„Adam Viktora kus hudebně zrekonstruoval, zkomponoval part druhých houslí a společně se souborem jako první nahráli novou podobu třinácti písní Loutny české.“

„Zpěvačky se držely historické autenticity a barokní techniku dokázaly vybalancovat s expresivním projevem.“

„Instrumentální sekce Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory ukázala skvělé porozumění a vzájemnou spolupráci.“

Na první adventní neděli 1. prosince se v kostele sv. Jana Nepomuckého v Ostravě – Staré Bělé konal koncert v rámci cyklu Hudební výlety Svatováclavského hudebního festivalu. Provedení Loutny české Adama Václava Michny z Otradovic souborem Ensemble Inégal bylo důstojnou oslavou adventního času a připomínkou bohaté tradice české hudby.

Uskupení Ensemble Inégal, známé pro svůj široký hudební rozsah, pod vedením svého zakladatele Adama Viktory přineslo výkon, který se nesl v duchu historické autenticity, avšak s živým a osobitým přístupem k dílu. Je to teprve deset let, kdy byl objeven part prvních houslí muzikologem Petrem Daňkem, a zmíněný soubor je také s tímto dílem spjat více než „pouze“ interpretačně. Adam Viktora kus hudebně zrekonstruoval, zkomponoval part druhých houslí a společně se souborem jako první nahráli novou podobu třinácti písní Loutny české.

Koncert začal v klidném, téměř modlitebním duchu, což bylo pro adventní období a duchovní prostor naprosto přirozené. Vokální složka byla v podání Gabriely Eibenové (soprán) a Petry Noskaiové (mezzosoprán) velmi citlivě provedená. Eibenová zpívala světlým a naprosto kontrolovaným tónem. Noskaiová barvou doplňovala Eibenovou a svou jemností přispívala k vyváženému souladu. Jejich hlasy byly precizní a vysokou úroveň techniky projevily jak ve vkusné ornamentice, změnách tempa a dynamiky. Při dynamických přechodech zpěvačky reagovaly rychlými změnami v interpretaci, například v pasážích, kde se měnily délky frází a přicházely dramatičtější intervaly. Zároveň se kladl důraz na čistotu tónu a důkladné vyslovování každé slabiky. Organizátoři sice zajistili texty písní v tištěné podobě, ale díky pečlivé artikulaci zpěvaček se návštěvníci koncertu mohli soustředit na poslech. Vokální linky byly křehké, ale bohaté na nuance. Pěvkyně se držely historické autenticity a barokní techniku dokázaly vybalancovat s expresivním projevem.

Zvlášť příjemné bylo vyvážení zpěvu a nástrojové sekce. Nástroje nepřehlušily zpěv, zároveň však nesloužily jako pouhý podkres. V některých okamžicích, kde instrumentální sekce vstupovala do kontrastu se zpěvem, bylo velmi zřejmé, jak muzikanti vzájemně reagují na impulzy. Celý ansámbl ukázal um v kontrastních dynamických oblastech, kdy docházelo k přechodům od jemného zpěvu k silnějším vokálním výkonům. Když přišly rytmické změny, zejména v živějších refrénech, zpěvačky i instrumentalisté jako jeden harmonický celek reagovali na tyto změny rychlým přechodem mezi klidným a aktivním stavem, a vše se spojilo v maximální souznění.

Teorba, na niž hrál Jan Krejča, byla v souboru klíčovým nástrojem, se kterým se dobře vyrovnal nejen technicky, ale dokázal mu vdechnout živý, zvukově pestrý charakter, jenž v kostele vynikal svou nádhernou rezonancí. Zvládl spojit jemnou harmonii s energickými momenty, čímž vnesl do skladby barokní kontrasty mezi klidnými a dynamickými pasážemi. Akordy byly hrány s důrazem na čistotu tónu, pečlivě volená dynamika nenarušila zvukově vyvážený prostor, ale zvuk zároveň nezanikl. V meditativních a lyrických momentech byla teorba jemně hravá, s lehkým, ale plným zvukem, který vyjadřoval klid a introspekci. Naopak v dynamičtějších pasážích byla bohatá na emocionální vzruchy a rytmické změny.

První a druhé housle Lenky Torgersen a Daniela Podroužka tvořily v souboru nosnou osu, která výrazně ovlivnila zvuk a emocionální vyznění skladby. Jemné, plynulé fráze střídaly rychlé běhy, akordické figury a společně se velmi dobře doplňovaly v širokém dynamickém spektru. Ve hře se dokázali interpreti propojit s ostatními instrumentalisty a v některých pasážích byly housle vedoucími nástroji, zejména tam, kde skladby získávala na energii a rychlosti. Virtuosní běhy a ornamentika byly jasně podané a technicky výborně zvládnuté. V sólových výstupech podpořily bohatost zvuku a nabídly krásně propojené melodie, které vyplnily prostor mezi zpěvem a instrumentálním doprovodem.

Petr Hamouz na violoncello se zaměřil na plynulé a rytmicky vyvážené hraní, čímž působil jako opora pro ostatní nástroje. V pomalejších částech Hamouz představoval klid a kontemplaci. V živějších segmentech, kde se vytratily subtilní momenty, přispíval k rozvíjení. Jako nezbytný pilíř sice podporoval harmonickou strukturu, ale byl i flexibilním nástrojem, který reagoval na emocionální proměny jednotlivých písní.

Adam Viktora na varhanní pozitiv zajišťoval harmonickou stabilitu a barevnou texturu. V komorní barokní hudbě je pozitiv spíše než výrazný melodický nástroj spojen s podporou a akcentováním harmonických struktur. Jeho role byla v této interpretaci zásadní pro celkový charakter zvuku souboru, zejména díky jemným akordům, které vyplňovaly prostor a poskytovaly základ pro ostatní nástroje a zpěv.

Instrumentální sekce Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory ukázala skvělé porozumění partu a vzájemnou spolupráci. Každý nástroj měl svou specifickou roli a společně se vzájemně doplňovaly. Dvoje housle byly dynamickými vodiči v rychlých, rytmických pasážích, harmonium obohacovalo celkový zvuk, violoncello přinášelo hloubku a stabilitu a loutna kromě podpory vnášela také jemnost a ornamentální detaily. Zpěv byl srozumitelný a přednes obou zpěvaček výrazový. Adam Viktora dokázal propojit barokní estetiku s moderním pojetím interpretace, přičemž soubor zůstal věrný historickému kontextu, ale zároveň do hudby vnesl čerstvou vitalitu. Soubor vytvářel autentickou zvukovou krajinu, která dokonale podpořila Michnovu Loutnu českou a přenesla posluchače do atmosféry 17. století.

Foto: Svatováclavský hudební festival / ilustrační - ze sobotního konvertu ve Frýdku-Místku

Facebook X E-mail WhatsApp