„Styl vyučování na Berklee a celá tamní mentalita vzdělávání je diametrálně odlišná.“

„Hodně se zapomíná na to, že to, co děláme, není jenom umění – musíme se tím taky uživit.“

„Každý má schopnost vnímat emoce a hudbu, pokud dýchá a bije mu srdce.“

Tomáše Kača nejspíš netřeba nijak blíže představovat. Jeho příběh je inspirací pro mnoho lidí, jeho píle a odhodlání ho dovedly ze skromných poměrů v Novém Jičíně až do Los Angeles; vystupoval v Rudolfinu, v Carnegie Hall a v dalších koncertních sálech světa. K hudbě přistupuje progresivně a věří, že je bez předsudků. Nezalekne se jen tak nějaké překážky a tvrdošíjně si jde za tím, co ho baví a co mu dává smysl… 31. října Kačo vystoupí v rámci festivalu Lípa Musica v saském městečku Seifhennersdorf na koncertě pod názvem Silnější než včera.

Tomáši, čemu se aktuálně věnuješ?

Aktuálně píšu hudbu pro videohru. Dnes mám deadline, takže jsem na tom zrovna pracoval, než jsme si zavolali. Bude to skladba s harfou. Obecně věnuju spoustu času komponování nebo aranžování, dělám i orchestrální aranže k písním. Okrajově se věnuju učení, mám tři soukromé studenty klavíru. Jinak cvičím, vozím děti do školy, dělám s nimi úkoly, takový ten běžný život. Minulý týden jsem také začal tvořit hudbu pro jeden český muzikál.

Wow! Takže se české publikum může výhledově těšit na muzikál s tvojí hudbou?

Ano. Ale pracuju na tom jako spoluautor, nebude to celé moje, dělám na tom ještě s jedním člověkem, kterému pomáhám. Muzikál by být uveden příští rok v květnu nebo v červnu.

Asi se v tvém případě nemohu nezeptat: V čem se liší studovat klasickou a populární hudbu? Jaká jsou specifika studia na HAMU v Praze a na Berklee v Bostonu?

Styl vyučování na Berklee a celá mentalita tamní vzdělávání je diametrálně odlišná od té v České republice. Spousta věcí funguje lépe a spousta věcí hůře. Skvělá na Berklee byla komunita. To, že se člověk mohl seznámit s lidmi z devadesáti různých zemí na světě a pracovat s nimi. Úkoly, které jsme v rámci studia měli, často vyžadovaly, abychom navázali spolupráci s nějakým spolužákem, který hraje na nějaký konkrétní nástroj nebo zpívá. A ono nás to vlastně vedlo a nutilo k navazování kontaktů, k určitému „social-networking“. Hned na začátku studia na Berklee nám řekli, jak je to důležité. Kdežto na AMU se na to tolik neklade důraz a spíš ti řeknou, že musíš cvičit a být nejlepší v tom nástroji, co děláš. Spousta studentů je pak ale introvertních a co se sociálních kontaktů týče, tak se to odehrává převážně v hospodách. (smích) V hospodách po nějakých přehrávkách. Hodně se zapomíná na to, že to, co děláme, není jenom umění, ale musíme se tím taky uživit. Je to hudební byznys. A to mě mrzí, protože bez toho, aby na to člověk myslel a dával tomu nějakou pozornost, se bohužel nic nestane. Mám pocit, že tohle zatím v Česku moc nefunguje. A můžete hrát jako nejlepší klavírista, kytarista nebo cokoliv na světě, ale nikdo se to nedozví.

Takže systém na Berklee vedl studenty víc k tomu, aby se o sebe uměli postarat, aby si sami aktivně hledali koncertní příležitosti?

Měl jsem na mysli spíš tu spolupráci se studenty. Samozřejmě hodně záleží na tom, jaký studuješ obor, já jsem dělal Contemporary writing and production, což bylo aranžování a komponování. Studium probíhalo tak, že jsme se každý týden věnovali jinému hudebnímu žánru. Běžný úkol vypadal třeba takto: slož skladbu ve stylu samba, natoč si to s živými muzikanty, napiš to do not pro muzikanty, aby si to mohli přečíst. Běž s nimi do studia, natoč to do hudebního softwaru Pro Tools, zmixuj si to, zmasteruj a přines hotové příští týden, pak si to v hodině pustíme. Takže tě to vlastně donutilo k tomu, abys našla někoho, kdo ten žánr umí hrát, například ten latinsko-americký styl, a domluvila se s ním. Já jsem zpočátku neuměl moc dobře anglicky, tak tam byla těch překážek spousta.

Jaké třeba ještě?

Taky to mohla být povaha člověka, že není tak otevřený nebo že se bojí mluvit, že není moc společenský. Ale to, že byl nějaký deadline, tě prostě přinutilo. A když to srovnám se skutečným životem v hudební branži po škole, když už jsem téměř deset let po Berklee, tak vlastně pořád řeším to samé. Navazování kontaktů, sociální dovednosti, je to o tom, jak umíš spolupracovat. A když tohle neumíš a nemáš, tak jsi vlastně v háji zeleném.

A co třeba otázka soutěživosti mezi studenty? Vnímáš nějaký rozdíl mezi Prahou a Berklee?

Na Berklee jsem žádnou soutěživost nikdy necítil. Na HAMU, vlastně i na konzervatoři, jsem soutěživost cítil. A byl to ten „hnáč“, to nás vlastně motivovalo k tomu, abychom cvičili déle a abychom hráli těžší skladby. To, že nějaký spolužák zahrál v prvním ročníku Chopinovou etudu a já jsem ji ještě nehrál, mě donutilo k tomu, abych se ji naučil, abych toho spolužáka nějakým způsobem překonal. Ale na Berklee nic takového nebylo. 

A co ti přijde konstruktivnější z pohledu hudebního rozvoje studenta? 

Těžko říct, já si myslím, že je to o tom najít balanc. Soutěživost je v určitém směru zdravá, ale nesmí toho být moc. Za mě by to mělo být ani ne tak padesát na padesát, jako spíš třicet procent soutěživosti a sedmdesát procent přejícnosti a otevřenosti. A snažit se od toho člověka, který třeba hraje líp, učit. Raději se od něho pár věcí naučit, než být na něho nějakým způsobem naštvaný a cvičit víc kvůli tomu, že on hraje líp, jen abych ho překonal.

V čem jsou základní odlišnosti v tom studovat klasickou a studovat populární hudbu?

Studovat klasiku, to je běh na dlouhou trať. Má bohatou historii a bez klasiky by pop v dnešní době neexistoval. Člověk, který se chce klasické hudbě věnovat na té nejvyšší úrovni, jde do nejmenších detailů, kterým devadesát devět procent lidí z široké veřejnosti vůbec nerozumí a vůbec nemají šanci poznat, co se v hudbě děje. Je důležité si uvědomit, že i když hrajete klasickou hudbu na vysoké úrovni, devadesát pět procent vašeho publika jsou normální lidi, kteří klasickou hudbu mají rádi nebo ji milují, ale nikdy třeba na ty housle nehráli a nikdy ten Čajkovského D dur koncert nestudovali. Takže nevědí, jak se nejlépe hraje trylek, jestli nějaký lauf je těžký nebo jestli nějaká pasáž bude znít lépe, když ji zahraju tak, nebo jinak. Vlastně je to vůbec nezajímá, jde jim o zážitek.

Kdežto z perspektivy hráče klasické hudby na té nejvyšší úrovni řešíme jeden takt třeba několik hodin, abychom ho zahráli tak, jak chceme. Víceméně to bádání v klasické hudbě a její interpretaci je nekonečné.

Oproti tomu popová hudba, myslím, nekonečná není, protože vychází z hudby klasické. Má samozřejmě svoje pravidla. V dnešní době už například spadá pod popovou hudbu daleko více žánrů než před dvaceti lety. Funková hudba je považována za popovou hudbu. Nebo hudba, která má rozsáhlejší harmonii, něco trochu jazzového nebo R&B. Co bylo před dvaceti lety považováno za rock, tomu se dnes taky může říkat pop. A spoustě lidem se samozřejmě může zdát, že popová hudba je jednoduchá. Ale já si myslím, že popová hudba má také svá úskalí. A to nejenom co se skládání týče – to, co hodně promlouvá v popové hudbě, je produkce. 

Co konkrétně do toho spadá?

Jak celá nahrávka vlastně vyzní, jak je to zvukově čisté, průzračné, jak to hraje na mobilu, v autě, v kině nebo v nějakém studiu. Tyto aspekty se v klasické hudbě moc neřeší. Protože si nejspíš nikdo nepustí Chopinův koncert na mobilu – každý, kdo bude chtít poslouchat klasickou hudbu, půjde raději na koncert, do divadla nebo do nějakého sálu. Většinu popové hudby lidi poslouchají na mobilu nebo ve sluchátkách. Ne každý má sluchátka za padesát tisíc korun, aby to znělo dobře. Spousta lidí sluchátka ani nepoužívá a poslouchají zvuk jenom přes malé reproduktory na mobilu. Zvuková kvalita nahrávky je tedy velmi důležitá. A to je umění samo o sobě, ale to už jsme úplně v jiném odvětví – v odvětví hudební produkce, což obnáší mixování a masterování nahrávky.

Jak se pozná kvalita v popové hudbě? 

Jestli se ti to líbí, tak je to kvalitní. (smích) Já si myslím, že každý z nás jsme jiný a každému se líbí něco jiného. Mně se může líbit jedno, tobě se může líbit něco jiného, já to můžu považovat za kvalitní a ty třeba méně, ale opět to neznamená, že já mám pravdu a ty ne.

Takže to nemá žádná objektivní měřítka jako třeba kvalitní jídlo? Také každému z nás chutná něco jiného, ale ne všechno z toho je kvalitní.

Určitě jsou skladby, které jsou více prokomponované a tím pro mě mají větší váhu, přijdou mi zajímavější.

Vidíš nějaký rozdíl mezi americkým a českým publikem, když hraješ na koncertech?

Ani ne, já si myslím, že ať hraju cokoliv, tak je to vždycky jen o tom, jestli já jako interpret jsem pravdivý k té hudbě. Jestli je to pravdivé z mojí strany. Pak je víc než zaručené, že to dorazí k těm lidem, kteří tam sedí, a nějakým způsobem je to zasáhne. Hudba je vlastně univerzální a já věřím v to, že hudba nemá žádné rasové předsudky. To znamená, že ať jsi z Česka, z Ameriky nebo z Afriky, tak každý má schopnost vnímat emoce a hudbu, pokud dýchá a bije mu srdce. A to je ta síla hudby, že se dokáže dotknout každého člověka. 

Ty na koncertech hodně improvizuješ. Je to velkou součástí toho, co děláš, tvojí hudební cesty. Jak se stavíš k chybě? Dá se s chybou nějak pracovat i v rámci klasické hudby? Poradil bys něco klasickým muzikantům, které vědomí toho, že mohou udělat chybu, nějak brzdí? 

Klasickým umělcům nebo studentům, kteří se bojí chyb, bych doporučil chyby nedělat. (smích) A to je právě ten důvod, proč já jsem s klasikou vlastně nikdy nevystupoval. Jenom na těch nejnutnějších zkouškách a na bakalářském a magisterském koncertu. Jinak jsem veřejně nikdy neuspořádal celý klasický recitál. Já mám na chyby trochu jiný pohled, pro mě vlastně chyba není chybou. V rámci stylu, který hraju, špatná nota neexistuje. I když cítím, že jsem zrovna nějakou notu nechtěl, tak to dokážu ve zlomku sekundy přehodnotit a udělat ji součástí té kompozice. Protože improvizace je vlastně komponování na místě. V každém mém vystoupení se mi stane, že zahraju něco, co trošku bije do uší a co mě překvapí, například místo bílé klávesy zmáčknu černou a vznikne malá sekunda. A třeba za dvě vteřiny si uvědomím, že to není zase tak špatné a pak ten interval nebo nějakou frázi používám dále. A tím pádem vlastně ta fráze už zní jako součást té kompozice, když to člověk párkrát ještě zopakuje.

Ale v klasické hudbě to nejde, bohužel. Když člověk šlápne vedle a je třeba na soutěži, tak je bez šance. Když hraje na koncertě, tak mě osobně nevadí, pokud ten interpret zahraje nějakou notu vedle. Ale to poznám především, pokud je to skladba, kterou jsem hrál. Když tu skladbu neznám a není to něco úplně mimo, tak to spousta lidí myslím ani nepozná. Nebo když člověk vynechá pár not, pokud je to „třískačka“, fortissimo a laufy, tak za mě je to v pohodě. Ale ne všichni učitelé klasické hudby by se mnou souhlasili.

Co třeba byla tvoje nejoblíbenější skladba z odvětví klasické hudby?

Já jsem vždycky miloval Chopina. I v současnosti, když cvičím, cvičím jen klasickou hudbu. Improvizaci necvičím, ta se cvičit nedá. Jinak by to už nebyla improvizace, ale naučená skladba. Klasiku miluju a čím dál tím víc mám rád Bacha. Vždycky jsem ho měl rád, ale teď je to hlubší. Chopin byl taky vždycky moje srdcovka a pokaždé se to ve mě rozezní.

Takže improvizaci nelze nijak trénovat? Třeba že by si člověk procházel harmonické postupy, nějak si to zkoušel nanečisto?

Může být, ale improvizace sama o sobě je vlastně svoboda. Člověk může zkoušet hrát svobodně. Dá se to použít jako součást cvičení, když třeba cvičíš stupnice, pak etudy nebo nějakou klasiku. Dá se cvičit hraní bez předsudků, prstokladů, dynamik a not, které by se měly.

Je tedy pro improvizaci důležitá otevřenost a schopnost a ochota oprostit se od pravidel?

To je na tom právě to nejtěžší. Proto spousta klasických klavíristů nebo umělců celkově neumí improvizovat. Většinou kvůli tomu, že to nikdy nedělali. Improvizace sama o sobě je vlastně zapomenout na to, co umíš, co ses o hudbě a hudební teorii naučil. To je strašně těžké.

Předpokládám, že je to také o tom, jaká jsi osobnost. Někdo k tomu má možná blíž. Vnímáš to taky tak?

Jasně, a taky záleží na tom, k čemu tě od mládí vedli. Jestli tě vedli k stupnicím a k hraní z not, nebo tě vedli k tomu, abys na to piano jenom hrál, třeba podle sluchu. Od toho se to taky odvíjí.

Můžeš na závěr rozhovoru prozradit, kterým směrem se bude ubírat tvůj program na koncertě 31. října v rámci festivalu Lípa Musica?

Budou to písničky z mého druhého alba, což jsou vlastně písničky ze zeleného a žlutého zpěvníku Já písnička v mojí úpravě. Takže písničky typu Stánky, Okoř, Tulácký ráno, Holubí dům a takové ty hitovky, které spousta lidí mojí generace, ale i lidí starších, nebo možná i trošku mladších, na základní škole zpívala nebo ještě pořád zpívá.