„Janáčkova opera je skvost, takový malý briliant ve světovém kontextu a věřím, že je tak široce vnímán. V České republice je svou úrovní bezkonkurenčně na prvním místě.“

„U nás je Korngold méně známý, což je škoda, jeho hudba má mimořádnou hloubku.“

„Na barokní hudbě nás přitahuje dobrodružství neustálého objevování v archivech.“

Absolvent Janáčkovy akademie múzických umění Tadeáš Hoza patří k nejvýraznějším mladým českým barytonistům. Od roku 2021 je sólistou Národního divadla Brno a v tomto roce debutoval v Opéra Bastille jako Harašta v Janáčkově Lišce Bystroušce. Je stálým členem Collegia Vocale 1704 a spolupracuje s významnými dirigenty i orchestry doma i v zahraničí. Vedle opery se věnuje barokní hudbě, koncertní činnosti i edukativním projektům. V rámci koncertu spolku Lieder Society s titulem Za leskem Hollywoodu se 1. listopadu představí na Novoměstské radnici, kde přednese písně Ericha Wolfganga Korngolda i současné americké skladatelky Beth Ratay. 

Váš repertoár i celkové hudební zaměření se stále více přibližuje tomu, co zpívá váš bratr Roman. Oba se objevujete ve stejných rolích, oba máte hluboký zájem o barokní hudbu. Vnímáte se jako rivalové?

Opravdu se to stává čím dál častěji. Je to vlastně přirozené – patříme do stejného hlasového oboru a divadlo nám nabízí podobný repertoár. Ve Figarově svatbě dokonce alternujeme roli Figara, v Jakobínovi jsme zase sokové. Barokní hudba přišla do mého života také naprosto přirozeně – nejprve přes Romana Válka, pak přes Václava Lukse, s nímž spolupracuji už šestým rokem jako stálý člen jeho souboru. Roman s ním pracuje rovněž, a tak se i zde naše cesty přirozeně protínají. Nikdy jsme se ale nevnímali jako konkurenti. Roman je o čtyři roky starší, leckde vyšlapával cestu první a já ho spíše následoval, i když nechci, aby to vyznělo, že moje cesta byla kvůli němu kdovíjak jednoduchá, navíc začátky jsme měli zcela odlišné.

Jak se to projevovalo?

Roman už na gymnáziu věděl, že chce zpívat profesionálně, a šel na JAMU s jasným cílem. Já naopak dlouho váhal – během dospívání mě jeho zápal pro operu chvílemi spíš rozčiloval a spíš nežli starším bratrem, ke kterému bych vzhlížel, mi byl takovým „antivzorem“. Zpíval jsem sice rád, ale neměl jsem žádnou touhu spojit se zpěvem svůj život na profesionální úrovni. Nakonec jsem si k němu cestu přece jen našel, i když rozhodně ne hned na první pokus. Konkurencí jsme si nikdy nebyli – spíše oporou. A právě v tom, myslím, spočívá naše bratrství: v schopnosti se navzájem doplňovat.

A v čem se Tadeáš od Romana liší?

Rozhodně barvou hlasu i typem. Roman působí vznešeněji, seriózněji – a hodí se tak do jiných postav než já. U mě lidé často říkají, že jakmile vejdu na jeviště, publikum se začne smát. Komika je mi prostě přirozenější, zatímco on je mnohem důstojnější. Také si nemyslím, že bychom byli hlasově zaměnitelní – Roman má tmavší zabarvení, já světlejší a snad i trochu vyšší hlas. V tom tkví naše odlišnost, i když zpíváme v obdobném repertoáru.

Navíc Roman má pevné hudební zázemí, jeho manželka Helena je vynikající sopranistkou a často se spolu potkáváme nejen v brněnských inscenacích a také v Collegiu Vocale 1704, jehož je také členkou. Moje žena je vystudovaná učitelka češtiny a základů společenských věd, hudbou takřka nepolíbená, v čemž nacházím velkou úlevu. Když přijedu domů, je to prostor, kde se o zpívání nemluví. Je velmi tolerantní a shovívavá – a já jsem za to vděčný.

Máte za sebou třicítku, kdy se přece jen hlas začne výrazněji měnit a získává jasné oborové ukotvení i zabarvení. Jak tento proces vnímáte a kde se nyní hlasově nacházíte? 

Ohromný zlom, za který jsem nesmírně vděčný, nastal během předminulé sezony, kdy jsem se „vyloupl“ z druhooborového do prvooborového barytonu. Od té doby dostávám role, které přicházejí s věkem a zkušenostmi. Kdo do toho vstoupí příliš rychle, často si „nabije ústa“.

Můj hlas bych charakterizoval jako lyričtější baryton, přesto však škatulky příliš neuznávám. Nedávno jsem prožil další zásadní zlom s rolí Rossiniho Figara – jednou z největších výzev pro barytonisty vůbec a myslím, že další zásadní milník mě čeká v příští sezóně, kdy bych měl zpívat Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských. Je to sice Wagner, na jehož zásadní role mám určitě ještě čas, ale jde o komický charakterní baryton, kde je možná o něco důležitější výraz a porozumění textu než samotná krása zpěvu. 

Mohl byste zavzpomínat na své angažmá s Bystrouškou v Paříži?

Bylo to v lednu a byl to naprosto úžasný zážitek. Po Metropolitní opeře je to druhý největší operní sál na světě a zpívat v něm rozhodně není nic jednoduchého. Fantastická scéna, vynikající akustika, skvělý orchestr i zázemí – člověk tam skutečně pocítí, že je jeho práce důležitá a že si jí lidé váží… čímž samozřejmě nechci říct, že by si mě jinde nevážili. Velká devíza opery Bastille je, že je vše soustředěno v jednom komplexu: od managementu až po výrobu kostýmů, a genius loci místa je tak velmi silný. A navíc jsem nikde jinde nezažil tak dobrou kantýnu, tu místním umělcům opravdu závidím! (smích)

Až na mimořádná hostování jste věrný Brnu, kde vás plně zaměstnávají. Jaké je pro aktivního umělce „žít Brno“?

Janáčkova opera je skvost, takový malý briliant ve světovém kontextu a věřím, že je tak široce vnímán. V České republice je svou úrovní bezkonkurenčně na prvním místě. I díky tomu v Brně kultura opravdu „fičí“ a různé složky se navzájem propojují a inspirují. Je to cítit všude kolem – na jevišti, v ulicích i mezi lidmi, kteří za kulturou přicházejí. Přesto si myslím, že si vedení města plně neuvědomuje, jak živý a pulzující kulturní organismus zde existuje, a ani ho nijak zvlášť nepodporuje, což mě samozřejmě mrzí.

Můžete to trochu rozvinout?

Mrzí mě, že podpora ze strany města a státu není taková, jakou by si divadla a kultura obecně zasloužila, což ostatně potvrdí každý, kdo se v tomto prostředí pohybuje. Podfinancování je znát všude. Kdekoliv na západ od nás si umělců váží daleko víc, kdežto u nás je politické a ekonomické elity často vnímají spíše jako příživníky či nutné zlo. Přesto je zřejmé, že opera má své publikum: když nabídneme kvalitní a zajímavé projekty, lidé přijdou. U Collegia 1704 jsem nikdy nezažil, že koncert nebyl vyprodaný – to je opravdu úžasné.

V Brně v současnosti ztvárňujete oba Figary – toho z Lazebníka sevillského od Rossiniho a toho od Mozarta, jehož zpíváte i v Praze. Jak je vnímáte a rozlišujete?

I když se jedná de facto o stejné postavy, jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Ten první je stylový. Zpěv je odlišný, což vyplývá z toho, jak jsou opery napsány. Je mezi nimi sice jen třicet let, ale v tehdejším vývoji hudby to znamenalo hrozně moc. Mozartův Figaro představuje vrchol klasicismu a Rossiniho zase vrchol raného bel canta. I technicky je to jiné: Mozartův Figaro je psaný pro basbaryton, jeho poloha je tedy o něco nižší, zatímco Rossiniho Figaro je vysoký baryton.

Herecky je rozdíl rovněž patrný – dalo by se říct, že Mozartův Figaro je druhým dílem celého příběhu; začíná tam, kde Lazebník konči. Přesto oba skladatelé ztvárnili Figara jako vychytralého, pohotového a vzdělaného muže, který má, zejména u Mozarta, i svá citlivá místa. 

Z jiného soudku: Se spolkem Lieder Society uvedete 1. listopadu na Novoměstské radnici v Praze mimo jiné písně Ericha Wolfganga Korngolda…

S Korngoldem jsem se poprvé setkal ve Vídni během Erasmu a tehdy mě jeho hudba natolik oslovila, že jsem se do ní začal hluboce ponořovat. Později jsem zjistil, že Korngold se narodil ve vedlejším činžáku, tedy jen kousek od místa, kde jsem tehdy bydlel na brněnském Kolišti. Řekl jsem si, že to nemohu nechat jen tak, a proto jsem o jeho písních pro nižší hlasy napsal diplomovou práci. Snažil jsem se je přirozeně i zpívat – například pět písní z posledního cyklu jsem uvedl na absolventském koncertu a také se je snažím zakomponovávat do svých recitálů. U nás je Korngold méně známý, což je škoda, jeho hudba má mimořádnou hloubku. Ve Vídni, kde strávil polovinu života, má jeho hudba mnohem silnější tradici a je běžně uváděná. 

Jak silnou tradici u nás mají písňové recitály?

V Česku se písňové recitály příliš nepěstují – nejsou velkým tahákem a to je velká škoda. Přitom písně jsou krásné, citově hluboké a jako interpret si na nich musíte dát mnohem víc záležet než v operním představení, kde na diváka působí více různých vjemů. Píseň je niterný žánr, který klade výrazně větší nároky na samotného interpreta. Praha je v tomto směru o něco napřed a velkou zásluhu na tom – vedle Národního divadla, kde recitály také frčí – mají interpretky Tamara Morozová a Monika Jägerová, které tento repertoár systematicky uvádějí.

Během koncertu uvedete i cyklus Dva světy soudobé americké skladatelky Beth Ratay, která vás navíc doprovodí na flétnu…

Cyklus vznikl podle dopisů, které její dědeček posílal do Česka. Jako interpret se musíte vcítit do toho, co ta slova znamenala pro člověka, který je psal de facto z vyhnanství. Ty dopisy musíte prožít stejně silně – a pak ten prožitek předat publiku. Jinak to budou je prázdná slova s hudebním doprovodem. 

Jak silné je vaše pouto k soudobé hudbě?

Nevěnuju se jí nijak systematicky ani cíleně. Když ale přijde vhodná příležitost, nebráním se a snažím se najít díla, která mě obohatí. Například v „Orlandovi“ Ľubice Čekovské v režii Jiřího Heřmana jsem ztvárnil postavu Arcivévody Harryho a byl to fenomenální zážitek, který mě posunul jak hudebně, tak herecky. (Reflexe ZDE.)

Jako člena Collegia Vocale 1704 se vás nemohu nezeptat: Proč zažívá barokní hudba v současnosti takový boom?

Myslím, že z baroka vychází vše, co vzniklo později: inspirace, kontrasty, rušení zavedených principů. Barokní hudba nás dokáže stále překvapit tím, jaké výrazové prostředky tehdy skladatelé používali. Navíc lidi přitahuje dobrodružství neustálého objevování v archivech. Bonusem je, že se tím zabývají historicky poučené soubory, takže hudba zní tak, jak mohla znít v době svého vzniku – a to je pro posluchače nesmírně atraktivní.

Jaké máte neoperní zájmy a co vás mentálně vrací z operního fantaskního světa zpátky na zem?

Nejvíc dokážu vypnout během času stráveného s rodinou a při výletech do hor, kde se spojuje příjemné s užitečným – dýcháte čerstvý vzduch, věnujete se fyzické námaze a necháváte starosti za sebou. Přirozenou mentální kotvou jsou moje dcery Rozálie a Ester, jejichž výchova mě bezmezně naplňuje. Snažím se samozřejmě sportovat, ale nikdy jsem se žádnému sportu nevěnoval naplno. Nejraději se vydávám na pořádnou horskou túru, což je pro tělo nejpřirozenější pohyb. Představa, že bych se zavřel do posilovny a zvedal činky, mě vlastně trochu děsí. Každopádně jsem činorodý člověk, rád něco vytvářím vlastníma rukama a nebojím se velkých projektů. V loňském roce jsem si například sám postavil garáž.

Kdybyste mohl zajít s jakoukoliv postavou z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl, o čem byste se bavili a třeba jaké víno byste jí nalil?

 Myslím, že bych pozval Dona Giovanniho a u dobrého moravského vína bych se ho zeptal, jak to tenkrát vlastně celé bylo! (smích)