„Většina zpěvoher z krumlovské hudební sbírky spadá do období hudebního klasicismu a nejčastěji jde o různé druhy komických oper.“

„Už nějakou dobu jsem přemýšlel o realizaci melodramu.“

„Jazzband Schwarzenberské granátnické gardy je takové naše ‚guilty pleasure‘ – a stále větší pleasure.“

V Českém Krumlově v těchto dnech vrcholí Festival komorní hudby. S jeho dramaturgem a muzikologem Martinem Voříškem jsme si v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz povídali o tom, jak vybírá témata jednotlivých ročníků nebo podle jakých kritérií zařazuje do programu opery, ale také o jeho působení v Jazzbandu Schwarzenberské granátnické gardy, jejíž vystoupení je součástí festivalu a která byla ve své době evropským unikátem.

Zaujalo mě, že se angažujete ve Schwarzenberské granátnické gardě a jejím jazzbandu. Jak byste čtenářům, kteří o ní nikdy neslyšeli, vysvětlil, oč jde a jaké je její historické pozadí?

Rod Schwarzenbergů si na začátku 18. století založil jakousi osobní hradní stráž, což tehdy nebylo nic výjimečného. Nejprve sídlila na Hluboké, od roku 1741 pak v Českém Krumlově. Hlavní náplní práce jejích členů byly samozřejmě především bezpečností úkoly jako ostraha objektů či ochrana šlechticů samotných. 

V 19. století se mezi gardisty spíš mimoděk začali objevovat také muzikanti. Šlo o zlatou éru vojenské hudby, takže na nějaký hudební nástroj uměla hrát řada vojáků, kteří mezi šlechtické gardisty přišli třeba ve výslužbě. Mimo hlavních činností ale vždycky měli možnosti si někde po straně ještě přivydělat, protože jejich základní plat nebyl příliš vysoký, a ukázalo se, že právě hudba by jim mohla poskytnout docela výhodnou možnost vedlejšího příjmu. Zároveň jejich hudební schopnosti využívali Schwarzenbergové třeba při lovech a podobně. Nicméně hlavní těžiště činnosti této kapely bylo v zásadě hraní na tanečních zábavách v Českém Krumlově a v okolí.

Byla to tehdy běžná věc i na jiných šlechtických dvorech?

Na začátku 18. století to bylo běžné napříč Evropou, byla to v podstatě i jakási „dekorace“ dvora, ukázka prestiže. V 19. století už to začínala být opravdu trochu rarita, ale do jisté míry také turistická atrakce. Nicméně Schwarzenbergové byli poměrně konzervativní rodina a drželi se starých tradic.

A vlastně celkem kuriózně po vzniku Československa a pozemkové reformě v roce 1919, kdy přišli Schwarzenbergové o obrovské množství půdy a vážně zvažovali zrušení gardy, přesvědčovalo rodinu k zachování gardy město Český Krumlov. Byla to jedna z věcí, která zdobila krumlovský zámek a jak jsem zmínil, přitahovala turisty. Na rozdíl od řady jiných rodů tedy Schwarzenbergové nikdy oficiálně gardu nezrušili čili měli ji až do roku 1948, což je v evropském kontextu opravdu výjimečné. Její ekvivalentem dnes může mýt například papežská švýcarská garda nebo garda na zámku Windsor, která patří anglické panovnické rodině.

Jak se stalo, že tato česká šlechtická kapela začala hrát jazz?

Hudebníci v této oblasti vždy nějak reagovali na aktuální vývoj populární hudby. Mezi světovými válkami, řekněme tak ve 30. letech, založili i těleso, kterému říkali Jazzband Schwarzenberské gardy. 

Jací hudebníci jsou dnes členy ansámblu a jaký je jeho repertoár?

Co se týče složení, většina z nás jsou vesměs muzikanti, kteří hráli třeba v různých jazzově tradicionalistických ansámblech, jako je Originální pražský synkopický orchestr, Pražský swingový orchestr, kapela Harlemania a další.  

Náš repertoár je z velké části německý, což reflektuje to, že Krumlov byl v minulosti dominantně německojazyčné město. Hudební fond, který máme k dispozici, obsahuje přes tisíc skladeb od 19. století právě až po meziválečný jazz. Hrajeme totiž z not, které tehdejší kapela opravdu používala, a zachovaly se v krumlovské sbírce. Čili i pro nás je ten repertoár takový lehce mile bizarní. Rád říkám přátelům, že je to takové naše „guilty pleasure“ – a stále větší „pleasure“ v tom smyslu, že si to skutečně užíváme. 

Zároveň musím poznamenat, že u nás byl v této době termín jazz poměrně dost široký, takže repertoár zahrnuje v podstatě všechno od foxtrotu přes waltz, ale i tango a latinskoamerické rytmy a další žánry. Tedy to, co si tehdejší místní publikum pod tímto pojmem představovalo.

Jak jste se vy osobně ocitl u znovuobnovení jazzbandu?

Napsal jsem o tomto fenoménu knihu a můj předchůdce v úloze dramaturga Antonín Matzner tak přišel na jejím základě v roce 2014 s myšlenkou tento ansámbl obnovit. Jsem totiž nejen muzikolog a hudební historik, ale také jazzový saxofonista a klarinetista. A tak jsme se o to tehdy pokusili a hrajeme tak dodnes. 

Pojďme k vaší roli dramaturga Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově. Jak vznikají tematická zaměření jednotlivých ročníků, pokud nejde vyloženě o nabízející se výročí?

Samozřejmě výročí něco sama o sobě trošku sugerují, i když se snažím vyhýbat tomu, aby to bylo úplně za každou cenu. Do určité míry může další inspirací být opera, která se uvádí na začátku festivalu v rámci Barokní noci. Například tento aspekt vyplynul z uvedení francouzské opery Andrého Grétryho Kráska a zvíře, kde mě napadlo navázat linií pohádek a příběhů nebo hudby a poezie. 

Zároveň mám ambici, ačkoli to neplatí úplně stoprocentně, snažit se dávat do programu hudbu autorů, která nějak souvisí s regionem nebo přímo s Českým Krumlovem. Tento aspekt mě jako hudebního historika baví a zajímá, zejména pokud je například šance uplatnit nějaký kus, který je v hudební sbírce krumlovského archivu a o němž víme, že se tu provozoval v minulosti.

Jak tento výběr probíhá? Stanovíte si nějaký čas na bádání a necháte se inspirovat nějaký kusem, který objevíte? 

V podstatě ano. Učím na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity dějiny hudby, čili je to de facto můj odborný zájem. I když jsem spíš jazzový, swingový hudebník, tak minimálně v posledních letech píšu vědecké články hlavně o hudbě druhé poloviny 18. století, která se týká zdejší hudební sbírky. 

Když jsem dostal příležitost převzít roli dramaturga na krumlovském festivalu komorní hudby, toto byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem ji přijal: Byla to pro mě šance realizovat to, do čeho jinak badatelsky pouze koukám. Byl bych tedy rád, kdyby se třeba právě v rámci Barokní noci uváděly opery, které se v nějaké podobě v českokrumlovském hudebním fondu najdou. Netvrdím, že musejí být ve sbírce rozepsané do partů, ale zkrátka stačí, že to dílo doložitelně nějakou roli v hudebním životě dvora hrálo. 

Máte už nyní představu, jaký titul byste rád uvedl příští rok? 

Mám, ale zatím opravdu pouze ve velmi raném stádiu. Vím, že ta opera velice pravděpodobně bude italská a velice pravděpodobně to bude dílo Giovanniho Paisiella. Ale zatím se rozmýšlím které.

Hraje roli třeba i to, jaký soubor se vám povede angažovat?

Pro úvodní operu angažujeme vždy soubor Capella Regia Roberta Huga, který se k tomu velmi hodí, rád s ním spolupracuji a zároveň mám pocit, že k prostředí barokního divadla má vřelý vztah. 

Důležitým aspektem je samozřejmě, aby opera měla nějaký nosný příběh, který bude pro dnešního posluchače atraktivní. Další věc je, že v rámci Barokní noci se opera vždy uvádí kolem jednadvacáté hodiny a je ideální, aby sama o sobě nebyla příliš rozsáhlá, aby se v ní nemuselo příliš škrtat. 

Jak často narazíte na takový kus? Když si představím typickou barokní operu, vybaví se mi spíše komplikovaný několikahodinový alegorický příběh…

Krumlovské zámecké divadlo bylo do současné podoby zrekonstruováno někdy kolem roku 1766, kdy se tam hrálo poprvé, a fungovalo do konce 18. století. Většina oper z hudební sbírky tak spadá spíš do období hudebního klasicismu a nejčastěji jde o různé druhy komických oper. Není to úplně ten typ, o kterém hovoříte, kde by se čtyři hodiny na jevišti odehrávaly složité mytologické zápletky s virtuózními čísly. Je to dáno vkusem členů schwarzenberského rodu, kteří preferovali italské, francouzské nebo německé komické opery. Většinou si zároveň opery inscenovali sami Schwarzenbergové a jednotliví členové dvora měli v představení různé úlohy – někdo z nich zpíval, někdo zastával roli nápovědy nebo inspice… 

Tenkrát opera navíc nebyl „hotový produkt“. Naprosto běžně se vyměňovalo pořadí árií, škrtalo se nebo se naopak zařadila árie z jiného díla klidně i jiného skladatele. 

Festival komorní hudby se koná časově poměrně blízko Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Co to pro vás znamená? Konzultujete společně dramaturgii, abyste se nějaký způsobem nepřekryli, byť jde o charakterově trochu jinou akci?

Festival Krumlov má úplně jiný charakter a samozřejmě i jiný rozpočet a jiné možnosti. Také bych řekl, že přitahuje trochu jiný typ publika. Láká spíše na orchestrální program nebo velká operní jména. Přiznám se, že dramaturgii společně nekonzultujeme, ale pokud se například rozhodneme oslovit nějakého interpreta, obvykle nám řekne, pokud má zároveň hrát na následném festivalu. Pokud je program odlišný, nemusí to vadit. Například letos jsme angažovali Tomáše Jamníka, který účinkuje i na Festivalu Krumlov. Má ale úplně jiný repertoár a charakter akce je také jiný, takže nevidím důvod, proč by nemohl vystoupit na obou. Proč by město jako Český Krumlov vlastně nemohlo mít dva letní festivaly vážné hudby?

Tradiční součástí vašeho programu je koncert k poctě Josefa Suka. Jakou roli hraje na festivalu on?

To je dáno především tím, že čestným, dlouholetým prezidentem komorního festivalu byl houslista Josef Suk, vnuk hudebního skladatele Suka. I po jeho úmrtí se však k vazbám rodiny Sukových na náš festival rádi hlásíme.

Letos také kladete v programu důraz na spojení slova a hudby. Co to znamená?

Letos je to vlastně repertoárová novinka. Už nějakou dobu jsem přemýšlel o realizaci melodramu a řekl jsem si, že letos bych to konečně docela rád vyzkoušel. Tento koncert připravujeme ve spolupráci se Společností Zdeňka Fibicha a pojali jsme to tak trochu jako antologii českého melodramu od 19. do 21. století. Začínáme s Fibichem přes Suka a Ostrčila, Jeremiáše až po současné melodramy. 

Je těžké sehnat pro melodram interprety? 

My jsme využili spolupráce s Fibichovou společností, která se uvádění melodramů systematicky věnuje. Jejich pražský Melodramfest má už bezmála třicetiletou tradici.

Na programu máte ale i další netradiční žánr. Co si máme představit pod večerem storytellingu?

Bude to opět o spojení slova a hudby, chtěli jsme tento formát vyzkoušet, je to letošní novinka. Půjde o vyprávění příběhu doprovázené hudbou.

Jak to probíhá? Na vašem webu se píše, že doprovod je improvizovaný. Je improvizovaný i příběh?

Ano, i v příběhu je poměrně významný podíl improvizace. Storytelling spočívá především v interakci s publikem. Je to v podstatě divadelní forma, kde má vypravěč samozřejmě připravený nějaký příběh, ale forma vyprávění se mění v závislosti na aktuální situaci. A na to reaguje také hudební doprovod.

Facebook X E-mail WhatsApp