„Po mém koncertě mne pozval na rande a místo kytice vzal noty. A místo do kavárny či do kina mne pozval ke klavíru. Tak jsem současně udělala konkurz na parťáka ke klavíru i na manželku.“

„Nastoupila jsem do budovy konzervatoře jako profesorka před pětasedmdesáti léty a chodím tam jako domů. Já tam zažila všechny ředitele, kromě Janáčka samozřejmě.“

„Jsem z Moravského Slovácka, tam je základem života optimismus, dobrá nálada a hezká písnička.“

Klavíristka Věra Lejsková je brněnským fenoménem. Přestože letos oslaví už třiadevadesáté narozeniny, překypuje elánem a stále vymýšlí projekty, které realizuje ve svých knížkách a v Českém rozhlase na stanici Vltava. Její vzpomínky na bývalé kolegy jsou plné laskavého humoru i relevantních a zajímavých informací. Na klavír už sice nehraje, ale stále se organizačně podílí na akcích, jako je například soutěž Franze Schuberta pro dva klavíry v Jeseníku.  Založila ji kdysi s manželem Vlastimilem Lejskem, se kterým léta koncertovala jako klavírní duo.

S manželem jste založili profesionální stálé klavírní duo, ale proslavili jste toto komorní uskupení i po světě. Kdo vlastně s touto myšlenkou přišel?

Já tedy určitě ne, já do té doby, než jsem začala s manželem chodit, jsem netušila, že se na dva klavíry dá hrát. S tím přišel on, ukázalo se, že to má už nějaký čas promyšlené. Po mém koncertě na Stadioně, kde jsem jako studentka pátého ročníku hrála s orchestrem Mozartův Koncert d moll, mne pozval na rande a místo kytice vzal noty. A místo do kavárny či do kina mne pozval ke klavíru. Tak jsem současně udělala konkurz na parťáka ke klavíru i na manželku.

To se do té doby na dva klavíry nehrálo?

Ale ano, hrálo, ale spíš náhodně. Historicky lze dohledat, že hrávala Klára Schumannová s Antonem Rubinsteinem, Moscheles s Mendelssohnem, Stravinskij se synem, Bartók s manželkou a další. Hrával i Leoš Janáček se svojí učitelkou Amálií Wickenhauserovou, dr. Ludvík Kundera s Václavem Kaprálem, Jan Těšík s Jiřím Hudcem, ti hráli spíš repertoár populární. Skladby pro dva klavíry existovaly. My jsme ale chtěli postavit klavírní duo na úroveň sólového klavíru, nebo spíš na úroveň komorní hry, stejně jako například kvarteta. Do té doby se totiž čtyřruční hra brala jen jako náhodné domácí muzicírování. My měli ctižádost hrát na stejné úrovni jako naši kolegové ve smyčcovém kvartetu či klavírním triu. A myslím, že se nám to povedlo.

Takové umělecké a současně rodinné spojení bývá toxické. Netrpěli jste ponorkovou nemocí?

To víte, že i k tomu došlo, já jsem nebyla zrovna submisivní parťák. Ostatní komorní soubory mají štěstí, že když spolu nehrají, rozejdou se do svých domovů. Já mohla tak nanejvýš jít trucovat do vedlejšího pokoje. Ale měli jsme rozdělené role, když jsme jako klavírní duo byli instituce. Posty ve vedení jsme si rozdělili spravedlivě – Vlastimil byl uměleckým ředitelem, já organizačním. Vlastimil určoval, co budeme hrát a jak, já musela podmínky pro všechny koncerty vyjednat. I ty zahraniční. Agentury se tehdy moc nepřetrhly, ať to byla brněnská agentura, nebo Pragokoncert, který měl monopol na účinkování v zahraničí. Já dodala podklady, které jsem už dopředu vyjednala s pořadatelem, oni už jen napsali smlouvu. Mohli jsme tenkrát, zejména po roce 1968, jen do socialistického bloku. Jednou si nás prosadili v Dánsku a jednou v Rakousku, ale bylo kolem toho moc problémů. Chtěli nás slyšet také v Japonsku, ale měli smůlu – nebo jsme ji měli my?

Přitom jste ještě stihla učit na konzervatoři?

Já jsem jiné zaměstnání nikdy neměla. Nastoupila jsem do budovy konzervatoře jako profesorka před pětasedmdesáti léty a chodím tam, dnes už jako pedagog-sympatizant, jako domů. Já tam zažila všechny ředitele, kromě Janáčka samozřejmě, ten na mne nepočkal. Nastupovala jsem, když byl ředitelem Jan Kunc, pak následoval Zdeněk Blažek, po něm Karel Horký, to všechno byli nejen ředitelé, ale i umělci na slovo vzatí. Pravda, po roce 1970 už tomu tak nebylo, až přišel jako ředitel skladatel Evžen Zámečník.

Učila jste jen sólový klavír, nebo i něco jiného?

Pedagog klavíru má různé možnosti. Nejde jen o výuku řádného klavíru, ale je to především o komorní hře. Měla jsem cenné zkušenosti už z domova, neboť jsme od mala se sestrou a s otcem, který hrál velmi dobře na housle, pěstovali komorní hru a moc mne to bavilo. Na konzervatoři jsem prošla všemi obory, doprovázela jsem snad u všech nástrojů, které se na konzervatoři učí, housle, žestě, zpěváky, to jsem dělala ráda. Doprovázela jsem také už známé umělce, a to jak při natáčení v rozhlase, tak na koncertech soudobé tvorby, neboť jsme hodně skladeb premiérovali. Později jsem učila i řádný klavír a založila jsem tam výuku klavírního dua. Manžel tutéž disciplínu založil na JAMU. Měli jsme zájem na tom, abychom si vychovali následovníky.

A jak je to s repertoárem pro dva klavíry?

Nejprve jsme samozřejmě hráli repertoár, který byl, především Antonína Dvořáka a jeho Slovanské tance. Natočili jsme je v Supraphonu na LP, režisér nahrávky byl nejprve nedůvěřivý, ale pak uznal, že znějí v klavíru precizněji než v orchestrální verzi. Pak jsme napsali dopis našim známým skladatelům, kde jsme je žádali, aby pro nás něco napsali. Brzy si nás všimli a začali pro nás psát, ať už brněnští, nebo i zahraniční. Úplně první, kdo pro nás něco napsal, byl brněnský skladatel Pavel Blatný. Tomu manžel premiéroval jeho absolventský koncert. Blatný pro nás napsal hned několik skladeb, a dokonce skladbu pro dva klavíry a bicí. Další byl Miloslav Ištvan, Josef Berg, Zdeněk Pololáník, ten nám napsal skladbu pro dva klavíry a varhany, to jsme hráli se švagrem Miloslavem Bučkem jako rodinné obsazení.

Chvíli to trvalo, než si nás všimli v Praze, ale pak se ozval profesor Emil Hlobil na základě naší rozhlasové nahrávky Sonáty pro dva klavíry a jedenáct bicích Bély Bartóka. Tehdy se nahrávalo v rozhlase každý měsíc, tam tepal hudební život. Těch jedenáct bicích ovšem ovládali dva hráči a s námi to tehdy nahrával Bohuslav Krška a Zdeněk Mácal, dnes známý dirigent. Hráli jsme to také na sjezdu skladatelů v Brně a pak za námi přišel profesor Hlobil, že by pro nás psal. Hráli jsme mu pak jeho Sonátu pro dva klavíry. Premiérovali jsme také Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů v roce 1966, a to za účasti paní Martinů. Ale to nebylo přirozeně napsáno pro nás. Zato pro nás psal francouzský skladatel Darius Milhaud, který si nás dokonce vybral jako interprety svých skladeb, a v Praze jsme provedli jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr za spolupráce orchestru Národního divadla, za řízení dirigenta Miloše Konvalinky. Od té doby nás pojilo vřelé přátelství. Hráli jsme skladby Dmitrije Šostakoviče, Witolda Lutosławského, a dokonce Benjamin Britten přijel v roce 1963 do Olomouce a byl přítomen provedení československé premiéry své Skotské balady pro dva klavíry, za řízení Jaromíra Nohejla. Skladby, které jsme prováděli, jsme také nahrávali, nejprve pro berlínské studio Eterna, pak pro Supraphon, ale i Panton, Pronto či mnichovský Halmex.

Pro dva klavíry jste založili s manželem mezinárodní soutěž v Jeseníku. Proč právě tam?

Protože se k této oblasti pojí skladatel, který napsal spoustu krásné hudby pro dva klavíry. Franz Schubert. Maminka pocházela ze Zlatých hor a otec z Vysoké. Rodiče odešli do Vídně, kde se již Franz Schubert narodil, ale nezpochybnitelně patří do tohoto kraje. První soutěž jsme načasovali do roku 1978, kdy uplynulo sto padesát let od Schubertova úmrtí. Jen se soutěž tehdy nesměla jmenovat Schubertova, to jméno jsme jí mohli dát až po roce 1990. Soutěž se koná každým druhým rokem a je to jediná pravidelná soutěž v tomto oboru vůbec!

Nyní se věnujete literární činnosti a vaše knížky jsou velmi čtivé a naplněné zajímavými fakty. Jak jste se k psaní dostala?

Bylo to nějak postupně, nejprve malé příspěvky do denního tisku, pak spolupráce s brněnským rozhlasem, pravidelné sobotní fejetony, povídání o moravských hudebních rodech, o brněnských osobnostech, jako například o Vilému Přibylovi, Jarkovi Štěpánkovi, Jiřím Hudcovi, Miloši Konvalinkovi, Františku Schäferovi, dr. Ludvíku Kunderovi nebo i sochaři Jiřím Markovi, bylo to celkem šedesát pořadů, psala jsem i scénáře pro televizi. Dlouhá léta jsem spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa, pro pořady Hlasy a ohlasy.

Napsala jste i řadu knížek…

Vedle spolupráce s novinami, kde jsem publikovala recenze či fejetony, a vedle scénářů pro rozhlas či televizi jsem napsala i texty k písním mého manžela. Vydala jsem i publikaci o Františku Schäferovi, to jsme psali společně s manželem, pak to byly fejetony Muzikantské namlouvání, Historky z Rejvízu, Moravské hudební rody, Povídání o skřítcích z Rejvízu a knížku o významném brněnském operním režisérovi Václavu Věžníkovi, o něm a s ním. Tu jsem napsala jako dárek k jeho osmdesátým narozeninám.

Jak je to s hudebním rodem Lejsků, máte pokračovatele?

Jestli myslíte dva klavíry, tak to bohužel ne. Syn Vlastimil II. byl výborným klavíristou, profesorem na Taneční konzervatoři, bohužel již zemřel. Jeho syn Vlastimil III. byl členem baletu Národního divadla v Brně, dcera Kateřina absolvovala na konzervatoři zpěv. Naše dcera Věra rovněž prošla výukou klavíru, ale nevěnuje se tomu profesionálně, je učitelkou. Její syn David Paša vystudoval na konzervatoři hru na bicí nástroje, je členem orchestru Národního divadla v Brně a Orchestrální akademie Filharmonie Brno a současně studuje JAMU. Jak vidíte, muzikantské geny se neztrácí a snad ten náš hudební rod bude i nadále slibně pokračovat.

Na svůj věk jste nebývale psychicky i fyzicky čilá. Poradíte recept na zdravý život?

Vy myslíte takové ty věci, jako je sportování a zdravá strava? Tak podívejte, podle toho, co jsem musela v životě zvládnout, jsem nikdy neměla čas na nějaké cvičení, jen na to u klavíru. Jsem z Moravského Slovácka, tam je základem života optimismus, dobrá nálada a hezká písnička. Největší a nejzdravější dobroty jsou vepřové hody a slivovička a já miluji čokoládu, tu můžu v jakémkoli množství, z té čerpám životní energii a taky ze sluníčka. Ale co je hlavní, psychická pohoda, netrápit se věcmi kolem sebe, které nemohu změnit, a brát život jak jde.

Tak hodně čokolády a ať slouží zdraví a děkuji za rozhovor!

Foto: z archivu V.Lejskové