„Její touha pronikala každou skulinou katedrály, rozšířila klenby o nebeské výšiny a dokonalý hlas prosil. ‚Ať již přijde, ať jeho srdce vstoupí do mého. Ať mne nová naděje posílí.‘“

„V jeho očích jsou tyto domněle zbožné ženy jen pokrytecké a farizejské lhářky.“

„Druhé dějství otevřel v melodických vlnách žertovným šarmem klarinet, hravá tamburína a flétny.“

Dramatem hluboké duchovní síly z přelomu věků, příběhem oduševněné lásky Máří Magdaleny, uzavřel v neděli 25. května Český filharmonický sbor Brno svůj šestý abonentní koncert 34. koncertní sezóny v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla. Oratorium Julese Masseneta Marie Magdalena na text Louise Galleta nastudoval s Českým filharmonickým sborem Brno jeho zakladatel a již pětadvacet let stálý sbormistr a dirigent Petr Fiala, hostující Severočeskou filharmonii Teplice řídil její šéfdirigent Petr Vronský. Marii Magdalenu představila sopranistka Jana Sibera, Martu altistka Václava Krejčí Housková, roli Ježíše ztvárnil tenorista Tomáš Černý a Jidáše basista Gustáv Beláček.

Již první takty předehry trojdílného příběhu o čtyřech obrazech prozrazovaly hudbu melodicky bohatou, dynamicky sytou a něžně meditativní. Uvedly ji lyrické dominující klarinety s flétnou a fagoty. Sbor žen čekal na „krásného Nazareťana“, dle sboru zákoníků, „cizince a podvodníka, falešného doktora, jehož nazývají mistrem“. Ozýval se i hlas magdalské mládeže s ústy plnými nemravností. Farizejové vyhlíželi pomlouvanou Marii magdalskou, aby se jí zalíbili, nikoli vyhnuli.

Do idylického podvečera vešla Marie. V podání Jany Sibery se svěřila sestrám o touze být daleko od pozemských hluků, oddat se v modlitbách očistným výčitkám ve víře ve svaté slovo. Její touha pronikala každou skulinou katedrály, rozšířila klenby o nebeské výšiny a dokonalý hlas prosil. „Ať již přijde, ať jeho srdce vstoupí do mého. Ať mne nová naděje posílí.“ Sbor žen ji uzemnil kverulantským smíchem v barvitých staccatech a Jidáš hlasem Gustáva Beláčka v modulacích vysokých i temně hlubokých poloh nabádal, aby byla opět ženou, že jen tak jí bude patřit svět.

Sbor žen v naprostém nepochopení Mariina citu rytmicky napodoboval smích. Nedůvěra se změnila v nepokrytou nenávist a síla jednotných hlasů pronikla až za zdi katedrály. Vstoupil Ježíš a hlasem Tomáše Černého promlouval k ženám o jejich urážkách, nepochopení a neschopnosti odpouštět. Sametovým tenorem zpíval o tom, že tím jen odvracejí hříšníka od božího slitování. V jeho očích jsou tyto domněle zbožné ženy jen pokrytecké a farizejské lhářky. Marie vděčným zpěvem chválila Hospodina tak, že i Jidáš se sklonil v modlitbě nad její proměnou a nad duší bez poskvrny. Hlasy proplétané v tercetu s lahodnými smyčci uzavřely první epizodu.

Druhé dějství otevřel v melodických vlnách žertovným šarmem klarinet, hravá tamburína a flétny. Služebnice sborově, podbarveny tajemnými pozouny a netrpělivými pizzicaty houslí, pěly o krásné přírodě, plny očekávání „krásného proroka“. Marta, v podání Václavy Krejčí Houskové, nádherným vemlouvavým a všeusmiřujícím altem pěla slova o lásce a odpuštění po upřímném pokání. V dramatickém duetu s intrikujícím Jidášem nemilosrdně odhalila jeho faleš. Orchestr se vrátil k původní melodii. Do něžných závojů klarinetů a fléten halil dvojhlas Marty s Marií o pokojném odevzdávání se až do prachu k nohám tomu, kdo přichází. Za hlubokého souzvuku kontrabasu a violoncell zaznělo první sborové „ach!“!

Nastalo nejdramatičtější třetí dějství o dvou obrazech na Golgotě, známé i z dnešní liturgie. V oratoriu se opírá o silné sbory stále zmateného davu, zákoníků a kněží, skupiny farizejů, římských vojáků a katů. Klíčovým je zvolání Ježíše „Odpusť jim Otče, neb nevědí, co činí!“, Marie Magdalena odháněna vojskem slibuje, že půjde za Ježíšem tam, kam on jde. Jeho „Neplač, hodina se naplňuje,“ vytváří nevýslovné tajemství. „Blahoslaveni, kdo mne milovali jako ty“, říká jí.

Hudba s činely dramaticky zavěštily bouři. „Dokonáno jest“. „Ježíš je mrtev!“. Jen Máří Magdalena pocítila jeho dech na tváři a uslyšela slova: „Miluji Tvou víru, ženo. Jdi a řekni učedníkům, ať hlásají zákon vítězného Krista.“ Dětskými hlásky zaznělo „Gloria in excelsis Deo!“  Závěr patřil sboru křesťanů, celému orchestru a slovům „Kristus žije!“ Za všemi smyčci, dechy, a tympány aplaus nebral konce. Skromně se poklonili dirigent Petr Vronský a sbormistr Petr Fiala, na nichž spočívala hlavní tíha díla, i všichni sólisté. Na tak grandiózní závěr sezóny ve všestranně dokonalém provedení bude Brno vděčně vzpomínat.

foto: Český filharmonický sbor Brno / Dominika Prášková