„Velkou devízou liberecké inscenace je skutečnost, že hlavní role byly obsazeny velmi dobrými interprety.“

„Režisér se patrně snažil přiblížit příběh dnešnímu divákovi mísením odkazů na historické zakotvení příběhu s prvky současnosti.“

„Dirigent Zbyněk Müller interpretoval Pucciniho hudbu s potřebnou dramatičností i lyrismem.“

Divadlo F. X. Šaldy v Liberci uvedlo novou inscenaci slavné Pucciniho opery. Politický thriller a příběh velké lásky v jednom, to je veleslavné dílo s názvem Tosca. Tuto stále populární operu italského veristy nastudovali v Liberci pod taktovkou Zbyňka Müllera a v režii Josefa Doležala a v hlavních úlohách s Kateřinou Hebelkovou, Michalem Lehotským a Martinem Bártou. Premiéra, která se uskutečnila 12. prosince se mohla opřít především o solidní pěvecké výkony, nicméně režijní koncepce přinesla několik otazníků.

Opera Giacoma Pucciniho Tosca patří nepochybně k nejzdařilejším operám v historii tohoto žánru, a to nejen díky zhudebnění, ale i dramatickému libretu. Jeho předlohou bylo úspěšné drama Victoriena Sardoua, které pro skladatele přepracovali zkušení libretisté Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Děj obsahuje řadu dramatických situací, které Puccini dokázal skvěle hudebně vyjádřit. Již první výstup opery nás uvádí do přesně takové: uprchlý vězeň Angelotti hledá úkryt v kostele, slyšíme výstřel z děla, který jeho útěk oznamuje. Těžko hledat dramatičtější začátek opery, než je tento.

Sardouova Tosca patřila k nejvýznamnějším rolím slavné pařížské herečky Sarah Bernhardtové (u nás zpopularizované zejména díky plakátům, které pro ni vytvářel Alfons Mucha). Bernhardtová absolvovala s touto rolí mnoho vystoupení po Evropě, mj. v Miláně a Turínu, kde ji viděl i Puccini a na základě dojmu z představení se rozhodl toto drama zhudebnit.

Děj opery je poměrně přesně časově určen: odehrává se pár dní po bitvě, ke které došlo dne 14. června 1800 u vesnice Marengo v severní Itálii. Napoleonova armáda, která bojovala s armádami koalice tvořené hlavně Rakouskem a Ruskem, byla téměř poražena, po příchodu posil se však průběh bitvy obrátil a bitva skončila Napoleonovým vítězstvím. O výsledku bitvy byly do Říma prostřednictvím jízdních poslů podávány rozdílné zprávy, což hraje v ději opery významnou roli.

Premiéra opery v roce 1900 (tedy v roce stého výročí vzpomínané bitvy) neznamenala pro Pucciniho triumf, dostalo se jí naopak mnohých kritických ohlasů, byla dokonce odsouzena jako „veristický kýč“. U diváků si však brzy získala oblibu v celosvětovém měřítku a jinak tomu jistě nebude ani v případě nové liberecké inscenace.

Kromě emotivní síly, kterou má dílo samotné, záleží úspěch každé nové inscenace především na výkonech tří protagonistů opery: Tosky, Cavaradossiho a Scarpii. Velkou devízou liberecké inscenace je skutečnost, že byly tyto role obsazeny velmi dobrými interprety. 

Trojici nicméně dominuje představitel Scarpii Martin Bárta.Pro tuto roli je disponován znělým barytonem a v roli je vděčný i vizuálně. Bárta se však v interpretaci této rolenaštěstí nespolehl pouze na své mimořádné hlasové a fyzické dispozice, ale dal zaznít i polohám lyričtějším a intimnějším. Zejména ve velkém dialogu s Toskou ve druhém jednání, kdy Scarpia střídá výhrůžky s uhlazeným hraným přátelstvím, kdy je chvílemi „ten zlý“ a chvílemi „ten hodný“ (jak bývá charakterizována metoda vyšetřovatelů), uplatnil škálu výrazových i pěveckých rejstříků.  

V titulní roli během premiérového večera vystoupila Kateřina Hebelková, pěvkyně s pozoruhodným uměleckým životopisem, zahrnujícím jak role mezzosopránové, tak i sopránové, a to i velmi dramatické. Liberecká Tosca byl její debut v roli a musím předeslat, že úspěšný. Pěvkyně disponuje lyričtějším hlasem, než jsme u této role zvyklí, nicméně i nejvypjatější místa svého partu interpretovala přesvědčivě. Režie jí tento úkol neulehčila, po pěvkyni vyžadovala velmi dynamický pohyb po jevišti. Nicméně bylo zřejmé, že pěvkyně se s režijním pojetím ztotožnila. Postavu naplnila vnitřním obsahem, její Tosca byla herecky naprosto přesvědčivá. Velký výkon!

Partnerem Tosky byl v premiérovém večeru Michal Lehotský, který podal standartní výkon, jak jsme u něj zvyklí. Lehotský je v podstatě jediný dramatický tenorista etablovaný na českých jevištích (ač Slovák!). Jeho výkony jsou vždy spolehlivé, byť tentokrát se zdálo, že musí ke zvládnutí své role vynaložit více síly.

Vedení liberecké opery slouží ke cti, že i pro menší role přizvalo renomované pěvce. V premiéře vystoupili František Zahradníček jako Angelotti a Jiří Sulženko jako Kostelník. Oba svými výkony přispěli k úrovni premiérového večera. Domácí tenorista Dušan Růžička jako Spoletta se zdál být hlasově indisponován. Z epizodních rolí je třeba zmínit roliPasáčka, jehož hlas podle Pucciniho má zaznít za scénou. V liberecké inscenaci zpívá Pasáček na jevišti a jeho dětský interpret Josef Paldus zaslouží pochvalu. Zaslouží ji ostatně i Severáček a dětský sbor Iuventus gaude. Děti ve scéně v 1.  jednání nejen, že dobře zpívaly, ale dětská živelnost doslova ovládla jeviště. Kvalitní výkon odvedl tradičně i operní sbor.

Hudební nastudování i premiéra byly ve spolehlivých rukách hudebního ředitele liberecké opery Zbyňka Müllera, který Pucciniho hudbu interpretoval s potřebnou dramatičností i lyrismem. 

K režii byl přizván Josef Doležal, působící především v oblasti činohry. Jeho koncepce byla – jak již naznačeno – velmi dynamická, což však vyvolává otázku její oprávněnosti, zejména ve vztahu k titulní postavě. Tosca je sice žárlivá, nikoli však fúrie pobíhající po kostele, jak ji režisér pojímá. Stejně tak si lze jen stěží představit, že by si při milostném laškování s Cavaradossim lehala na zem v chrámovém prostoru, a to zvlášť poté, co se po svém příchodu zdráhala jej,byť jen políbit před obrazem Madony.

Režisér se patrně snažil přiblížit příběh dnešnímu divákovi. Takovému záměru odpovídalo i výtvarné pojetí inscenace, ve kterém se mísily odkazy na historické zakotvení příběhu s prvky současnosti.  Kostýmy výtvarnice Marianny Stránské nesly znaky empíru, ale materiál byl současný. Tosca tak v prvním jednání vypadala spíše jako uklízečka, než operní diva a dáma velkého světa. Kostýmy ostatních postav byly víceméně soudobé a povětšinou velmi neslušivé a kostým Spoletty byl navíc poněkud směšný.

Také scéničtí výtvarníci Milan David a Pavel Morávek respektovali režisérův záměr jakéhosi mixu současnosti s historií, což se nejvýrazněji projevilo moderním nábytkem v druhém jednání. Scénografie bohužel postrádala jednotícíkoncepční linii a v každém jednání byl prezentován jiný styl: v prvním jednání vše bílé, tedy i kostelní lavice a krucifix, který – bůhví proč –  po celé první jednání spočíval v pololeže na lavicích, aby byl v závěru jednání vytažen vzhůru; v druhém jednání dominovaly scéně tři předimenzované rámy se sakrálními výjevy, které sloužily současně jako vchody na scénu; ve třetím jednání podivné realistické nádvoří, nad kterým se vznášel prázdný obrazový rám, do kterého v závěru Tosca skočí. Snad měl právě ten rám být jakýmsi sjednocujícím prvkem scénografie, kdo ví… Podivné bylo i svícení (Pavel Hejret), které se až nemístně prosazovalo. Např.  v druhém jednání se v okamžiku, kdy Tosca probodne Scarpiu, scéna z šera prudce rozzářila. Mělo-li to snad umocnit osvobození Tosky ze Scarpiových spárů, bylo to primitivně popisné a pro divákovo oko rušivé. Naproti tomu nositel zprávy o zvratu na bojišti u Marenga – pro děj tak důležité – byl ve tmě. 

Režii by se daly vyčíst i některé další nesrozumitelné postupy, například bezradné posedávání či polehávání vojáků na začátku třetího jednání. Na druhou stranu režisér několika dobrými nápady obohatil tradiční interpretaci, mimo jiné Scarpiovou ležící „oběť“ v jednání druhém.

Nová inscenace si jistě u libereckého publika získá mnoho příznivců. Svědčil o tom již dlouhotrvající potlesk po premiéře.

Foto: Divadlo F. X. Šaldy Liberec / Daniel Dančevský (část snímků pochází z druhé premiéry s jiným obsazením)

Facebook X E-mail WhatsApp