„Upravovatelské umění se nezapře, jenom nesmíme účinek bezprostředně porovnávat s originálem…“

„Závěr je o to působivější, že flétnistka a hobojistka odložily nástroje a končily tichým zpěvem beze slov.“

„Křtu se ujal pozvaný kmotr – zde to slovo nemá hanlivý podtext –, klarinetista Karel Dohnal.“

Alinde Quintet, mladý soubor, který na sebe upozornil vítězstvím v soutěži ARD, vystoupil v rámci sezóny Českého spolku pro komorní hudbu v Rudolfinu 1. prosince. Pokřtil debutové CD a odehrál atraktivní program s hudbou Dmitrije Šostakoviče, Giuseppa Verdiho, Pēterise Vaskse a Edvarda Griega. Přidal z atraktivního Concertina Jana Nováka.

Sympatický soubor Alinde Quintet, který vloni vystoupil na Pražském jaru i leckde jinde, vyhrál stejnou soutěž, jakou v 90. letech vyhrál jen Afflatus Quintet, slavný soubor ve stejném nástrojovém složení. Zhruba před deseti lety se etabloval Belfiato Quintet, takže máme dnes vlastně tři soubory v atraktivním dechovém složení, které mají světovou kvalitu. Jediná překážka a zároveň výzva je repertoár, protože nemohou a nechtějí všichni hrát odlehčený klasicismus a velebit jen Antonína Rejchu. Alinde Quintet si v tom počíná znamenitě, když jsem jej slyšel naposledy letos v květnu v sezóně Prague Philharmonia, vytáhl tři neznámé skladatele a hudba to byla výtečná. Tentokrát to bylo jinak, skladatelé byli slavní, ale tři ze čtyř skladeb programu nebyly původně pro toto obsazení, šlo o dovedné úpravy.

Začalo se předehrou k Verdiho opeře Síla osudu v úpravě Joachima Linckelmanna, což je německý flétnista narozený v roce 1964, který údajně upravuje pro komorní obsazení i závažná duchovní díla jako Dvořákovo Stabat Mater. Tato verze samozřejmě není tak osudová ani tak naléhavá – ale je to samozřejmě krásný koncertantní kus. Je zajímavé, jak si s protihlasem houslí poradí flétna a jak si hlavní réma předává klarinet s lesním rohem. Jen člověk nesmí mít příliš v uších původní orchestrální verzi. Flétnistka Anna Talácková pak koncert uvedla a připomněla koncert, kdy tuto předehru hrála pro televizi Česká studentská filharmonie se Semjonem Byčkovem v čase lockdownu. Musel to být velmi sbližující zážitek pro všechny. Nikdy mě nenapadlo v této předehře sledovat lesní roh, zde Kryštof Koska, nebo klarinet Davida Šimečka a fagot Petra Sedláka.

Následovala dechová verze Smyčcového kvartetu č. 8 c moll Dmitrije Šostakoviče, kterou upravil americký fagotista s ruským příjmením a pravděpodobně i kořeny Mark Antony Popkin (1929–2011). Podle textu v programu, jenž s obvyklou brilancí a profesionalitou napsala Vlasta Reittererová, upravil pro dechy i Dvořákovu Smyčcovou serenádu. A opět, upravovatelské umění se nezapře, jenom nesmíme účinek bezprostředně porovnávat s originálem. Nejslavnější smyčcový kvartet Dmitrije Šostakoviče, který se na pódiích drží i v úpravě pro smyčcový orchestr jako Komorní symfonie, je vrcholné dílo. Temné vícehlasé plochy střídají pasáže ironické a drásavé a ty zase jinak lyrické. Důležité je, že v této úpravě střídá hobojista i anglický roh, takže Barbora Trnčíková střídala oba nástroje a, málo platné, právě sóla na anglický roh patřila k nejsilnějším momentům provedení. Dílo působí závažně, i když s existenciální naléhavostí smyčcového kvartetu se to nedá srovnat. Rozdíl není jen v barvě, ale i v tom, že zvuk je prostě ze zcela jiného těsta – a z těsta kynutého se nadají vykrajovat tak ostře řezané tvary. Ale nevadí to, je to zkrátka jiný žánr a skladba vyznívá působivě, zejména scherzové pasáže odkazují na fagotová scherza skladatelových symfonií, pasáže kantilénové zněly jímavě a zasněně – krásné provedení… Právě tento „kvintetový kvartet“ je základním kamenem nové nahrávky souboru.

Cédéčko se křtilo až v druhé polovině, která ovšem začala Dechovým kvintetem č. 2 Pēterise Vaskse, má podtitul Hudba pro zesnulého přítele. Musím říci, že skladba komponovaná přímo pro toto obsazení byla v něčem ozdobou večera a lotyšský skladatel narozený v roce 1946 zajímavě navazuje na Lutosławského a Pendereckého. Dílo je z roku 1981 a je věnováno tragicky zesnulé fagotistce Janě Barinské a líčí nejprve předzvěst nebezpečí, pak požár a navazuje elegické vyústění, jak přesně uvádí autorka textu v programu. Závěr je o to působivější, že flétnistka a hobojistka odložily nástroje a končily tichým zpěvem beze slov. Byl to další vrchol programu. Také tato skladba je na nové nahrávce.

Následoval zmíněný křest cédéčka vydaného u Supraphonu, kterého se ujal pozvaný kmotr – zde to slovo nemá hanlivý podtext –, klarinetista Karel Dohnal. Ten vtipně a s uznáním promluvil o souboru a zajímavé společné cestě, o cestě jednotlivých členů do pražských orchestrů a dále o repertoárové odvaze, protože kromě Šostakoviče a Vaskse CD obsahuje ještě kvintet Pavla Haase a Concertino Jana Nováka, ze kterého byl vybrán přídavek. Ten ale přišel až po závěrečném čísle, kterým byly čtyři Norské tance Edvarda Griega v úpravě Davida Waltera. Tady mi kvintetní úprava připadala naprosto plnohodnotná, protože vystihuje jak melodický půvab, tak lehkou severskou melancholii. Mimochodem, název souboru odkazuje na Schubertovu jemnou píseň nazvanou severským dívčím jménem Alinde, a německy mluvící v něm zase slyší odkaz na slovo lípa, tedy „Linde“.

Byl to špičkový koncert, na který se přišlo podívat mnoho dalších muzikantů, což nebývá pravidlo. Těšme se na další, protože soubor není jen skupina vynikajících hráčů, ale dobře vyladěná pětice přátel.

***

O vítězství souboru na mnichovské soutěži ARD čtěte ZDE. Rozhovor se všemi členy tělesa k přečtení ZDE.

Foto: Ivan Malý