Nová pamětní deska Bedřicha Smetany na Psychiatrické klinice v pražské ulici Ke Karlovu připomíná od letošního května, že tam skladatel strávil poslední dny života – od 22. dubna do 12. května 1884. Pohřeb, tři dny po jeho smrti, měl pak podobu smutečního průvodu jdoucího od Týnského chrámu na Vyšehradský hřbitov. Zúčastnilo se ho tehdy několik tisíc lidí.

Poté, co v roce 1874 definitivně ohluchl, žil Bedřich Smetana v ústraní v Jabkenicích u Mladé Boleslavi v rodině své dcery. Koncem roku 1882 mu začalo definitivně vypovídat zdraví, o rok později se ještě zúčastnil premiéry Libuše ve znovuotevřeném Národním divadle, ale šedesátiny v březnu dalšího roku už neoslavoval. Ztratil schopnost číst a mluvit, trápily ho halucinace. Záchvaty, při kterých začal být nebezpečný sobě i svému okolí, přinesly nakonec nutnost jeho umístění do „Kateřinek“, do ústavu pro choromyslné na pražském Novém Městě. Klasicistní budova byla postavena ve 40. letech 19. století v bývalém areálu kláštera augustiánů-eremitů u sv. Kateřiny. Ústav se stal ve své době v monarchii nejen největším, ale i nejmodernějším co do zařízení a léčebných metod. Čtěte o něm také článek Za milovanými velikány do nemilovaných míst v rubrice SeriálPlus.

„Zdeněk Nejedlý zdůrazňoval Smetanovo češství, zatímco mně dnes přijde důležité zdůrazňovat Smetanovu světovost. Vymanit ho z toho českého zakletí,“ říká o skladateli Pavel Kosatík, autor nové smetanovské monografie a jeden z hostů při odhalení pamětní desky. Podstatným zjištěním pro něj bylo, že „ta velká jízda české hudby do světa“ nezačala Dvořákem, Janáčkem a Martinů, ale už Smetanou, který podle něj skládal mezinárodně konkurenceschopnou hudbu, a to v množství podstatně větším, než se dnes ve světě hraje. „Tehdejší společnost, místo aby ho exportovala, a tím i sebe samu zviditelnila, se o něj místo toho pohádala a jeho samého v podstatě utrápila…,“ uvažuje Kosatík a tvrdí: „Smetana má na to, abychom ho mnohem víc než dosud dostali do světa.“ – Víc v našem RozhovoruPlus.

Foto: Petr Veber