„Iniciativa Hrajeme do oken je jednou z mnoha současných alternativních aktivit, které chtějí potěšit… a také upozornit na sbírky pro potřebné.“
„Zůstat už jednou provždy pouze u streamů by bylo hrozné.“
„Škoda, že se teď nenašli například dva pianisté, kteří by pro narozeniny Pražského jara zahráli na čtyři ruce.“
V úterý bylo dvanáctého května. Většina z nás nepamatuje doby, kdy ten den ještě nezačínalo Pražské jaro, kdy nezněla Smetanova Má vlast. Letošní podivné rouškové jaro a jeho původci, tedy virus, osud a vláda, zamávalo tradicemi jako už dlouho nikdo. Pražské jaro je a není, to podle úhlu pohledu, o Mé vlasti naživo si můžeme nechat zdát a na koncerty se díváme v počítači. Pokud to bude trvat ještě nějaké měsíce, zapomeneme, kudy a proč se na ně chodí. Jako ten pán na legračním obrázku z facebooku, který se „…po dvou měsících vrací do práce a nepamatuje si technologické postupy…“. Ano, ten, co drží housle způsobem, který užívají flétnisté.