„Co spojuje Viléma Blodka, Bedřicha Smetanu, Jaroslava Haška a Jana Letzela?“

„Velikán české hudby je v někdejším ústavu pro choromyslné připomínán úctyhodnou bystou s poněkud švejkovským příběhem.“

„Neskutečné vyvrcholení celého příběhu v Kateřinkách by autoru scénáře na toto téma příčetný dramaturg vyškrtl coby přitažené za vlasy.“

Úvodem budiž vyslovena otázka, která by snadno mohla připomínat zábavný kvíz, nemít však povážlivě ponuré konotace. Co spojuje tak různorodé osobnosti, jakými byli Vilém Blodek, Bedřich Smetana, Jaroslav Hašek a Jan Letzel? Než odpovím větou i celým článkem, nabízím drobnou vsuvku. Kdo byl Jan Letzel? Nikoli každému čtenáři portálu zaměřeného na klasickou hudbu to musí být ihned zřejmé. Tak tedy, jedná se o náchodského rodáka, světově proslulého architekta, neboť autora ikonické stavby. Průmyslového paláce, který přežil výbuch v Hirošimě. Zmínkou o něm jako by se však rozluštění hádanky ještě víc zamotávalo.

Dobrá, Blodek a Smetana sdíleli oddanost hudbě, jejímu komponování. Hašek byl koneckonců, podobně jako oni, umělec, jakkoli svérázný. Ale co Letzel? Čím ten do této společnosti patří? Co je společným jmenovatelem zmíněného kvarteta? Pomyslnou střechou, pod níž je lze sdružit, vměstnat, zahrnout? Vtip je v tom, že tato střecha není jen fiktivní, ale skutečná. Nachází se v pražském centru, nedaleko půvabné vily Amerika věnované památce Antonína Dvořáka. Naproti legendární porodnici U Apolináře, kde přišel na svět i nejeden potomek z rodiny spjaté tak či onak s klasickou hudbou.

Budova, která se pod touto střechou rozkládá, není významná pouze svou rozlohou a vlastní historií. Také, a možná především, lidskými příběhy, které se v ní odehrály. Ocitáme se totiž v Psychiatrické klinice První lékařské fakulty Univerzity Karlovy, adresou Ke Karlovu 11, Praha 2. V někdejším ústavu pro choromyslné, lidově blázinci, který byl zde, v zahradě kláštera V Kateřinkách, vybudován přesně před dvěma staletími. Slouží dodnes a jak plynul čas, stal se postupně azylem mnoha osob, postižených trápením duše. Pobývaly a léčeny tu byly týdny, měsíce. Poté buď uzdraveny a navráceny do běžného, každodenního života, anebo nedejbože odeslány do trvalé internace. Někteří pacienti ovšem z Kateřinek už nevyšli, protože se tu ocitli na konci své pozemské pouti, jaká vzbuzuje zároveň soucit i obdiv.

Na kalendáři se vyjímalo datum 1. prosince 1871, když byl kvůli své nervové chorobě penzionován a podruhé v poměrně krátké době umístěn do tohoto ústavu pro choromyslné autor známé opery V studni Vilém Blodek. Právě letos si připomínáme, že se narodil před sto devadesáti a zemřel před sto padesáti lety. Tím spíš se sluší neopomenout jeho krátký život, ohraničený 3. říjnem 1834, kdy přišel na svět, a 1. květnem 1874 coby dnem jeho úmrtí. Někdejší student Pražské konzervatoře, kde se věnoval hře na flétnu a skladbě u J. F. Kittla, a zřejmě i soukromý Dreyschockův žák v oboru klavír, se po absolutoriu v roce 1853 vydal učit na šlechtické panství v tehdejší Haliči. Aby se po návratu do rodné Prahy věnoval od roku 1855 nejen výuce, ale též vlastnímu koncertování a své hlavní lásce, komponování. Když mělo ve Stavovském divadle 17. listopadu 1867 premiéru jeho zdaleka nejznámější dílo, vstoupilo do dějin naší hudby jako první komická opera bez mluvených dialogů. Jakkoli pouze jednoaktová, protože na celovečerní Smetanovu Hubičku si operní publiku muselo ještě devět let počkat.

Není divu, že přepracovanému Vilému Blodkovi se časem přihlásily psychické obtíže, závažné do té míry, že musel být v Kateřinkách opakovaně hospitalizován. A deset let před jeho souputníkem Bedřichem Smetanou, kterého obdivoval a hájil, se tady jeho nesnadný život uzavřel. Kdo mohl tušit, že o jednu dekádu a tucet dní později se právě tady setká se stejným osudem též jeho vzývaný idol?

O posledních letech či měsících našeho operního giganta včetně jeho nezbytného přesunu z jabkenické myslivny do pražského ústavu pro choromyslné už v minulosti vyteklo tolik inkoustu, že není třeba vše opakovat od počítače. Natož se přitom otírat o příčiny Smetanovy smrti, dodnes diskutované, k níž došlo ve všeobecně známé datum 12. května 1884. Velikán české hudby, tehdy už zhruba deset let zcela hluchý a nyní zde připomínající bezmocně schoulený uzlíček nervů, sice vydechl naposledy už velmi dávno, ale přesto je v někdejším ústavu pro choromyslné v Kateřinkách stále přítomen. Neb dodnes připomínán úctyhodnou bystou s vlastním, možná lehce švejkovským příběhem, který případnou mystičnost v patřičně českém stylu umenšuje.

Přímo do pokoje, v němž Bedřich Smetana skonal, prosadil její umístění u příležitosti čtyřicátého výročí od smrti velký skladatelův ctitel Zdeněk Nejedlý. Časem však tento šlechetný čin, zdá se, narazil. Sochařský výtvor totiž prý některé z dalších chovanců natolik rozčiloval, že bylo rozhodnuto o jeho přemístění na chodbu. Po domluvě s personálem je tam stále k vidění; historku o příčině přesunu však zpochybňuje emeritní přednosta této Psychiatrické kliniky, pan profesor Jiří Raboch, s nímž jsem záležitosti spjaté s Kateřinkami konzultoval.

Každopádně se nedá vyvrátit, že lapálie s nepohodlnou bystou by pobavily, ne-li k povídce inspirovaly dalšího ze slavných chovanců, kterým byl počátkem roku 1911 spisovatel Jaroslav Hašek. Byl tu hospitalizován poté, co se z nešťastné lásky k jisté Jarmile Mayerové pokusil 9. února o sebevraždu skokem z Karlova mostu. Za svůj výpadek mysli se následně styděl natolik, že jej bagatelizoval v povídce nazvané Psychiatrická záhada. Netušil, že mnohem větší záhadu zažijí Kateřinky o dalších čtrnáct let později.

Psal se rok 1925, když se v tomto ústavu ocitl a 26. prosince zemřel muž, o kterém se ve světě dobře ví. Možná stejně jako o Bedřichu Smetanovi. Vždyť Jan Letzel, kterému se u nás věnuje průvodce šumnými městy David Vávra, je symbolickou postavou, připomínající jednu z válečných tragédií. Snad nezbytných, ale krutých. Když ráno 6. srpna 1945 dopadly americké bomby na Hirošimu a víceméně ji srovnaly se zemí, zůstala z velkých budov stát jediná. Později překřtěná na Atomový dóm a uctívaná jako mírové memento, jako varovný prst vztyčený k nebi na památku apokalypsy. Díky skvěle navržené konstrukci, za kterou vděčí Letzelově technické zdatnosti a předvídavému umu využít pevné materiály, byla dotyčná stavba sice poškozena, ale její skelet se ani nepohnul, natož aby se roztavil. Tuto skvělou práci architekt odvedl přitom už v letech 1913 až 1914, za svého dlouhého pobytu v Japonsku.

Tamní prostředí sice miloval stejně jako děvčátko ze sousedství, které adoptoval, přesto Jan Letzel nabídl jako pravý vlastenec nově vzniklému Československu své služby. Napřed jako neplacený honorární konzul, což mu ještě na čas umožňovalo setrvat v Tokiu. A pak, roku 1920, se po dlouhé pouti přes Saigon, Singapur, Suez, Marseille a Paříž konečně objevil v Praze. A nechal se v naději na diplomatickou dráhu zaměstnat na příslušném ministerstvu. Kde ovšem, jak je u nás zvykem, svým globálním rozhledem překážel, čeřil poklidné úřednické vody. A proto se ještě na čas do Japonska vrátil. Už ovšem jako zlomený, dvojnásob zklamaný, psychicky narušený muž, protože přišel nejen o iluze, ale mezitím též o svoji japonskou schovanku, která se vdala za jiného. A tak se Letzel v prosinci 1923 znovu vrací do Prahy a na poslední dva roky nalézá nezbytnou péči v Kateřinkách…

Teprve teď ovšem přichází až neskutečná pointa, neuvěřitelné vyvrcholení celého příběhu, které by autoru scénáře na toto téma každý příčetný dramaturg vyškrtl coby přitažené za vlasy. V čem spočívá? Podle nejednou zveřejněných a nikdy nezpochybněných informací totiž došlo k souběhu, jaký umí rozehrát pouze dějiny. Dva velcí Češi, skladatel Bedřich Smetana a jednačtyřicet let po něm architekt Jan Letzel nejen že zemřeli na stejném pokoji, ale doslova na stejném lůžku…

Snad právě proto je v tento den, kdy kroky hudbymilovných Čechů míří na Vyšehrad, letmé zastavení v Kateřinkách rovněž na místě.

Foto: Wikipedia / Vojtěch Dostál – Vlastní dílo / CC BY-SA 4.0 / VitVit – Vlastní dílo / CC BY-SA 4.0, Wikipedia / volné dílo