrazové, byly výborně připravené. Práce levé i pravé ruky v náročné technice, kdy levá hraje pizzicato a pravá smyčcem melodii, plynuly přirozeně a nenásilně. Vodička zachovával hudební myšlenku a krásný tón, i přes náročné pasáže zůstala skladba výrazná a zpěvná a nešlo o křečovité předvádění se. Jeho projev navíc dokázal podtrhnout rozverné, až komediální části v tempových kontrastech nebo v drobném rubatu, kdy na okamžik jakoby napínal publikum. Paganiniho hudba je plná drobných překvapení. Vodička jemně zdůrazňoval ať už harmonické obraty či „hru s pizzicaty“ a posluchači to ocenili. Ať už byli v sále profesionální hudebníci či laičtí milovníci hudby, pro všechny byla tato interpretace vrcholem houslové virtuozity. 

Po přestávce, během které bylo díky organizátorům k dispozici malé občerstvení, zazněla Sonáta A dur pro housle a klavír Césara Francka, která vyvolává dojem „malé symfonie pro housle a klavír“ díky své délce, formě a výrazové hloubce. V pomalé a zasněné první větě (Allegretto ben moderato) si housle a klavír plynule předávali hlavní melodii. Jiří Vodička udržoval měkký a zpěvný tón, který však nepostrádal vnitřní napětí. Martin Kasík citlivě rozvíjel harmonickou strukturu a celkový zvuk se nesl v duchu vyvážené konverzace. Oba interpreti citlivě pracovali s dynamikou, nenásilně gradovali a postupně vtahovali posluchače do intimního světa Sonáty. Druhá věta (Allegro) je dramatičtější a nástroje se dostávají z původního lyrického dialogu do vypjatější konverzace. Oba interpreti měli skvěle zvládnutou technickou stránku, Vodička se bez problémů vypořádal s rychlými pasážemi a častými změnami dynamiky, Kasík si v akordických pasážích udržel sytý a zřetelný zvuk, aniž by housle zanikly. Faktura zůstala čitelná a oba interpreti do této věty přinesly vášeň a bojovnou energii. Třetí věta (Ben moderato: Recitativo-Fantasia) místy připomíná introspekci nebo meditaci. Vodičkovi se podařilo zprostředkovat niterné posuny nálad od tichého stesku po vypjatější pasáže. Kasík byl schopný s klavírem pracovat jak majestátně, tak jemně. Zvlášť u této věty je nutné vyzdvihnout těsnou spolupráci obou interpretů a jejich vzájemné reakce. U posluchačů pozvolna rostlo napjaté očekávání. Čtvrtá věta (Allegretto poco mosso) je radostným finále, které rozjasňuje emočně vypjatou třetí větu. I přes bohatou texturu byla intepretace lehká, plynulá a vyvolávala dojem uvolnění. Vodička s plným nasazením a vášnivě rozvíjel zpěvnou linku, Kasík podkresloval, ale zároveň držel rovnocennou linii. V harmonicky širších částech navozoval pocit orchestrálního doprovodu a v potřebných částech byl jemným melodických partnerem houslí. Gradace byla vedena jasně a nenásilně, stále byl zachováván kultivovaný projev. 

Spojení čtyř různých hudebních světů ukázal pestrý, ale i logicky vygradovaný program. Jiří Vodička a Martin Kasík předvedli díky silnému interpretačnímu nasazení, skvělé vzájemné souhře a dokonalé kontrole nad nástroji přesvědčivé pojetí všech uvedených kompozic. Jejich dialog tvořil plynulý oblouk všech barev a emocí.

Na závěr si pro posluchače přichystali neobvyklý přídavek, úryvek z filmu Císařův slavík, který byl v souvislosti s přicházejícím jarem milou tečkou večera.

Foto/zdroj: Hudební výlety