„Cyklus písní Zimní cesta Franze Schuberta je malým drahokamem; nahlíží do nitra pěvce a odráží jeho emoce.“

„Velmi spontánně tleskali po každé písni, čímž ten krásný náhrdelník roztrhali na jednotlivé kousky.“

„Přesto se oběma účinkujícím podařilo vytvořit exkluzivní večer plný krásné hudby.“

Předvánoční atmosférou dýchal písňový recitál Adama Plachetky a Davida Švece, když v sobotu 6. prosince společně provedli cyklus 24 písní Franze Schuberta Winterreise (Zimní cesta). Mahenovo divadlo zanechali velmi potěšené.

Adam Plachetka má diář plný operních představení, mohlo ho naposled slyšet publikum v Metropolitní opeře v New Yorku jako Leporella a Escamilla a hned poté v Praze jako Kalinu ve Smetanově Tajemství. Další cesta ho přivedla do Brna, kde publiku představil písňový cyklus Franze Schuberta Zimní cesta. Spolupráci s ním přijal klavírista David Švec, který spolu s pěvcem tvoří vyvážené koncertní duo už několik let.

Písně jsou pro operního pěvce velmi důležitou disciplínou. Je to zcela jiný způsob zpívání, oproti velkým operním volumenům je zde potřeba naopak intimní zpověď a práce s hlasem je pro operního zpěváka něco jako terapie. Nejde však o relaxaci, naopak pěvec musí být mnohem víc ve střehu a soustředěně cizelovat každý tón. Pro velké hlasy, jako má třeba Adam Plachetka, je to psychická zátěž o to víc, že nesmí přitom zapomínat na niterný výraz, který je v písních ukryt. Cyklus písní Zimní cesta Franze Schuberta, na texty německého básníka Wilhelma Müllera, je malým drahokamem, který nahlíží do nitra pěvce a odráží jeho emoce. Písně jsou navíc navlečené jako korálky na šňůře a vytváří společně jeden náhrdelník příběhů, na sebe přímo navazujících. 

Škoda, že to takto nepochopilo i obecenstvo. Že jsou návštěvníci písňových koncertů nepoučení, ale není jejich vina, kde by se vlastně měli poučit? Velmi spontánně tleskali po každé písni, čímž ten krásný náhrdelník roztrhali na jednotlivé kousky. Pěvec sice dával nenápadná znamení, aby se netleskalo, ale nikdo je nepochopil. A přitom stačilo tak málo, na titulkovací zařízení, které promítalo nad hlavou německy zpívajícího umělce český text, dát na začátku produkce upozornění či prosbu, aby tleskali až na konci večera. A prosba o vypnutí telefonů by taky nebyla marná, hned po druhé písni se jeden telefon rozezněl, naštěstí právě do potlesku. Pořadatel by mohl vnímat, že se chování publika mění a že návyky, které měly předchozí generace, se pomalu vytrácejí, a je tedy potřeba je stále připomínat. Úsměvně nepatřičný byl i incident v prezidentské lóži, kdy mladá žena po první písni prudce vstala a agresivně a hlučně opustila lóži, s prásknutím dveří. Že by čekala, že světově proslulý pěvec bude zpívat populární hity? Inu, poučenost publika se musí stále budovat, vždyť nám vládne povrchnost a prvoplánovost…

Adam Plachetka s Davidem Švecem přivezli do Brna písňový cyklus s názvem Večerní písně právě před rokem, přednesli písně českých skladatelů v rámci Roku české hudby na festivalu Janáček Brno. (Reflexe ZDE.) Tentokrát stylově před Vánoci realizovali Zimní cestu, cyklus, který Franz Schubert napsal v roce 1827, tedy krátce před svou smrtí v jednatřiceti létech. Věděl, že umírá, a i proto, v kontextu romantické doby, mu konvenovaly verše akcentující zoufalství, zklamání, bezvýchodnost a tragiku. Podařilo se mu vystavět na pocitech putujícího pocestného působivý a barevný obraz.

Adam Plachetka zpíval s výborně srozumitelnou němčinou, které dnes již málo lidí rozumí. Proto bylo promítání překladu velmi užitečné. Pomáhalo to rozpoznat poselství písní, což ovšem dokázal i pěvec emocemi, které do projevu dával. 1. Gute nacht (Dobrou noc) zahájil měkce s lehkým našlapováním, i když bylo cítit, že se z hloubky dere velký hlas, který pěvec potlačoval až do třetí sloky, kdy mu dovolil vrchol ve forte, s rychlým ukončením v pianu. V další písni 2. Die Wetterfahne (Korouhvička) se prosadila vnitřní energie, ústící do zloby. 3. Gefrorne Tränen znělo v klavíru jemně a tiše, což se hezky pojilo se zpěvem. 4. Erstarrung (Strnutí) zahájil hravý lehounký začátek, ze kterého narůstaly emoce v plném výrazu. Pát píseň Der Lindelbaum (Lípa) rostla z lehkého piana ve větru, zpěv z piana narůstal postupně v legatu do pečlivě vystavěných dynamických kontrastů. 6. Wasserflut (Proud) zahájila tajuplná nízká dynamika, která pomalu narůstala v zadržovaném napětí. 7. Auf dem Flusse (Na řece) má nejprve vylehčené a hravé pianissimo v klavíru, které postupně se mění s nárůstem energie až do závěrečného fortissima. V osmé písni Rückblick (Pohled zpět) plynulo utajované napětí energie v lehkém crescendu a přes dynamickou vlnu se zase vrátila do klidu. 9. Irrlicht (Bludička) zavedla pěvce do nejhlubších tónů, aby se z této propasti dostala na měkké světlo, odkud pevnými akcenty přešla do jemného závěru. 10. Rast (Odpočinek) uvedla měkká portamenta a pomalé tempo, líčící unaveného poutníka. Poté ho přivedla do bouře, aby se postupně dostal do pokojného přístřeší. 11. Frülingstraum (Jarní sen) přinesl radostnou, lehce taneční atmosféru. Kontrastní fortissimo přešlo do zasněného piana, při sledování listů a květů, nakreslených mrazem na sklo. Z útěšného zpomalení probudila pěvce krutá realita ve vysoké dynamice, ale v závěru ritardando opět ukolébalo poutníka do snového závěru. 12. Einsamkeit (Osamělost) zahájil klavír, postupné crescendo líčilo nešťastného pocestného. 13. Die Post (Pošta) rozehrál klavír svěžím tempem a pěvec se přidal zjasněným témbrem směrem k vtipnému závěru. 14. Der greise Kopf (Hlava starce): „Rosa má bílý lesk, který mi pokryl vlasy,“ zahájilo klidné a vyrovnané mezzopiano, kterým žaloval poutník na své stáří. 15. Die Kröhe (Vrána) nejprve zaperlil klavír, vylehčený zpěv narůstal do fortissimo, ukázal pevnou výšku, po které už následovala klavírní dohra. 16. Letzte Hoffnung (Poslední naděje) v lehkém staccatu nejprve klavír, poté z piana zpěv v několika dynamických vlnách. 17. Im Dorfe (Ve vsi) zahájily lehké akordy, podkreslující zpěv, který se odvíjel v pomalém legatu. 18. Der stürmische Morgen (Bouřlivé ráno) bylo rychlé, krátké, ale úderné, 19. Täuschung (Zklamání) běželo v lehkém tanečním rytmu, zpěv se odvíjel v dynamické vlně. 20. Der Wegweiser (Ukazatel cesty) zahájilo nejprve utajené pianissimo a něžné pojetí postupně rostlo v síle až do vrcholu ve fortissimu, aby se postupně zase vrátila původní emoce. 21. Das Wirtshaus (Hostinec) se představil klidnými, pomalými akordy, aby odevzdaně pěvec zkonstatoval: „(…) na hřbitov mne zavedla má cesta…“ Barevný doprovod v klavíru nabíral postupně na mocnosti a zpěv nejprve barvil střední polohu a poté vyvrcholil ve vzdorovitém forte, ale klavír dodýchal skladbu v klidném pianu. 22. Mut! (Odvahu!)… klavír se rozběhl ve svižném tempu a zpěv v důvěře ve svoji sílu se rozběhl furiantsky do světa. 23. Die Nebensonnen (Tři slunce) bylo naopak přemýšlivé a táhlý zpěv v klidné melodii dospěl do ztišení. Poslední skladba 24. Der Leiermann (Flašinetář) zakončila cyklus, i když se poněkud lišila výrazem. Nejprve zvonivé téma, melancholicky se opakující, se postupně v pěvecké lince zvedalo v dynamice, aby dospělo do vrcholu k náhlému závěru. 

Cyklus byl ve výrazu hodně sevřený a i když je orámovaný zimními depresemi, přesto má v sobě napětí, které postupně narůstá. To ovšem nebylo příliš markantní v důsledku roztříštěnosti potleskem. Přesto se oběma účinkujícím podařilo vytvořit exkluzivní večer, plný krásné hudby a zaujetí, které vyzařovalo z každé jednotlivé písně. Pokud bych si měla vybrat, nejlépe vystavěné a nejpůsobivější byly písně č. 5 (Der Lindensbaum), č. 11 Der Frühlingstraum (Jarní sen) a č. 20 Der Wegweiser (Ukazatel cesty), čímž vůbec nechci naznačit, že ostatní nebyly působivé; byl to večer, za který je nutné vzdát dík. Umělcům za soustředěné výkony a pořadatelům za odvahu, se kterou do písňového večera šli. A jelikož bylo Mahenovo divadlo plné a protože akusticky to bylo prostředí velmi přátelské – vždyť je primárně postavené jako divadlo hudební, ve stejném modu jako všechna operní divadla v Evropě –, budiž to pobídkou k dalším kouzelným uměleckým večerům!

Foto: Marek Olbrzymek