„Seversky elegantní Joonas Pitkänen působil na dirigentském stupínku jako chápavý, leč pozorný a přísný kantor, neponechávající absolutně nic náhodě.“ 

„Jan Mráček ze sebe dává opravdu všechno, v případě Prokofjevova koncertu jde i o fyzicky velmi náročný výkon, kapesníček k otření čela a tváří je namístě.“

„Oceňme za strhující podání Sibelia opět všechny členy orchestru. Ale ještě o něco více trombonisty tělesa, jelikož ti zde mají důležitou a nezastupitelnou roli a ujali se jí bez jediného zaváhání.“

Filharmonie Hradec Králové pokračuje pozoruhodným tempem v mapování základních děl hudební literatury 19. a 20. století. Ve čtvrtek 6. února se její hráči pod vedením finského dirigenta Joonase Pitkänena s vervou pustili do poslední symfonie Jeana Sibelia, když předtím doprovodili úchvatného sólistu Jana Mráčka v Prokofjevově houslovém koncertu. Na programu večera ovšem byl i Beethoven.          

Symfonie č. 4 B dur, op. 60 Ludwiga van Beethovena bývá někdy dramaturgy orchestrů podceňována a označována za skladatelovo méně náročné dílo. Snad proto, že nenese tak silné poselství jako většina Beethovenových symfonií, možná i pro zjevnou inspiraci postupy uplatňovanými a k dokonalosti přivedenými Josephem Haydnem. Zdůrazňuje se její srozumitelný, odlehčený, ba až zábavný charakter. Jistě, Čtvrtá symfonie neohromí natolik jako předchozí Eroica či následná Osudová, ani nezapůsobí na city tak silně jako Pastorální, přesto jde i v jejím případě o kompozici promyšlenou, útočící efekty nenápadnými, možná že až podprahovými. Dostane-li se její provedení do rukou pracovitému dirigentovi, je při poslechu o zážitek postaráno. Charismatický Fin Joonas Pitkänen si s ní pohrál příkladně. Marná sláva, fundament daný kvalitním hudebním vzděláním z německého jazykového prostoru (Würzburg a Basilej) je v tomto ohledu neocenitelný.

Zároveň se od prvních okamžiků ukazovalo coby pravdivé tvrzení, že tento dirigent vyniká zvláštním citem v rychlém rozpoznání ducha toho či onoho orchestru, jenž mu je svěřen. Bylo to zcela patrné. Seversky elegantní Pitkänen působil na stupínku jako chápavý, leč pozorný a přísný kantor, neponechávající absolutně nic náhodě. S královéhradeckým tělesem si porozuměl, on sledoval každičkého hráče a muzikanti se přesně řídili jeho pokyny. Výsledek společného úsilí vyzněl více než uspokojivě, Beethovenova hudba otevřela večer velmi důstojně.

Dvě největší dramaturgické lahůdky byly tentokrát připraveny, tak trochu netradičně, až po přestávce. Jde o díla, která začala vznikat v hlavách jejich tvůrců během první světové války, první bylo dokončeno v roce 1917, druhé až v roce 1924. Záhy se obě právem zařadila na samou špičku klenotnice světové hudby, i když jejich interpretace patří zároveň k těm nejobtížnějším.

Hvězdným interpretem se podle očekávání stal houslista Jan Mráček. Pozornost všech přítomných se v Houslovém koncertu č. 1 D dur, op. 19 Sergeje Prokofjeva upírá jen a jen na sólistu, tak náročný je jeho rafinovaně vystavěný part, že sledování doprovodného orchestru by posluchače mohlo připravit o jedinečný zážitek. Stále ještě velmi mladý koncertní mistr České filharmonie působí jako ideální interpret skladby, v níž strhující lyrismus vystřídá rychlá a úderná potměšilost a směšnost, aby v závěru opět vyniklo srdceryvné hlavní téma první věty. Jan Mráček se úkolu zhostil brilantním a zcela odzbrojujícím způsobem. Dává ze sebe opravdu všechno, v případě této skladby jde i o fyzicky velmi náročný výkon, kapesníček k otření čela a tváří je namístě. Nestačí však jenom absolutně dokonale zvládnutá technika, z Mráčka je evidentně cítit, že skladbou celých pětadvacet minut žije a naplno se jí oddává. Dojem je proto pochopitelně až omračující, v publiku vládne hromové ticho. Když se ale přece jen podíváte na pódium pozorněji, vidíte, jak sólista dokáže precizně spolupracovat jak s dirigentem, tak se svými kolegy v orchestru. Spojení vnitřního uchopení skladby se smyslem pro výpověď kolektivní je velkou přidanou hodnotou Mráčkova interpretačního mistrovství.

Samozřejmě je přítomna i jeho lidskost. Jan Mráček je znám svým přirozeným vystupováním, příjemnou otevřeností a darem kouzelného úsměvu. Auditorium bouří nadšením a je odměněno rozverným přídavkem. A nebyl by to snad ani Jan Mráček, aby si při něm spolu s koncertním mistrem Filharmonie Hradec Králové gentlemansky nezažertovali…

Za druhý vrchol koncertu v sále na břehu Labe lze označit provedení Symfonie č. 7 C dur, op. 105, kterou Jean Sibelius propracovával plných deset let. Vytvořil v ní své snad nejmysterióznější a jen s obtížemi uchopitelné a pochopitelné dílo. Na časové ploše jen o něco málo delší než dvacet minut se toho přitom odehraje „na jeden zátah“ tolik, že sluch přechází. Těch myšlenek, nápadů, poloh, návratů… Zdánlivý chaos, ale vše drží pohromadě a nezadržitelně proudí k cíli, po němž musí přijít katarze, i když to tak vlastně vůbec nevypadá. Náročné je to pro všechny hráče a samozřejmě hlavně pro dirigenta. Leč královéhradečtí filharmonici si v současné době i s takovými úkoly dovedou poradit. Joonas Pitkänen jim jistě byl nápomocen při výkladu díla. Také při vlastním provedení opět vyniklo jeho totální soustředění spojené s vycizelovaným udílením pádných pokynů. A chceme-li být v této reflexi spravedliví, oceňme za strhující podání opět všechny členy orchestru. Ale ještě o něco více trombonisty tělesa, jelikož ti zde mají důležitou a nezastupitelnou roli a ujali se jí bez jediného zaváhání. 

Foto / zdroj: Filharmonie Hradec Králové