„Bylo pozoruhodné, jak se třicetiletý estonský dirigent Henri Aavik vžil do svého úkolu.“

„Violoncellista Aurélien Pascal každopádně dostál pověsti, jež ho předchází.“

„Ve druhé polovině koncertu naplno zavládla schopnost královéhradeckých filharmoniků popasovat se s náročnými výzvami.“

Ve čtvrtek 9. října byl zahájen 21. ročník Hudebního fóra Hradec Králové. Festival soudobé světové orchestrální hudby je i letos tvořen čtyřmi koncerty, z nichž dva jsou zařazeny do abonentních řad Filharmonie Hradec Králové. Hráči domácího orchestru usedli na pódium hned v úvodním večeru nazvaném Boulez & Kurtág 100. Posluchači přivítali rovněž francouzského violoncellistu Auréliena Pascala a estonského dirigenta Henri Aavika.  

Při pohledu do solidně zaplněného Sálu Soni Červené člověka musí už před vlastním koncertem napadnout, že jedním z největších přínosů královéhradeckého podzimního festivalu je skutečnost, že svoji nabídku předkládá nejen specificky zaměřeným příznivcům soudobé hudby, kteří se s nadšením sjíždějí třeba na pravidelné přehlídky koncem léta v Ostravě, ale že se navíc vytrvale snaží rozšířit úzký okruh „fajnšmekrů“ také o posluchače tímto druhem muziky zatím příliš nepolíbené. Dramaturgická koncepce Marka Hrubeckého si přitom klade vysoké nároky; v Hradci Králové znějí všechny skladby v české premiéře a k jejich provedení jsou zváni přední orchestry, dirigenti a sóloví interpreti z tuzemska i ze zahraničí. Každý ročník festivalu je vždy zastřešen společnou myšlenkou, či mottem; letos jsou tři ze čtyř koncertů spojeny stými výročími narození autorů uváděných děl, která připadají na tento nebo na příští rok.

Dva z nich přišli na řadu již při úvodním večeru. Začalo se tentokrát bez jakýchkoli oficialit a dlouhých řečí připomínkou devětadevadesátiletého maďarského tvůrce György Kurtága. A právě poslech jeho první orchestrální skladby (až do svých 68 let komponoval pouze komorní a vokální hudbu) Stele (Stéla) op. 33 se dozajista stal pro většinu přítomných návštěvníků posluchačským osaháváním neznámého. Troufám si tvrdit, že s výsledky práce tohoto skladatele se na koncertech v naší zemi dosud nesetkali, patřím ostatně mezi ně. A jak uvedeno výše, tenhle čtrnáctiminutový kousek, napsaný na památku jiného maďarského skladatele a dirigenta Andráse Mihályho, se u nás hrál vůbec poprvé. Jde o zvláštně ztišené dílo, totálně akordicky minimalizované a vlastně jednohlasné, vytesané vskutku v působivý náhrobní kámen, jehož pevnost a odolnost vyznívá bez jakéhokoli kompromisu zvláště ve třetí části kompozice. Bylo pozoruhodné, jak se třicetiletý estonský dirigent Henri Aavik vžil do svého úkolu a provedl Filharmonii Hradec Králové nevšedně pojatým hudebním vyjádřením jednoho života. Orchestr se přitom při této příležitosti představil ve svém maximálním obsazení a s četnými výpomocemi, vždyť jen u bicích se vyskytovalo osm hráčů. Utlumenou expresivitu, na níž se soustředěně podílel celý obrovitý aparát, zvládl sympatický muž na stupínku vymodelovat naprosto precizně. Bylo to dechberoucí zahájení!

Jen o rok starší, než dirigent večera je francouzský violoncellista Aurélien Pascal, jenž se stal sólistou provedení následující skladby. Henri Dutilleux napsal Tout un monde lointain… (Vzdálený svět…) jako violoncellový koncert v letech 1967 až 1970 na základě svých vjemů z básnických děl Charlese Baudelaira. Mohlo by se zdát, že interpretova věková blízkost poetovi bude jednoznačnou výhodou, ale nenechme se mýlit. Komponista nechtěl ilustrovat ani netoužil být programní. Stvořil zcela svébytné dílo, v němž se po dobu třiceti minut koncentruje na mezní možnosti sólového nástroje a požaduje od hráče sedícího před orchestrem špičkové propojení virtuózní techniky s velkým smyslem pro uměřenou lyričnost. Velké nároky však klade i na doprovodné těleso a zejména na dirigenta, jenž si musí hlídat každičký detail. Skladba má pět částí, ale plyne bez přerušení, což obtížnost ještě zvyšuje. Přesto v Hradci jako by vše probíhalo s přirozenou lehkostí a s oním nenapodobitelným francouzským espritem, byť i v tomto případě může citlivého posluchače zaskočit pocit jakési tísně. Nikoli však ze způsobu a úrovně interpretačního umění. Aurélien Pascal každopádně dostál pověsti, jež ho předchází, a pro mě osobně naplnil očekávání, která vyplynula z jeho slov v rozhovoru pro Klasiku Plus. Jeho výkon bych charakterizoval slovy zdravé sebevědomí, empatie a pokora. Výkon sólisty byl excelentní a dirigent udílel své pokyny s naprostou přesností. Potlesk publika vyzněl jako srdečný a plný obdivu. Za sebe pak jen dodávám, že pro podrobnější ohmatávání (myslím tím samozřejmě detailnější studium) jak zajímavé skladby, tak hráčských schopností Auréliena Pascala se rád poohlédnu na trhu nahrávek.

Ve druhé polovině koncertu naplno zavládla schopnost královéhradeckých filharmoniků popasovat se s náročnými výzvami. I oni si osahávali vybrané skladby poprvé, přesto pod taktovkou pečlivého Henri Aavika opět dokázali, že patří do první ligy interpretace soudobé orchestrální hudby, nejprve ukázněným provedením dvacetiminutové skladby Un Sourire (Úsměv) Oliviera Messiaena. Vnímavému a poučenému posluchači nemohly ujít autorovy typické hrátky s akordy, tóny a půltóny ani promyšlené užití kontrastů. Kompozice odrážející autorův pocit z Mozarta (bez jakýchkoli citací nebo odkazů) klame názvem, dokud se do Messiaenova osobitého náhledu nepokusíme proniknout. Alespoň ten pokus za to stojí… Práci dirigenta s orchestrem ovšem v každém případě lze označit za příkladnou.

Totéž platilo i pro závěrečný kus večera – Natations (Notace) pro orchestr. Jeho autorem je druhý jubilant letošního festivalu Pierre Boulez (1925–2016) a jde o orchestrální verzi vytvářenou skladatelem v letech 1977 až 1997 ze sestavy klavírních cvičení, kterou napsal coby dvacetiletý v roce 1945. I v tomto případě se na dvacet minut otevřelo pole pro všechny hráče tělesa a ke slovu přišel v jedné z pěti vybraných miniatur dokonce i rytmus. Kdo chtěl, náležitě si tuto chromatickou jízdu, jakkoliv bláznivou, užil.

Nedá mi, abych ještě nezdůraznil edukativní prvek, již tradičně s Hudebním fórem Hradec Králové spojený. Návštěvníci mají dvě možnosti a mnozí jistě využívají obě. Výkladové texty Marka Hrubeckého v programové brožuře jsou psány poutavým a srozumitelným jazykem a přinášejí ke každé skladbě spoustu podnětných souvislostí. Kdo se s nimi nestihne seznámit před koncertem, může sledovat neméně zajímavé výklady Wandy Dobrovské, která sice s mikrofonem v ruce z lóže na balkoně oslovuje především posluchače rozhlasových přímých přenosů, nicméně její hlas se nese i koncertním sálem. To, co by při běžných koncertech možná mnohé lidi rušilo, je tady více než vítáno.  

foto: FHK / Michal Dědič