„Pokud nějaká škatulka, tak jednoznačně hudební.“

„Ráno mě probouzí pop, v poledne poslouchám operu, učím se nové árie nebo jen nasávám nadčasovou krásu. Odpoledne si pouštím podcasty a večer usínám u meditační hudby.“

„Technický základ je podle mě důležitý pro všechny žánry. Samozřejmě je technicky mnohem náročnější zazpívat Wagnera než popovou píseň – nechci to zlehčovat, ale opera má jasná pravidla a nároky, ať už jazykové, interpretační či technické.“

Málokterá česká zpěvačka se noří tak hluboko do obou hudebních oblastí – populární i klasické. Mezzosopranistka Marie Svobodová je však schopná a zároveň velmi ochotná, s trochou nadsázky, jeden den zpívat Wagnera v Národním a druhý den s kapelou v O2 areně. „Pestrost je dar,“ říká pěvkyně, která se, co se týče klasickohudebního ranku, aktuálně chystá na předvánoční vystoupení s Václavem Hudečkem a jeho hosty v Betlémské kapli. I tímto se zabývá rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Koncert, na kterém vystoupíte spolu s Václavem Hudečkem v Betlémské kapli, je součástí řady, jež nese dlouhý název Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté. Vyvozuju z toho to, že se s Václavem Hudečkem znáte nikoli povrchně. Vyvozuju správně?

Ano, vyvozujete správně. S Václavem spolupracuju už několik let a jsem mu za to nesmírně vděčná. Každé společné vystoupení beru jako velkou čest a také závazek – cítím totiž zodpovědnost za důvěru, kterou do mě vkládá. Můžu s čistým srdcem říct, že každý náš koncert je pro mě opravdovou radostí.

Kde a jak jste se seznámili?

S Václavem jsme se poprvé potkali, když mě oslovili, abych zpívala na vánočním koncertu na Žofíně. Je to už několik let. Tenkrát jsem měla velkou radost, že můžu být součástí tak krásného projektu – a od té doby naše spolupráce trvá.

Máte ponětí, jak se to stalo, že vás tehdy Václav Hudeček a spol. oslovili?

Upřímně netuším. Nikdy jsem se po tom nepídila — a možná právě proto mám pocit, že to tak mělo být. Jsem vděčná, že mě osud dovedl přesně tam, kde jsem dnes.

Oficiální stránky Svátků hudby uvádí jen seznam autorů, jejichž díla v rámci koncertu zazní, tak v tuto chvíli zatím ani nevíme, co budete v Betlémské kapli zpívat… Můžete to prozradit?

V Betlémské kapli zazní tradiční vánoční repertoár, na který se opravdu těším. Budeme interpretovat Mozarta, Jakuba Jana Rybu, koledy i vánoční „šlágry“. Tento koncert je pro mě výjimečný i tím, že některé skladby budu zpívat vůbec poprvé. Některé z nich jsem měla dokonce na svém tajném seznamu písní, které bych si jednou chtěla zazpívat. A vystupovat při takové události je pro mě velká čest.

Můžete být konkrétní, co se týče písní, které jste si tajně přála?

Jedna z písní je Mozartovo Laudate Dominum. Tato skladba je součástí představení Kouzelná Rybovka Matěje Formana, které mám tu čest hrát už několik let. V inscenaci ji zpívá moje kolegyně a doprovází ji sbor. Vždycky jsem si potají přála mít možnost ji jednou zazpívat — to přání se mi teď splní, tak jsem upřímně šťastná. Je to pro mě skladba, která hladí po duši.

Žánrově jste téměř nezařaditelná, protože – pokud mám správné informace – kromě ryzí opery se věnujete také muzikálu, ale i popovým projektům, kdy jste též songwriterem. Navíc jste činná i coby herečka. Jak byste chtěla, aby vás veřejnost nahlížela? Dnešní doba si často žádá „škatulky“, kterým se do značné míry vzpíráte. Co je vaše specifikum či přidaná hodnota? Jak byste se stručně a komplexně charakterizovala vy sama?

Informace je správná – moje hudební cesta má poměrně značné žánrové přesahy. Primárně sice miluju a studuju operu, ale jelikož zpívám od dětství a k opeře jsem se dostala až kolem čtrnácti let, přirozeně jsem do té doby zpívala i „rádiové“ písničky a občas vystupovala s kapelou. Už jako malá jsem měla jasno, že chci být zpěvačka, ať už v jakémkoliv žánru – a tenhle sen si plním dodnes. Opera mě hluboce naplňuje, ale zároveň si někdy potřebuju „odpočinout“ u jiných žánrů, kde mohu vyjádřit jiné části sebe samé, pracovat s improvizací a nebýt svázaná pravidly. Věnuju se také vlastní tvorbě – ta vzniká přímo z mých emocí. Když se ale vypíšu, vracím se zpět ke klasice, protože potřebuju řád a technickou ukotvenost. Při psaní hudby i textů se řídím hlavně pocitem.

Můžu to chápat tak, že operu berete jako svou hlavní činnost?

Dalo by se to tak nazvat. V současné době se opravdu nejvíc věnuju opeře. Jinak, nově se zabývám i šansonem, který je pro mě krásným zpestřením mého hudebního snažení. Díky opeře navíc vidím, jak zásadní jsou technické základy pro jakékoliv zpívání. Čerpám z nich ve všech žánrech a jsem za to opravdu vděčná. Díky technice víte, jak pracovat s hlasem, a můžete zpívat i v náročných obdobích nebo když se o vás pokouší nemoc. Hlasová hygiena je pro každého zpěváka klíčová.

Sama sebe vnímám především jako člověka, pro kterého je hudba nezbytnou součástí života. Hudba je pro mě lék, provází mě od dětství a pomáhá mi prožívat i zpracovávat životní situace – ty krásné i ty těžké. Nepamatuju si den, který bych strávila v úplném tichu. Hned po probuzení si pouštím hudbu do sluchátek, patří ke mně.

Jako herečka se upřímně necítím. Občas ze strany rodiny slyším, že jsem „herečka“, ale to spíš v jakési komické nadsázce. Herectví jsem nestudovala, i když pár projektů jsem přijala. Brzy jsem ale pochopila, že jsem rozhodně víc zpěvačka než herečka – a nechci hercům „fušovat do řemesla“.

Pokud nějaká škatulka, tak jednoznačně hudební.

Zaujala mě vaše poznámka o dni stráveném v úplném tichu. Opravdu se vám nikdy nestane, že byste se chtěla zaposlouchat do ticha? Možná je to moje rodičovská deformace, ale když se občas doma rozhostí klid, působí to na mě blahodárně. Podobné pocity opravdu neznáte?

Uvědomuju si, že ticho má svou léčivou sílu… ale stejně tak právě hudba. Miluju třeba procházky lesem a přírodou, kde mě obklopují zvuky okolního světa — takže to vlastně nikdy není úplné ticho. Pravdou je, že s sebou skoro všude nosím sluchátka. Když omylem vyrazím ven bez sluchátek, vždycky se pro ně vrátím. Hudbu poslouchám opravdu každý den, je to moje součást. Dokonce i při procházkách si pouštím třeba Otvírání studánek od Bohuslava Martinů. Ta hudba je nádherná a čistá; dokáže podtrhnout atmosféru okamžiku a já díky ní vnímám přírodu ještě intenzivněji.

Když se vrátím k šíři vašich aktivit: Jak je možné kombinovat Aquababes a Wagnerova Parsifala? (Obojího jste byla / budete uměleckou součástí.) To je rozpětí, že snad větší nelze… Souzníte s názorem, že „zpěv je jen jeden“?

Teď jste mě pobavil – Aquababes jsou pro mě opravdu dávná historie. Dnešní Marie je i v popové hudbě už úplně jinde než tehdejší „aquababe Marie“. Souhlasím s myšlenkou, že zpěv je jen jeden. Každý z nás má svůj unikátní, nezaměnitelný zvuk. Někomu se váš hlas líbí, někomu ne – a právě v tom je krása hudby.

Jak jsem už zmiňovala, technický základ je podle mě důležitý pro všechny žánry. Samozřejmě je technicky mnohem náročnější zazpívat Wagnera než popovou píseň – nechci to zlehčovat, ale opera má jasná pravidla a nároky, ať už jazykové, interpretační či technické. Pop naopak nabízí větší svobodu a prostor pro improvizaci.

Můžete vylíčit, jak se to stalo, že spektrum vašich aktivit je tak široké? Čím to, že vaše práce vykazuje takovou neobyčejnou vnitřní rozmanitost?

Možná to vypovídá hodně o mé osobnosti a mém vnitřním světě – pravděpodobně mám těch „hudebních já“ víc. Ráno mě probouzí pop, v poledne poslouchám operu, učím se nové árie nebo jen nasávám nadčasovou krásu. Odpoledne si pouštím podcasty a večer usínám u meditační hudby. Tuhle rozmanitost vnímám jako svou součást. Zároveň si uvědomuju zodpovědnost, kterou s sebou nese – každý žánr vyžaduje jinou péči o hlas. Není to jednoduché, ale je to nesmírně obohacující. Občas si říkám, že kdybych se věnovala jen jednomu žánru, možná by byl život jednodušší. Jenže já miluju hudební svobodu. Když můžu jeden večer zpívat na Svátcích hudby na Žofíně a o dva dny později vystoupit jako předkapela v O2 aréně se svou kapelou, pociťuju obrovskou radost…

… tak vás musím přerušit a zeptat se, komu v O2 areně děláte předskokana.

Měla jsem možnost dělat předskokana kapele Elán v O2 aréně a také v bratislavské Tipos aréně. Mít možnost představit vlastní tvorbu na tak velkých pódiích je něco, co mě neskutečně naplňuje. Zpívání s kapelou je také moje srdeční záležitost. Málo kdo to ví, ale už v jedenácti letech jsem zpívala s Ewou Farnou na jejím turné — tehdy s kapelou, jako výherkyně soutěže. Možná i proto se vystupování s kapelou nedokážu úplně vzdát. Je to kus mě.

Děkuju. Můžete pokračovat ve svém příběhu.

… Pestrost je dar. Každý žánr mi přinesl do života nové, inspirativní lidi, díky nimž se mohu posouvat dál. Od dětství jsem byla obklopená různými styly: začínala jsem u lidových písní, pokračovala umělými písněmi, pak přišla barokní hudba, árie, konzervatorní Vaccai… Dá se říct, že každé životní období otevírá novou kapitolu mojí hudební knihy, do které se začtu. A tuhle vnitřní rozmanitost si nosím všude s sebou – jako knihu, kterou listuju podle nálady i potřeby. (úsměv)

foto: archiv MS