„V Bachovi vidíte sami sebe jako v zrcadle, zatímco v Beethovenovi vidíte v zrcadle Beethovena.“

„Mladým pianistům vždycky říkám: začněte lokálně – pokud jste z Prahy, zaujměte lidi tam.“

„Pokud lidem dovolíte, aby určovali, jak přemýšlíte, je to váš problém.“

Islandský pianista Víkingur Ólafsson na konci listopadu vystoupil na třech koncertech s Českou filharmonií v Dvořákově síni pražského Rudolfina, pod taktovkou italského dirigenta Antonia Pappana provedl Beethovenův Pátý klavírní koncert. Nebylo to jeho první vystoupení v České republice, poprvé se tento jednačtyřicetiletý klavírista českému publiku představil v roce 2022 s Mozartovým Klavírním koncertem A dur, posléze také v letech 2023 a 2024. Absolvoval The Juilliard School, získal ocenění Gramophone Artist of the Year, BBC Music Magazine Award, Grammy Award a mnoho dalších prestižních cen; loni dosáhl milníku jedné miliardy streamů. V průběhu příprav na pražská vystoupení poskytl rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Jak se vám líbí pobyt v České republice?

Vždycky to tu miluju a tentokrát jsem s sebou přivezl celou svou rodinu – manželku, dva syny, kterým je šest a čtyři, a tchyni. Jsme tu všichni spolu. Mám Českou republiku rád, a obzvlášť Prahu. Je to nekonečné město. Pokaždé ho vidím z nové perspektivy.

Máte i čas se po městě porozhlédnout, trochu si ho užít?

Ano, hlavně ráno. Plánujeme navštívit několik muzeí, ale také se procházet, podívat se na památky a nasát atmosféru města. Na generální zkoušku koncertu vezmu i svou rodinu. 

Jak dlouho zůstanete v Praze?

Myslím, že odlétám v sobotu nebo v neděli, takže celý týden. Přijeli jsme v pondělí.

Kam povedou vaše další kroky?

Po Praze hraju v Müpa v Budapešti – je tam úžasný sál. Pak hraju ve vídeňském Koncertním domě a v Tonhalle v Curychu. Mám koncerty v Isarphilharmonie v Mnichově, v Ženevě a v Norimberku. Všechno to budou sólové recitály – po Praze už mám pro tento rok s orchestrem hotovo. Od 11. prosince mám měsíční pauzu. V lednu se zase vydám na cesty, tentokrát do Ameriky, do Los Angeles, s Johnem Adamsem. Vlastně jsem tu v Praze byl s Johnem Adamsem před dvěma lety na Pražském jaru. Byl jsem tu už mockrát. Naposledy to bylo myslím s Goldbergovými variacemi. (Reflexe ZDE.) Pokaždé mě tohle místo dojme.

Jak se vám spolupracuje s Českou filharmonií?

Skvěle, už jsme přátelé. Před třemi lety jsme spolu absolvovali turné se Semjonem Byčkovem se Schumannovým koncertem. Hrál jsem s nimi také Mozarta, Adamsův koncert, hrál jsem tu Goldbergovy variace. Ten orchestr mám opravdu rád. Hrají s obrovskou vášní. Je to velmi muzikální orchestr. Každá sekce má krásný zvuk, smyčce mají velmi specifickou barvu, stejně tak dřevěné dechové nástroje i žestě. Mají svou vlastní kulturu a já si jí nesmírně vážím.

A co říkáte na sál a na jeho akustiku?

Je nádherný. Ale akustika je během zkoušek úplně jiná než při koncertu s publikem. Bez publika je tam velký dozvuk, takže musíte vědět, jak s tím pracovat. Ten sál je pro mě neuvěřitelně inspirativní. Obvykle hraju ve větších sálech. Tenhle působí velkolepě, ale zároveň intimně a teple. Publikum je poměrně blízko pódia. Není to jako v Carnegie Hall, kde máte pocit, že sál sahá až do nebe. Tady jsou všichni blízko – a to se mi líbí.

Hrajete Beethovenův Pátý klavírní koncert. Co je pro vás na této skladbě nejtěžší?

Je to pokaždé jiné. V poslední době jsem ten koncert hodně hrál, miluju ho. Nedávno jsem s ním byl na turné v Americe s Londýnským filharmonickým orchestrem, hráli jsme ho v Carnegie Hall a na dalších místech. Myslím si, že největší výzvou tohoto koncertu nejenom pro mě, ale pro každého, je dokázat se navzájem inspirovat. Sjednotit se a vytvořit něco jedinečného a odlišného, něco, z čeho máte pocit, že to objevujete přímo v okamžiku provedení. Myslím si, že nejlepší vystoupení jsou přesně taková. Jako byste byli jenom uchváceni hudbou.

Je pro vás Beethovenova hudba něčím specifická ve srovnání s hudbou jiných hudebních skladatelů?

Je úplně jiná než všechno ostatní. Když hrajete Beethovena, jste v jeho světě a jste tam jako host. Jsou to jeho emoce, jeho boje a jeho vítězství. Bach, pro srovnání, píše něco, co je trochu abstraktnější a univerzálnější. V Bachovi vidíte sami sebe jako v zrcadle, zatímco v Beethovenovi vidíte v zrcadle Beethovena – pokud to dává smysl. 

Ano, rozhodně. Ale jak to přesně myslíte, že v Bachově hudbě vidíme sami sebe?

Když hrajete Bacha, poznáváte sami sebe – odkrývá ve vás určité emoční krajiny, s nimiž možná vůbec nejste v kontaktu. Stává se jakoby vaším deníkem, vaším zrcadlem. Ta hudba je neuvěřitelně romantická, ne ve smyslu Chopina nebo Beethovena, ale způsobem, který vyvolává velkou citovou odezvu. Beethoven je mistr ceremonie. U Bacha je ten pocit trochu jiný. Beethoven vás popadne a drží velmi pevně celou dobu. Chce mít plnou kontrolu nad vyprávěním. Jeho hudba je plná napětí, je velmi citová. Tento konkrétní koncert je ale neobvyklý, protože je optimistický, prosvětlený. Nemá ten typický Beethovenův zápas, jako třeba Pátá symfonie, Šestá symfonie a další skladby. U Beethovena obvykle najdete mnohem víc stínů. V tomto koncertu jich není tolik – je neuvěřitelně barevný, jako by ho psal někdo, kdo je prostě vděčný za svůj život. A to je zvláštní, protože tento koncert vznikal v nejtemnější chvíli Beethovenova života. Smiřoval se s tím, že definitivně ztrácí sluch. Neustále odkládal premiéru, doufal, že hluchota zmizí a sluch se mu vrátí. Chtěl koncert hrát sám – a nikdy to neudělal. Myslím, že je to první dílo, které už nemohl zahrát. Procházel těžkým obdobím v osobním životě, a přesto je ta hudba neuvěřitelně pozitivní, řekl bych i šťastná. To je nádherný kontrast. 

Získal jste cenu Grammy za interpretaci Goldbergových variací. Má Bachova hudba ve vašem repertoáru zvláštní místo?

Na Bacha myslím a trochu ho hraju každý den. Když strávíte tolik času s Goldbergovými variacemi, změní vám to pohled na hudbu obecně. Goldbergovy variace jsem během jednoho roku hrál osmdesát osmkrát, možná i víckrát. Hrál jsem je po celém světě na mnoha koncertech. Nikdy mě neomrzely a stále mi odhalují nové možnosti. Mám pocit, že hudbu teď vnímám více polyfonně, vícerozměrně. Cítím se mnohem svobodněji i při interpretaci jiné hudby. V pátek 21. listopadu jsem vydal nové sólové album, soustředěné kolem Beethovenovy Sonáty E dur, op. 109. V té sonátě je téma s variacemi, které se s Goldbergovými variacemi v mnohém propojují. Beethoven studoval Bacha celý život, psal fugy a podobně. Když k „Císařskému“ koncertu nebo Beethovenově hudbě přistupujete z této perspektivy, možná violy, klarinet nebo druhý klarinet slyšíte jinak. Tyto vedlejší hlasy získávají větší význam a stávají se zajímavější součástí hudebního příběhu.

Takže po této zkušenosti dokážete hudbu vnímat komplexněji?

Mám pocit, že jsem se díky Goldbergovým variacím ve vnímání polyfonie i v polyfonní hře zlepšil. Cítím, že to změnilo něco uvnitř mě, způsob, jakým hudbu slyším – i když tohle studium nikdy není hotové. Změnilo to i to, jak slyším Chopina nebo Debussyho, což je docela zajímavé.

A co současná klasická hudba? Vydal jste album s hudbou Philipa Glasse. Jak se stavíte k interpretaci hudby současných autorů?

Já si myslím, že všechno je současné – Bach je současný, Beethoven je současná hudba. Hudební historie je mladá, a ne stará. Klasická hudba je nový druh umění, starý jen asi čtyři sta let. To je jen pár generací, pár babiček nazpátek. Máme tendenci považovat klasickou hudbu za starou a používáme to slovo „klasická“. Nesnáším to, protože takové slovo mi evokuje spíš starověké Řecko, Řím, nebo něco takového. Zní mi to jako Koloseum.

Staré busty, muzejní exponáty… (smích)

Ano, to spojení „klasická hudba“ zní jako něco z muzea. Já se necítím nijak klasicky a rozhodně ne staře, když hraju tuhle hudbu. Cítím se docela mladě a současně, součástí naší doby. Právě proto ta hudba přežívá. Proto se tento druh umění v dnešní době tolik hraje, možná víc než kdy dřív. Mění se s lidmi a generacemi. Philip Glass, John Adams, Thomas Adès, György Kurtág jsou někteří ze skladatelů, se kterými spolupracuji. Jsou to mí osobní známí, možná i přátelé. A jsem za to velmi rád. Ale nevnímám je nijak odlišně než ostatní skladatele. O jiných skladatelích přemýšlím, jako by byli naživu. A já se snažím přemýšlet o veškeré hudbě úplně stejně: že je otevřená otázkám, neustále se proměňuje, je ve stavu pohybu.

To je váš vnitřní pocit. Myslíte si, že je dobré dělat i něco navenek, aby se lidé dokázali propojit s hudbou v dnešním světě? Mám na mysli věci jako hraní na plovoucím pódiu, které jste uskutečnil v Itálii…

Nemám pocit, že bych takové věci dělal proto, abych přiměl lidi poslouchat. Dělám je proto, že jsou výjimečné a krásné a je skvělé mít ve vlastním životě takovou pestrost. O lidi se nebojím, máme spoustu posluchačů. Loni jsem oslavil miliardu streamů. A to jsem jen jeden pianista. Vezměte si všechny orchestry, dirigenty, zpěváky, houslisty – když já mám miliardu, představte si, kolik má klasická hudba jako celek. To znamená, že dnes poslouchá víc lidí než kdykoli předtím v historii. Na mých koncertech jsou obvykle lidé různého věku a původu. Vůbec nemám pocit, že bych musel dělat něco jinak než to, co už dělám: někdy tradičněji, někdy je to hraní na plovoucím pódiu, práce na sociálních sítích a tak dále. Ale nic z toho nedělám proto, že bych se bál, že nemáme dost posluchačů. Lidé jsou mnohem otevřenější a zvídavější, pokud jde o hudbu. Je zajímavé vidět seznamy oblíbených interpretů na Spotify na konci roku – třeba je tam Bach a pak Beyoncé nebo já a Bob Dylan. Dnes lidé poslouchají velice žánrově pestře a myslím, že je to dobře. Někdy na plovoucím pódiu, jindy v Rudolfinu. Obojí jde dobře dohromady.

Získal jste spoustu cen, dosáhl jste úžasných milníků. Co to pro vás znamená?

Je to zajímavé. Nikdy jsem se moc nezúčastnil soutěží, v celém životě jen tří jako student. Dvě jsem vyhrál a jednu ne. A pamatuju si právě tu, kterou jsem nevyhrál – byl jsem sice druhý, ale nevyhrál jsem… cítil jsem se hrozně. A když jsem vyhrál, cítil jsem se výborně, ale jen na krátkou chvíli. Pak jsem na to zapomněl. A začal jsem se znovu kritizovat – vždycky se kritizuju; to je to, co děláme, abychom se zlepšovali. Pokud to s hudbou, nebo s čímkoli, co děláte, myslíte vážně, vždy se na svou práci díváte velmi kriticky. Když dostanu cenu, je to krásné, protože mi to připomíná, že mám být i vděčný, ne jen kritický k sobě samému. Je to upomínka, že lidé si hudbu užívají a že vše jde správným směrem. Ocenění jsou úžasná, ale netrvají dlouho. Můžete být šťastní, převzít cenu a dát si skleničku šampaňského – je to velká pocta. Ale druhý den se vrátíte ke klavíru a dál se snažíte hrát ještě lépe, přinášet nové nápady a nové dimenze do své práce. Na ocenění hned zapomenete, začnete celý proces od začátku. Protože jsem nesoutěžil už jako mladý, začal jsem dostávat ocenění až ve svých třiceti letech; teď mi je jednačtyřicet. Nebyla to tedy nikdy součást mého dospívání. Nečekám na ocenění a vždy mě překvapí, když nějaké dostanu. Nemyslím, že by člověk měl na ocenění čekat. Ceny buď přijdou, nebo ne, ale nedefinují vás. Jediné, co vás definuje, je to, jak tvoříte hudbu.

To je krásný přístup. Ale když mluvíme o té sebekritice… někteří pianisté mají tendenci se přehnaně kritizovat, což může být destruktivní. Jak to dělat konstruktivně? Jaká je vaše cesta?

To je těžké. Někdy zahrajete lepší koncert, někdy horší, někdy uděláte nahrávku, ze které máte velkou radost, jindy menší. Bohužel na to neexistuje odpověď. Musíte prostě pokračovat. Čím silnější máte přesvědčení na vlastní cestě, tím pravděpodobněji budete hrát tak, jak chcete. Nepomůže vám, když si říkáte „jsem horší než Horowitz“ nebo „přál bych si, abych dokázal hrát Rachmaninova“, „nemám zvuk jako Gilels nebo barvu tónu jako Michelangeli“ a podobné věci. Jediné, co pomáhá, je tvrdě pracovat. Práce je nakonec jediný způsob, jak překonat přehnaně kritický přístup k sobě.

Ale také: chovejte se k sobě tak, jak byste se chovali ke svému sourozenci. Dívejte se na sebe s odstupem. Nepomůže si jen říkat negativní věci. Pamatujte, že máte spoustu silných stránek, které si ani neuvědomujete. To platí pro každého pianistu – vlastně pro každého člověka na světě. Pokud nejste narcista, obvykle své silné stránky nevidíte tak jako ostatní. Vidíte jen své slabiny a ty vidíte víc než ostatní. Je to trochu Schopenhauer, ale tak jsme nastavení. Rovnováha je důležitá – být šťastný, ale pracovat tvrdě. Myslím si, že bych byl šťastný s jakýmkoli životem. Nemusela by to nutně být taková šílená kariéra, jakou mám teď – to není důvod, proč dělám hudbu. Mohl bych mít krásný život i na Islandu a dělat věci tam. Mladým pianistům vždycky říkám: začněte lokálně a rosťte odtamtud. Pokud jste z Prahy, získejte si publikum v Praze – zaujměte lidi, přesvědčte je, dejte jim krásu. Oni to začnou říkat dál a začne to růst. Tak to bylo i u mě. Nejdřív Island, potom Berlín, pak malá města ve Skandinávii a najednou celý svět je vaše hřiště. Trvá to dlouho, ale je důležité začít lokálně.

Studoval jste v Berlíně?

Ne, ale žil jsem tam. Studoval jsem v New Yorku a pak jsem žil v Oxfordu se svou přítelkyní, nyní manželkou. V roce 2012 jsme se přestěhovali do Berlína, kde jsem zpočátku hrál malé koncerty na berlínské scéně. Hrál jsem pár koncertů ročně, ale lidé skutečně začali chodit. Najednou jsem měl v Berlíně fantastické publikum, ale nikdo mě neznal v Hamburku nebo Mnichově. Ale jedno vedlo k druhému – Deutsche Grammophon se o mně v Berlíně dozvěděl, přišli na koncert a podepsali se mnou smlouvu. Mezitím jsem hrál tu a tam s o něco lepšími orchestry a všechno se stavělo spoustu let, cihlu po cihle. Nevěřím na slavné „přes noc“. Mladí lidé si myslí, že prostě vyhrají soutěž a budou slavní, ale tak to nefunguje. Když vyhrajete soutěž, často máte nějaké koncerty dva nebo tři roky, ale pak přijde nový vítěz – a pokud nemáte vybudovaný pevný základ, může přijít kolaps. Základ podle mě musí být lokální – s lidmi, kteří jsou velmi zapálení pro vaši hudbu. Musíte inspirovat zapálené lidi. Pokud to dokážete, máte mnohem větší šanci.

Proč jste si vybral Berlín?

Myslím, že je to skvělé město pro hudbu. Má tolik orchestrů, oper… Lidé v Berlíně opravdu milují hudbu. Také moji rodiče tam kdysi žili. A stále ho vnímám jako hudební metropoli Evropy. Se všemi operami, orchestry, s Berlínskými filharmoniky, s orchestrem DSO, s Konzerthausem… Nakonec jsem se tam setkal s Deutsche Grammophon. Berlín má taky undergroundovou koncertní scénu a svůj specifický, mladistvý přístup k hudbě.

Doufám, že moje další otázka nebude příliš povrchní, ale kolik hodin denně cvičíte?

Vlastně je to každý den jiné. Dnes jsem sem dorazil v 10:30, cvičil jsem dvě a půl hodiny a měli jsme hodinu a půl zkoušku, takže celkem čtyři hodiny. Ale pokud se učíte nový program a něco hrajete poprvé, je to jiné. Snažím se hrát každý den alespoň dvě hodiny, někdy hraju víc – tři, čtyři nebo pět hodin. Ale hrát pět hodin, to už je dost. Protože to nefunguje tak, že začnete v osm ráno a ve jednu odpoledne máte hotovo. Kéž by to tak bylo. Chopin radil: hrejte maximálně dvacet nebo třicet minut, pak si odpočiňte a vraťte se k tomu, vaše mysl potřebuje na chvíli odbočit jinam – a s tím souhlasím. Takže často hraju třeba hodinu nebo hodinu a půl, pak dvě hodiny dělám něco jiného, vrátím se na hodinu a půl, na další tři hodiny jdu od klavíru pryč – a pak možná přidám ještě hodinu nebo hodinu a půl. Čtyři a půl hodiny cvičení je něco, co někdy dělám – třikrát denně s hudbou. Když tři hodiny hrajete bez pauzy, opravdu to cítíte. Nejen fyzicky, ale i vaše inspirace vás částečně opustí, jakmile strávíte za nástrojem tolik času.

Dřív jsem cvičil mnohem víc. Když jsem vyrůstal a bylo mi šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, cvičil jsem kolem šesti hodin denně. To je asi příliš, ale tehdy jsem tvrdě pracoval, protože jsem se z Islandu dostal na Juilliard. Uvědomil jsem si, že na světě je spousta dobrých pianistů a nejsem jediný, kdo umí zahrát třetího Rachmaninova. Každý ho uměl zahrát na mé škole. Každý hrál Brahmsovy Paganiniho variace a všechny ty těžké věci, které jsem hrál já, někteří je možná hráli i líp. Byl jsem v šoku a začal jsem cvičit neuvěřitelně tvrdě. To bylo období mého dospívání, kdy jsem se opravdu nutil za hranice. Ale když to přeženete, můžete mít fyzické problémy. Je to jako ve sportu – nemůžete hrát věčně. Nevěřím, když lidé říkají, že hrají osm nebo deset hodin denně. Myslím, že přehánějí. Někdo řekl: když se lidí zeptáte, kolik cvičí, jedna věc je jistá – říkají buď víc, nebo míň, než je pravda. Někteří rádi tvrdí, že necvičí vůbec, ale přitom cvičí strašně moc. Předstírají, že jsou tak talentovaní, že nemusí cvičit. A pak jsou lidé, kteří mají špatné svědomí a tvrdí, že cvičí víc, než ve skutečnosti cvičí – přehánějí opačným směrem. Já se snažím být upřímný. Dvě hodiny cvičení jsou to, co potřebuju, ale někdy cvičím víc – zvlášť když se učím nový repertoár.

Jde také o to, jak cvičíte. Cvičím pomalu, někdy i zvlášť, cvičím různými způsoby. Nemůžete hrát pořád rychle. Když Rachmaninov cvičil, cvičil neuvěřitelně pomalu. Čím pomaleji dokážete hrát dokonale nebo přesně – například bez pedálu –, tím lepší máte techniku. Je docela snadné hrát rychle, pokud umíte hrát pomalu. Ale je překvapivé, jak málo lidí umí hrát opravdu pomalu, s úplnou kontrolou každé nuance, každého rytmického prvku, tvorby tónu a polyfonie. Pokud to umíte, pak rychlé hraní je docela snadné.

Hrajete také stupnice?

Dřív jsem je hrával. Dnes je hraju v „Císařském“ koncertu. (smích) Většinou hraju hudbu, která obsahuje hodně stupnic, takže obvykle už tomu nevěnuju další čas. Myslím ale, že před sto lety pianisté cvičili jinak. Stupnice a prstová cvičení byla součástí jejich cvičení mnohem víc než dnes, měli jiné techniky, používali víc metronom. Ale i v dnešní době, když jste nějaký čas nehráli, je fajn dva dny stupnice hrát na probuzení svalů a nervů. Myslím, že v Číně a dokonce i v Moskvě dělají pořád dost prstových cvičení. Ta cvičení mohou být velmi užitečná, ale také docela nebezpečná, protože duševně umíráte, když je hrajete příliš moc. Dávám přednost Chopinovým etudám. Ty mám rád. Někdy cvičím op. 10 č. 2 a podobné těžké. Je to poetický způsob práce na technice.

Bylo studium na Juilliardu tvrdé?

Ano, ale nic není tvrdé samo o sobě. Jediný, kdo je doopravdy tvrdý, jste vy sám. Lidé vám můžou něco říct a být na vás tvrdí, ale pokud jim dovolíte, aby určovali, jak přemýšlíte, je to váš problém. Musíte převzít odpovědnost a tvrdost musí vycházet zevnitř. Nemůžete ji jen přijmout od ostatních. Pokud je váš učitel tvrdý nebo kritik něco napíše, je na vás, jak si to vezmete. Já byl na sebe býval přísný, protože jsem nebyl spokojený s tím, jak hraju. Myslel jsem si, že jsou určité věci, které musím zlepšit. V prvním roce na Juilliardu jsem pracoval na Bartókově druhém koncertu, Brahmsově druhém koncertu a dalších monumentálních kusech. Myslel jsem si, že se takovým věcem musím věnovat, protože na Islandu jsem jich tolik nehrál. 

Nemusíte nikomu dovolit, aby na vás byl příliš tvrdý. Když to od druhých přijmete, většinou vás to psychologicky zasáhne tak špatně, že to má negativní dopad na vaše hraní i na to, jak se cítíte. Moji učitelé byli velmi kritičtí, ale ne tak, že by mě bili do prstů nebo říkali, že musím denně cvičit pět nebo osm hodin. Nikdy! Věřím, že síla musí být v jednotlivci, aby se dokázal neustále motivovat. Když to děláte sami, zlepšíte se a čeká vás dlouhá cesta, která povede k něčemu krásnému v hudbě. Proto hraju tolik Bacha – ukazuje mi moje slabiny, je mým kritikem. Ukazuje všechno! Zvlášť co se techniky a hudebního myšlení týče. Když hrajete Beethovena, máte v notách mnohem víc instrukcí. Když hrajete Bacha, v notách není ani dynamika, ani frázování, ani tempo, není tam skoro nic. Nemůžete se na něj tolik spoléhat. Beethoven se vám snaží říct, jak máte hrát, protože je „mistr ceremonie“. Bach je trochu jiný – a proto je Bach nejlepší pro studenty i pro dospělé.

Je čas na poslední otázku. Jaký je váš hudební cíl? Máte nějaký, kterého byste chtěl dosáhnout? Co byste chtěl hudbou říct světu?

Mám tolik různých cílů. Chci hrát krásněji, jednoduše lépe. To je něco, co mi dělá radost. Chci být osobitější. Chtěl bych oslovit víc lidí. Myslím, že je velmi důležité přinášet lidem hudbu různými způsoby. Rád bych měl podcast, rád bych víc nahrával. Nahrávkami můžete oslovit ještě víc lidí než jedním koncertem – tady v Rudolfinu hraju pro tisíc dvě stě lidí, ale když streamuju, dívá se třeba třicet tisíc lidí. Mám rád nahrávací studio. Začal jsem pořádně nahrávat teprve nedávno – v pátek jsem vydal první beethovenovské album. Mám zatím nahrané jen Goldbergovy variace, ještě jedno bachovské album a jedno mozartovské, například Schumanna nahraného vůbec nemám. A kromě toho doufám, že při tom všem budu šťastný. Chci dobře vychovávat své děti. Chci být dobrým manželem. Jsem rád, že jsem zdravý, a doufám, že zdravý zůstanu.

Ale co se hudby týče, chtěl bych objevovat nové věci. Často vidím interprety, kteří už nejsou mladí, kterým není dvacet, dvacet pět ani třicet, jejichž hudební obzory se jakoby zužují, pracují stále víc se stejnými věcmi a ve stejném rámci. Já bych svůj rámec raději nechal velmi otevřený. Doufám, že můj obzor zůstane široký – to je můj sen. Nadále pracovat s dalšími skvělými skladateli, jako to už dělám, ale také nikdy nezapomenout, že klasická hudba je mladá a že Bach tu byl vlastně docela nedávno. A že ta hudba k nám dnes promlouvá stejně jako tehdy – možná dokonce ještě víc.

Foto: archiv umělce, Markus Jans