„V hledišti se usadili lidé, kteří dobře věděli, na co jdou a co mohou čekat.“ 

„Provedení Zrcadel předepsal autor pro 118 hráčů. Bez výpomocí se něco takového v našich podmínkách neobejde, sáhnout k nim bylo nutno i v tomto případě. “

„Bylo by jistě velmi zajímavé sledovat dirigenta při zkoušení. Jak vznikala jeho totální a vše pohlcující synergie s královéhradeckými filharmoniky, zůstane, žel, skryto. Podstatný je však výsledek.“ 

Třetí večer letošního Hudebního fóra Hradec Králové patřil v úterý 21. října jedinému dílu. Náročného úkolu předvést poprvé naživo českým posluchačům jednu ze stěžejních kompozic hudby druhé poloviny 20. století, jimiž jsou Zrcadla rakouského tvůrce Friedricha Cerhy, se ujala Filharmonie Hradec Králové pod vedením dirigenta Jiřího Rožně. A soudě podle reakcí publika, učinila tak s obrovským zaujetím pro věc a obstála více než se ctí.

Hned v úvodu je třeba otevřeně konstatovat, že posluchačů se tentokrát v Sále Soni Červené sešlo viditelně mnohem méně než na předchozích dvou koncertech festivalu. Jeden by všech těch volných míst s trochou smutku snad i zalitoval, ale na druhou stranu bylo zřejmé, že v hledišti se usadili lidé, kteří dobře věděli, na co jdou a co mohou čekat. Chce se mi dodat, že z naprosté většiny šlo o návštěvníky poučené, respektive předem informované. Monumentální cyklus Spiegel (Zrcadla) I – VII, zkomponovaný Friedrichem Cerhou v letech 1960–1961, poprvé však provedený až v roce 1972, měl a má pro soudobou hudbu zcela zásadní význam, takže alespoň zmínka o něm je součástí každé solidní odborné studie i příspěvků určených zájemcům z řad širší veřejnosti. A to nejen pro vlastní průkopnický charakter autorova tvůrčího stylu, později označeného za témbrovou hudbu, ale i z důvodu nepřehlédnutelných osobních vyznání mnoha skladatelů hudební moderny, kteří považovali setkání se Zrcadly za iniciační a inspirativní zážitek, jenž je dokázal oprostit od pochybností, zda se vydali správnou cestou a zda má jejich snažení vůbec smysl.

Kde si však dílo, které tolik ovlivnilo vývoj soudobé hudby, poslechnout? Tak zněla až do tohoto úterý kardinální otázka. Dramaturgie Hudebního fóra Hradec Králové pomyslnou rukavici zdvihla i díky stému výročí Cerhova narození, které připadá na příští rok, a otevřela jubilantovi, jenž se dožil úctyhodných 97 let, s plnou parádou prostor i v Česku. Dosah prvního tuzemského provedení Zrcadel se přitom neomezil jen na posluchače přítomné v koncertním sále, přímý přenos byl souběžně (!) odvysílán na dvou stanicích Českého rozhlasu – vedle stanice D-dur, jež je tradičním partnerem festivalu, rovněž na Vltavě.

Již při vstupu do hudební síně mohl návštěvník zůstat udiven rozsahem připraveného pódia. Po nástupu členů Filharmonie Hradec Králové pak obrovitost celého aparátu vyšla plně najevo. Provedení Zrcadel předepsal autor pro 118 hráčů. Bez výpomocí se něco takového v našich podmínkách neobejde, sáhnout k nim bylo nutno i v tomto případě. Při vší úctě k ostatním nástrojovým skupinám je možno jako příklad opět uvést bicí sekci. Jestliže jsem se při psaní o prvním letošním koncertu podivoval nad účastí osmi perkusistů, tady se jich nad orchestrem vyskytovalo celkem dvanáct. Cerha se v tomto směru rozhodně nemínil omezovat… A připočíst je nutno ještě magnetofonový pás, v době vzniku skladby hojně využívaný. V současnosti byl tento prostředek nahrazen záznamem z kompaktního disku.

Zrcadla musí hrát těleso, mající s provozováním hudební moderny dostatek zkušeností. A musí před ním stanout dirigent, pro kterého je soudobá hudba něčím, co má rád a co důvěrně zná. Tohle veledílo se nedá odbýt jako něco okolnostmi vynuceného, jako pouhý „přívěšek“ tradičnějšího a přístupnějšího repertoáru. Pro tenhle typ muziky se musí orchestr sjednotit zcela jiným způsobem, než bývá obvyklé, jeho členové by se pro něj měli nadchnout a snažit se ho pochopit, nebo se mu minimálně alespoň přizpůsobit.

Při pozorném sledování královéhradeckých filharmoniků lze s radostí konstatovat, že v jejich vnímání těžkého úkolu a vyrovnávání se s ním převažuje zaujetí. Na tváře vyjadřující útrpnost či lhostejný nezájem mezi nimi nenarazíte. Kolektivní odpovědnost opírající se o projevy individuální kvality ostatně patřila k tomu, co Cerha tak rád při výkladu a provedení svých děl vždy zdůrazňoval, příslušné prameny tento parametr rozhodně neopomíjejí. Bylo by jistě velmi zajímavé sledovat dirigenta Jiřího Rožně při zkoušení. Z vlastního koncertu zůstane v paměti jeho grandiózně působící, soustředěný a energií překypující výkon, jdoucí v některých momentech možná až na hranu fyzických možností, jak ale vznikala jeho totální a vše pohlcující synergie s celým orchestrálním ansámblem, zůstane, žel, skryto. Podstatný je však výsledek. Třeba je i lepší cesty k jeho dosažení uchovat coby tajemství… Zopakujme raději znovu, že Filharmonie Hradec Králové dnes patří mezi českými orchestry, zabývajícími se soudobou hudbou, k nejlepším. Roky tvrdé práce, studia i sebezdokonalování se přinášejí hmatatelné výsledky. 

O vlastní kompozici pětasedmdesát minut trvajících Cerhových Zrcadel vytvářené nebývale rozsáhlou škálou tónových barev, jejich spojováním do shluků a následně čistě a jemně, anebo naopak rázně a až bezskrupulózně rozštěpovaných, posouvaných v neustálém kmitu (ale i za pomoci ticha) od detailu k všezahrnujícímu celku, by se jistě dalo popsat několik následujících odstavců. Stejně tak o cestě k jejímu pochopení pomocí skutečnosti, že autor byl zároveň činným výtvarníkem. Anebo o představě, jak by asi vypadalo scénické provedení Zrcadel, jež původně zamýšlel. Nic z toho neučiním. Důkladné muzikologické rozbory a podnětné úvahy o tom, jak pozoruhodně pracoval rakouský autor se zvukem, je třeba hledat jinde. Určitě mi ale věřte, že i několik hodin po skončení koncertu, ve chvíli, kdy sepisuji tyto řádky, jsem stále ovlivněn hlubokými dojmy, jež ve mně hradecké provedení jedinečného opusu zanechalo. Teď už, vděčen za osobní zkušenost, věřím každému, kdo na jeho komplexní a ovlivňující působivost poukazuje. Úterní výjimečnou událost na Hudebním fóru tímto označuji – i s odvoláním na rozpravy s dalšími návštěvníky – za doplňování základů přímo prožitých znalostí světa moderní muziky. Čekání, trvající přes půl století, se konečně naplnilo. Vřelé díky za tu příležitost!

Foto: Michal Dědič / Filharmonie Hradec Králové