„Joonas Pitkänen působil na stupínku dojmem šviháka, jemuž činilo nezměrnou radost kloubit kolektivní snažení všech přítomných, byť své emoce vlastně nedával příliš najevo.“

„Zařazení Respighiho transkripce považuji za mistrný tah. Bachově muzice neublíží snad žádná dobře míněná úprava.“

„Roman Perucki je hráčem nadmíru zkušeným a reprezentujícím to nejlepší z polské interpretační školy.“

Po devíti měsících opět stanul na dirigentském stupínku před hráči Filharmonie Hradec Králové sympatický Fin Joonas Pitkänen. V úterý 4. listopadu se ujal řízení koncertu nazvaného Ve znamení varhan, při němž zazněla díla Johanna Sebastiana Bacha (v úpravě Ottorina Respighiho), Francise Poulenca a Camilla Saint-Saënse. Jako sólista se představil polský varhaník a šéf gdaňské filharmonie Roman Perucki.

54rejstříkové varhany rozdělené do dvou skříní nad boky pódia Sálu Soni Červené jsou v koncertních sezonách královéhradeckého orchestru využívány od roku 2018, kdy byly uvedeny do provozu, poměrně často a pro milovníky královského nástroje je dokonce zřízena samostatná abonentní řada. Čas od času je jim vyhrazen prostor i v rámci symfonických večerů a zatím pokaždé šlo svým způsobem o svátek. Zdejší varhany totiž oplývají impozantním zvukem působícím na posluchače svou bezprostřední silou a zároveň výborně sladěným s akustickým prostředím sálu. Výhodou je samozřejmě i skutečnost, že na rozdíl od tradičních chrámových koncertů, kde bývá skryt před pohledy návštěvníků, publikum může sledovat varhaníka na pódiu přímo při práci. O úterní program byl i těchto důvodů značný zájem a s potěšením jsme zaznamenali, že v hledišti tentokrát usedlo hojně mladých lidí. 

První položka večera je přitom mohla tak trochu zaskočit. Z původně varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha Preludium a fuga D dur, BWV 532 vytvořil (pravděpodobně v roce 1929) Ottorino Respighi orchestrálníverzi P 158, v níž varhany vůbec nezazní. Ano, je to Bach se vším všudy, leč znějící s dynamikou „moderní“ doby a nápaditým využitím širokého nástrojového obsazení. A jelikož Filharmonie Hradec Králové je orchestrem sdružujícím technicky skvěle vybavené osobnosti ve všech sekcích, bylo více než uspokojivé hudbu oplývající barvami poslouchat. Dirigent Joonas Pitkänen navázal na svou předchozí zkušenost s tímto tělesem způsobem, jako by se setkali staří známí, kteří si dobře rozumějí a mohou se vzájemně obohatit. Pitkänen působil na stupínku dojmem šviháka, jemuž činilo nezměrnou radost kloubit kolektivní snažení všech přítomných, byť své emoce vlastně nedával příliš najevo. Orchestr řídil elegantně, leč nekompromisně a přesně. Jen tak mohl dosáhnout dechberoucí souhry smyčců i velkolepě podmanivého dojmu, který vzbuzovaly v úvodní skladbě dechy evokující hluboké tóny varhan. Z hlediska dramaturgie považuji zařazení tohoto kousku za mistrný tah, i když dívat se na prázdný varhanní pult bylo poněkud zvláštní… Každopádně Bachově muzice neublíží snad žádná dobře míněná úprava, její genialita je nezničitelná. Publikum to zjevně rozpoznalo a dalo najevo svoji spokojenost.

Pak už bylo vše, jak má být. Před tři manuály moderního královského nástroje a jeho pedály zasedlvarhanní virtuos Roman Perucki, hráč nadmíru zkušený a reprezentující to nejlepší z polské interpretační školy. Soustředění, kázeň, pokora. Hluboký duchovní ponor do díla a myšlenkového světa autora, nevylučující ovšem ani osobní vklad v podobě citlivé modulace jednotlivých valérů. A v případě Koncertu pro varhany, smyčcový orchestr a tympány, FP 93 Francise Poulenca pochopitelně i vzorná spolupráce s doprovodným tělesem, precizní do posledního detailu. Poulencův koncert je ryzí hudbou 20. století, odrážející rozmach i těžkosti doby (vznikl v roce 1938) a smutné okolnosti provázející autorův život; ve varhanním partu oscilujícím v nesčetných polohách od ostrých ataků až po dojímavá ztišení se otevírá pro sólistu spousta možností, na čem interpretaci postavit. Perucki zvolil tradičnější přístup, uvážlivý a jakýchkoli vnějších efektů zbavený, spíše hloubavý a zahleděný do nitra skladby. Přesto ve výsledku ohromující a přijatý opět s vřelým potleskem návštěvníků. Ti ocenili i přídavek v podobě dvou drobných skladbiček s domicilem v zemi našich severních sousedů. Mimochodem, vzhledem k faktu, že Roman Perucki není jen výborným varhaníkem a profesorem gdaňské hudební akademie, ale rovněž ředitelem tamější Polské baltské filharmonie Fryderyka Chopina, lze snad s nadějí vyhlížet další rozvíjení spolupráce královéhradeckého tělesa s předními polskými orchestry, třeba (ale nejen) při přípravě programů v rámci Hudebního fóra?

Jestliže jsem letos v únoru vyjádřil svou fascinaci nad uchopením Sibeliovy Sedmé symfonie, jejíž interpretaci v podání Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Joonase Pitkänena považuji v současné době v české kotlině za umělecky bezkonkurenční, mohl bych svá slova téměř do písmene zkopírovat, mám-li teď popsat svůj dojem z provedení Symfonie č. 3 c moll, op. 78 Camilla Saint-Saënse. Znovu se potvrdilo, že autor sice nebyl při své tvorbě žádným novátorem, ale že jako málokdo dokázal nasávat dobové postupy a tendence a přetvářet je v brilantní a působivé celky. Symfonie, jejíž důležitou součástí je varhanní part – toho se ujal a vložil do něj náležitě přesvědčivou naléhavost Miroslav Baklík –, dokonale prověří ve čtyřiceti minutách všechny dispoziční schopnosti orchestru. Harmonický samet smyčců oblaží duši, kontrastní „drnkání“ ji vzápětí zneklidní. Melodie se ocitá ve středu dění, aby z něj odešla kamsi do neznáma, nahrazena tóny varhan. Orchestr nemůže než hrát naplno, abychom si to vše vychutnávali. Hradečtí opět odvedli pod vedením pozorného dirigenta prvotřídní výkon.

Shodou okolností se koncert, v němž budou hrát prim varhany, připravuje na poslední listopadový týden také v sousedních Pardubicích v rámci abonentního cyklu tamní Komorní filharmonie. Bude jistě zajímavé porovnat dramaturgii obou východočeských večerů i hosty, kteří byli do měst na Labi pozváni.

Foto: FHK

Facebook X E-mail WhatsApp