„Úsilí Jiřího Habarta, jenž se v září 2026 stane v Hradci Králové šéfdirigentem, se zaměřuje i na zdánlivé detaily. “

„Koncertní síň doslova užasla. Vůbec jsem se nedivil, že již závěrečný vír pateticky vystupňované první věty vyvolal bouřlivý aplaus.“

„Každičká předepsaná nota byla pro sólistu příležitostí vydat ze sebe maximum, každý pohyb smyčce a prstů se stal vyjádřením dokonalého porozumění autorovi.“

První prosincový čtvrtek patřil ve Filharmonii Hradec Králové dvěma výrazným osobnostem. Slovenský houslista Dalibor Karvay se v Čajkovského Koncertu D dur představil jako fenomenální hráč překračující hranice možného. Jiří Habart s taktovkou ruce naznačil, že bude i jako příští šéfdirigent pokračovat v tvrdé, do detailu propracované práci s orchestrem, přičemž využije i přirozenou energičnost vyplývající z jeho věku.  

Nebudu pátrat, zda název koncertu Virtuózní Čajkovskij vznikl až poté, co se dramaturgie královéhradeckého orchestru dohodla se sólistou, nebo zda byl nejprve sestaven program a teprve pak se hledal nejvhodnější interpret. Každopádně pojmenování hudebního úkazu, jehož byli 4. prosince svědky posluchači v Sále Soni Červené, odpovídalo, byť tvořené pouhými dvěma slovíčky, naprosto přesně a vystihlo situaci a výsledný dojem. Pokusit se zahrát Koncert D dur op. 35 Petra Iljiče Čajkovského může samozřejmě každý dobrý houslista, ovšem pustit se do něj s takovou vervou, s tak vyhroceným osobním nasazením a důkladně promyšleným využitím vlastních dispozic, včetně těch prostě fyzických, jak to v Hradci předvedl Dalibor Karvay, to je ta pravá virtuozita, kterou romantické veledílo vyžaduje a bez níž jeho provedení ztrácí smysl. Autorem geniálně prokomponovaný kus strhuje několikanásobnou gradací, mohutností sazby i nečekanými kontrasty. Sólista nedostává během čtyřiceti minut příliš příležitostí k oddechu, musí precizně vymodelovat daná témata, jemně odstínit plochy nespoutané vášně i pasáže plné melancholie, udržet – ve spolupráci s doprovodným tělesem – v přijatelné míře patos skladby a hned nato se ponořit do intimního prostoru, v němž zůstává zcela sám. O technickém vybavení a olbřímích interpretačních zkušenostech Dalibora Karvaye, jenž je v současné době prvním koncertním mistrem Vídeňských symfoniků, nelze mít sebemenší pochybnosti, prvotřídní posluchačský zážitek z jeho hry však učinil právě přístup překračující hranice možného. Každičká předepsaná nota pro něj byla příležitostí vydat ze sebe maximum, každý pohyb smyčce a prstů se stal vyjádřením dokonalého porozumění autorovi, každé gesto směrem k dirigentovi a orchestru vyznělo coby hold kolektivnímu úsilí a žádný pohled do publika neskrýval směsici radosti, sebevědomí a pokory.

Posluchači okamžitě vycítili, na jaké úrovni se vše odehrávalo. Koncertní síň užasla. Vůbec jsem se nedivil, že již závěrečný vír pateticky vystupňované první věty, jemuž předcházela Karvayem snad až nadpozemsky procítěná a bravurně zahraná kadence, vyvolal bouřlivý aplaus. Hradecké auditorium je vzdělané a kultivované, ale dvaceti minutám tak excelentního výkonu se zkrátka nedalo odolat. Takhle podaný čistý romantismus udělá divy s každým…  Dalibor Karvay se poděkoval takřka neznatelně, zpěvná druhá věta díla potvrdila jeho precizní koncentraci a třetí část, podpořen svými kolegy, si již vyloženě užíval, i když i ta obsahuje v sólovém partu řadu veleobtížných prvků. Lze vůbec zahrát Čajkovského ještě působivěji? Že se mi poté vybavilo klišé o publiku, jež „málem zbořilo dům“, asi nepřekvapí.

Čajkovského opus je výzvou i pro orchestr. Rozsáhlá pasáž uprostřed první věty prověří jeho sehranost, melodii ani harmonii v ní nelze jakkoli ošidit. Filharmonie Hradec Králové bez jakéhokoli zaváhání prokázala svou vyspělost, pod vedením Jiřího Habarta zněla příjemně a zkušeně. Mladý dirigent jako by jí však dodával ještě něco navíc. Přenášel na její hráče svou stále ještě mladistvou energii projevující se v radostně působícím zvuku všude tam, kde to bylo jen trochu možné. Což ovšem neznamená, že by nevyžadoval patřičnou kázeň.

Úsilí Jiřího Habarta, jenž se od září 2026 stane v Hradci Králové šéfdirigentem, se zaměřuje i na zdánlivé detaily. Předehra k opeře Straka zlodějka Gioachina Rossiniho, jež večer otevřela, začíná krátkým partem bubínku. Nejprve v tiché poloze, pak se jeho zvuk vystupňuje. Tento náhlý přechod někdy nelze ani zaznamenat, není-li hráčem na bicí nástroj zdůrazněn. Z pokynu Jiřího Habarta však bylo patrné, že i na takové drobnosti záleží. Onen kontrast vyzněl parádně. A že jemu podobných stvořil Rossini ve své několikaminutové introdukci hned celou řadu… Důslednou prací s každým takovým prvkem vybudoval dirigent živý, jiskrný a v nejlepším slova smyslu plasticky znějící celek, jejž bylo příjemné poslouchat. Poklona členům všech sekcí.

Třiatřicetiletý Jiří Habart má v Hradci Králové na co navazovat. Snahy jeho předchůdců přinesly prokazatelné výsledky a orchestr teď prožívá pozitivní období své existence. Možná, že mu dosud scházela právě jen ona ještě o kapičku větší energičnost. Věk nového šéfdirigenta představuje i v tomto ohledu naději. Jiří Habart určitě využije své nemalé zkušenosti, nižší věk by měl být přidanou hodnotou budoucího vztahu se členy tělesa. Alespoň tak jsem se tomu snažil porozumět, když jsem pozoroval, jak pečlivě sleduje partituru a formuje svá gesta při provedení závěrečné skladby večera. Symfonie A dur op. 90 „Italská“ Felixe Mendelssohna Bartholdyho se k takovým úvahám hodila přímo vzorově. Nespoutaná orchestrální jízda vytvarovaná první větou, klid a pohoda uprostřed a taneční rej nakonec. Jiří Habart věnoval rovnocennou pozornost všem částem a snažil se nic nepodcenit. Přesto nejpůsobivěji vyzněly právě okrajové věty, v nichž vrchovatě uplatnil vlastní temperament. Možná, že i jeho poněkud zaskočily v části Andante con moto drobné intonační nepřesnosti v dechové sekci, k nimž k mému překvapení došlo. Ale ani ty neměly sílu jakkoli pokazit celkový dojem z poctivého nastudování posluchačsky vděčného díla.

Dalibor Karvay se s hradeckými filharmoniky představí s totožným programem brzy po Novém roce na koncertě ve Dvoře Králové nad Labem. Autor těchto řádků je velmi zvědav, zda se mu i napodruhé dostane tak výjimečného zážitku.

foto: fb FHK