PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Martinů se k naplnění a ovládnutí formy symfonie, vrcholné formy evropské hudby, odhodlal až ve dvaapadesáti.“

„Podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, v tryzně odpovídající vznešeným způsobem Kusevického zadání.“

„V jeho symfonismu je zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí…“

Před osmdesáti lety, první zářijový den roku 1942, dokončil Bohuslav Martinů svou První symfonii. Stalo se tak v Manometu ve státě Massachusetts, na pobřeží moře jižně od Bostonu. Na skladbě pracoval od jara toho roku na několika místech – v Jamaice na předměstí New Yorku, v Middlebury a pak i u jezera Mah-Kee-Nac Lake ve státě Vermont a v Tanglewoodu, tedy Berkshire Music Center, na západě státu Massachusetts. Její podzimní bostonskou premiérou byl definitivně přijat do amerického hudebního života, po uvedení v New Yorku o něco později si v tisku dokonce vysloužil pochvalu jako Smetanův dědic.

„Po mém koncertě mne pozval na rande a místo kytice vzal noty. A místo do kavárny či do kina mne pozval ke klavíru. Tak jsem současně udělala konkurz na parťáka ke klavíru i na manželku.“

„Nastoupila jsem do budovy konzervatoře jako profesorka před pětasedmdesáti léty a chodím tam jako domů. Já tam zažila všechny ředitele, kromě Janáčka samozřejmě.“

„Jsem z Moravského Slovácka, tam je základem života optimismus, dobrá nálada a hezká písnička.“

Klavíristka Věra Lejsková je brněnským fenoménem. Přestože letos oslaví už třiadevadesáté narozeniny, překypuje elánem a stále vymýšlí projekty, které realizuje ve svých knížkách a v Českém rozhlase na stanici Vltava. Její vzpomínky na bývalé kolegy jsou plné laskavého humoru i relevantních a zajímavých informací. Na klavír už sice nehraje, ale stále se organizačně podílí na akcích, jako je například soutěž Franze Schuberta pro dva klavíry v Jeseníku.  Založila ji kdysi s manželem Vlastimilem Lejskem, se kterým léta koncertovala jako klavírní duo.

Dvaaosmdesát dětí nacisté odvezli do koncentračního tábora Chełmno a tam je bez milosti zplynovali.“

„Až se nás příští generace zeptají, za co jsme ve válce bojovali, měli bychom jim povědět příběh Lidic.“

„Z hudebníků jako první zareagovali zřejmě pěvkyně Jarmila Novotná a výše zmíněný diplomat Jan Masaryk (coby klavírista).“

Na pátek 10. 6. 2022 připadá osmdesáté výročí vyhlazení obce Lidice. Tragický osud tamních obyvatel našel brzkou odezvu nejen v politické rovině, ale také v uměleckých dílech. Památku obětí uctili svými skladbami například Bohuslav Martinů, Klement Slavický, Milan Báchorek, Václav Lídl nebo Miloslav Ištvan, jehož Odyssea lidického dítěte zazněla na včerejším koncertu v Českém centru New York. Vzpomínkové akce plánuje na víkend 11. až 12. června pochopitelně také Památník Lidice.

„Silné hudební cítění předával muzikantům a ti jakoby mu četli myšlenky, a tak se navodilo neskutečné silné propojení.“

„Za naprosto excelentní výkon musím v této skladbě vyzdvihnout trumpetistu Jiřího Houdka.“

„Aby se mohl hrát takový repertoár, je nutné ansámbl doplnit o hostující hudebníky z pražských i jiných českých orchestrů. Většina z těchto muzikantů hrají v Baborak Ensemble nebo v České Sinfoniettě.“

Západočeský symfonický orchestr měl v Mariánských Lázních další koncert řízený Radkem Baborákem. V publiku byla shodou okolností také harfistka Jana Boušková. Své dojmy ze hry kolegů a z vyznění celého programu zachycuje s nadšením a uznáním.

„Stravinského rodný dům se nedochoval. Už před druhou světovou válkou ustoupil stavbě zařízení patřícího k rozvodu elektřiny.“

„Jediné muzeum na světě věnované Stravinskému je v Ustyluhu na ukrajinsko-polské hranici.“

„V novém apartmá na Páté avenue, v domě s výhledem na východní část Central Parku, strávil však Stravinskij doslova už jen pár dní.“

Narozen na ruském pobřeží Finského zálivu a pohřben na benátském ostrově Isola di San Michele, je skladatel Igor Stravinskij postavou zajímavou nejen svým novátorským hudebním odkazem a podobně neortodoxními názory, ale také životními peripetiemi. Trávil etapy života postupně v Petrohradu, Paříži a Kalifornii, ale často se vyskytoval také ve Švýcarsku a v mládí na venkově na polsko-ukrajinské hranici. Zemřel jako osmaosmdesátiletý před padesáti lety, 6. dubna 1971, v apartmá na prestižní adrese 920 Fifth Avenue v New Yorku.

„Nic to však nebylo proti dlouhým měsícům, které strávili na útěku z Paříže.“

„On vůbec Martinů prchal z New Yorku na venkov, jak to šlo.“

„V New Yorku Martinů zůstal do roku 1953, pak se tam z Evropy vrátil ještě v roce 1956. Napsal tam řadu svých nejlepších i nejpamátnějších děl.“

Světoběžníkem nebyl Bohuslav Martinů dobrovolně, ale úplně nedobrovolně se jím nestal. Do Paříže odešel v roce 1923 z vlastního rozhodnutí. Za hudbou, za podněty, s touhou po rozšíření obzorů, která se mu bohatě naplnila. Když se po druhé světové válce, během čtrnácti let života, které mu zbyly, nedokázal vrátit do vlasti, byl už pasivním účastníkem událostí…

„Z odlišného financování vychází i naprosto rozdílný přístup k účasti na chodu tělesa. Všichni členové mají pocit zodpovědnosti za to, jak bude jejich soubor fungovat.“

„Jediná organizace, kde jsem se v Česku setkala s podobným přístupem, byl skautský oddíl, nikdy ale ne kulturní instituce.“

„Pro členy jde o klíčovou součást jejich životů, často nejdůležitější věc hned po rodině a zaměstnání.“

Mají slova o univerzálnosti hudební řeči skutečně pravdivý základ? Co může být pro Evropana velkým kulturním šokem? Jaká díla velí uvádět v Americe tradice? – Markéta Milerová se dostala na delší dobu do Seattlu. Zapojila se tam do aktivit a práce pěveckého tělesa Seattle Chamber Singers a v přestávkách mezi opakovanými návraty k notám – mezi osvojováním svého partu ve skladbě, kterou budou zpívat ve světové premiéře – popisuje teď pro KlasikuPlus rozdíly ve sborovém životě u nás a v USA.

„Komořina je hodně důležitá nejen pro hráče, ale je to slyšet i v orchestru. Je velkým přínosem, ať pokud jde o ladění, nebo o souhru.“

„My všichni jsme vyrůstali za socialismu a trochu nám ujel vlak v oblasti hudebního managementu.“

„Víme, že tzv. „vážná“ hudba je řadě lidí odcizená. A když dokážeme zaujmout děti, které pak chtějí jít ještě na koncert, je to krásná odměna.“

Původně se sešli v orchestru – tehdejší Pražské komorní filharmonii. Pět hráčů na dechové nástroje – Jan Brabec na klarinet, Jiří Ševčík na flétnu, Vladislav Borovka na hoboj, Václav Fürbach na fagot a Jan Musil na lesní roh – si řeklo, že vedle orchestrální hry by bylo příjemné svůj muzikantský život ještě rozšířit, a založili dechový kvintet. Ani po letech je společné hraní v komorním souboru bavit nepřestalo. Před aktuálním koncertem v břevnovském klášteře v úterý 14. května jsem hovořila s hobojistou Vladislavem Borovkou a flétnistou Jiřím Ševčíkem.