„Program tvořily kompozice z různých let, vyzařující jeden autorský rukopis, jednoho ducha, jedno umělecké poselství – vzkaz o vnitřním pokoji.“

„Na projevu Estonského filharmonického komorního sboru je nezbytné obdivovat kompaktnost zvuku a ladění, dynamickou flexibilitu, dokonalost ve výměnách a proměnách sazby i absolutně stejnou výslovnost.“

 „Koncert se završil modlitbou Otčenáš, nejvyšším možným způsobem ztišeně prostou, upřímně opravdovou a nebesky krásnou.“  

Estonský filharmonický komorní sbor, vnímaný jako dvorní interpret hudby Arvo Pärta, existuje už čtyřiačtyřicet let. Letošní Pražské jaro sbor díly letos devadesátiletého krajana i svým vokálním mistrovstvím skutečně ozdobil. Je přitom zřejmé, že takový koncert jako ten pondělní v Rudolfinu, zcela monotematický, přesto nesmírně bohatý, by žádný jiný žijící skladatel svou tvorbou neutáhl.

Hudba Arvo Pärta, který se letos v září dožívá devadesáti, je jedinečně ukotvena mezi tradicí a modernou, mezi jednoduchostí a komplikovaností, mezi čistou krásou a služebností, mezi zvuky a tichem. Skladatel, který emigroval ze Sovětského svazu v době, kdy ještě bylo Estonsko jeho nedobrovolnou součástí, svědčí díly, která píše, o religiózním rozměru bytí, o přirozenosti ukotvení našich životů v dotyku s věčností. Volí hudební prostředky, které vnímavému člověku otvírají uši a duši směrem ke ztišení a k duchovním hodnotám. Působí tak nejen zhudebňovanými texty, ale i neuspěchanými tempy a převažující libozvučností, v součtu tedy pozitivní energií vtělenou do uměleckého poselství. Pärtova hudba je odzbrojujícím způsobem jednoduchá, je tichá, vlastně i civilní, ani trochu klerikální, ale zároveň je silná. Díky tomu všemu může být její autor, sám výrazně religiózní, nejhranějším žijícím skladatelem, přestože to větší část současných lidí jinak příliš k církvím a do kostelů netáhne. 

Estonský filharmonický komorní sbor je nesporně světoznámým tělesem. Program, který přivezl 19. května na festival Pražské jaro, byl zcela monotematický. Tvořily jej promyšleně, ale neokázale seřazené kompozice s duchovním obsahem, mozaika děl z různých let, vyzařujících nicméně jeden autorský rukopis, jednoho ducha, jedno umělecké poselství. Vzkaz o vnitřním pokoji, který neokázale může nést lidský život kupředu. Pozvání k takovému pokoji. Ostatně, Arvo Pärt, pokud by šel umělecky někam zařadit, není minimalista, ale je spirituální minimalista. A s tím souvisí, že měl a má osobní zázemí křesťanské víry: vyrůstal jako luterán a v roce 1972 konvertoval k pravoslavné církvi. Svou hudbou dokáže navodit atmosféru, ve které je jasné, že jsou pro něj tyhle věci přirozené a nejdůležitější. A na rozdíl od formální zbožnosti a nábožných frází a intonací Pärtovo hudební svědectví od podstaty víry a modlitby evidentně neodrazuje.

Kostrou první poloviny koncertu byla Berliner Messe, výrazově úsporná skladba z roku 1990, rezonující, ale zcela po svém, s katolickou tradicí. Mezi její části byly nicméně postupně vkládány další kompozice jako Summa, Nunc dimittis, Dopo la vittoria a Which Was the Son of… Některé segmenty byly s varhanami, některé a capella, některé miniaturní, některé v čase rozkročenější, některé homofonní a sylabické, jiné v akordických rozkladech složitější, ale vždy se pohybující v napětí mezi libozvučností a neagresivními disonancemi, vždy jakoby existující ve svém vlastním uzavřeném světě co do tempa a dynamiky, vesměs terasovitě gradované, vždy objektivizující, přednášející text se zvláštní asketickou odosobněností, bez patosu, skladby jakoby statické; tedy všechno jen ne romantické. 

Na projevu nevelkého specializovaného sboru je možné a zároveň zcela nezbytné obdivovat kompaktnost zvuku a ladění, dynamickou flexibilitu pohybující se převážně v nejnižších úrovních dynamiky, dokonalost ve výměnách a proměnách sazby i absolutně stejnou výslovnost, se kterou souvisí obdivuhodná přesnost otvírání i zavírání slov a hudebních frází. A samozřejmě i sóla rovných, jasných a spolehlivých hlasů. 

Vnitřní bohatství hudby, na první poslech „stále stejné“, spočívá v drobnostech řešení a sazby, u každé skladby jinak varírovaných. Neobvykle z toho vybočila skladba Dopo la vittoria, Po vítězství, která ve dvou pásmech, s chvalozpěvem Te Deum, zhudebňuje popis křtu pozdějšího světce Augustina milánským biskupem Ambrožem roku 387. Pro Pärta značně netypicky využívá v synkopách krátké tóny ve staccatu. Zajímavým vybočením z převážně latinských textů byla pak jazykově anglická kompozice Which Was the Son of…, v téměř nekonečném sledu a s lehkým nádechem k černošským spirituálům vypočítávající Ježíšovy předky až k biblickému Adamovi.

Druhou polovinu koncertu tvořila další mozaika nedlouhých děl vesměs na liturgické texty, jako byly Magnificat nebo Veni creator. Sofistikovaně promyšlené náměty mají kompozice s názvy The Deer´s Cry (Jelení křik), překvapivě přes jednu legendu odkazující ke sv. Patrikovi, a Littlemore Tractus, zhudebňující jednu z promluv kardinále Newmana, významného anglického katolického duchovního. Stovky drobných hudebních potěšení, která poslech po celý večer přinášel, sahaly od meditativních temp a střídání i souzvuků mužských a ženských hlasů, přes propojení s varhanními rejstříky a obnažené i potkávající se harmonie až po netypické třídobé houpavé metrum, zámlky či v Kajícím kánonu magicky využitou prodlevu.

Pärtova hudební řeč se nenápadně vyvíjí, je zřetelné, že novější skladby částečně opouštějí zvukovou askezi ve prospěch o něco bohatších a tradičněji, čím dál víc diatonicky znějících harmonií a jejich vazeb. Jako konstanta však zůstává pokorná, ale zároveň naléhavá ztišenost, celková střídmost prostředků, časová úspornost a jedinečně charakteristický účinek.

Tõnu Kaljuste, důstojný sedmdesátník, sbor v mládí založil a dlouho vedl a po dvacetileté pauze se k němu na pozici uměleckého šéfa před několika roky zase vrátil. Diriguje nenápadně, malými gesty. Víc ani nepotřebuje. Jednak Pärtova hudba neoplývá tak rozmáchlými kontrasty, aby bylo potřeba velkých gest, jednak je znát, že jím vedený sbor má svůj nejvlastnější repertoár a daný styl tak v krvi, že je při provedení spolehlivě velmi samostatný.   

Koncert vyvrcholil rozsáhlou Modlitbou po kánonu, ve zvuku – od trojice sólistů po celý sbor – i výrazu směřující zcela zřetelně od tmy ke světlu. A potom se ideálně završil nedlouhou modlitbou Otčenáš, nejvyšším možným způsobem ztišeně prostou, upřímně opravdovou a nebesky krásnou.  

Vyprodaná Dvořákova síň Rudolfina byla po celý večer ponořena do ticha, v auditoriu nikdo ani nedutal. Mimořádný program se silným dopadem. Asi žádný jiný žijící skladatel není schopen tak jednotně a přitom při bližším pohledu tak diferencovaně, tak uspokojivě naplnit dvouhodinový koncertní program vyvolat jeho prostřednictvím takovou atmosféru a takovou odezvu. Arvo Pärt je skutečný zjev, téměř zjevení, už za života klasik.

Foto/zdroj: Pražské jaro / Petra Hajská