„To, že zazní Mikeš z hor, není ani trochu náhodou, protože tato kantáta je pevně spjata s Kühnovým smíšeným sborem už od dob jeho vzniku.“

„O tom, že se rodina Kühnů přátelila s Bohuslavem Martinů, není nejmenších pochyb.“

„Hudba a pěvecké sbory jsou jednoznačně i v mém dlouhodobém výhledu, klidně doživotním.“

Dirigent, sbormistr, hudební režisér, skladatel, varhaník i pedagog Jakub Pikla je hudební osobností spjatou snad zejména s prostředím pěveckých sborů. Tři roky zastával funkci hlavního sbormistra Kühnova smíšeného sboru, po neshodách s jeho vedením však na svou pozici rezignoval s koncem minulé sezony. 10. listopadu Pikla přesto zanechá svůj otisk na koncertě Kühnova smíšeného sboru při zahájení festivalu Dny Bohuslava Martinů. Jak je to možné? Umělec vše osvětluje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Danieli, já tedy samozřejmě vím, čeho se zejména má týkat náš rozhovor, tak raději předem v kostce sdělím jednu věc. Směrem ke koncertu na Dnech Bohuslava Martinů jsem od začátku ve spojení s festivalem, produkcí, ředitelem i Nadací Bohuslava Martinů; společně jsme plánovali dramaturgii. Nicméně poté, co jsem odešel z pozice šéfsbormistra Kühnova smíšeného sboru, se jeho vedení rozhodlo, že chce, aby koncert připravil někdo jiný. Problém byl, že festival chtěl pořád mě. Ještě v tuto chvíli (2. září – pozn. red.) tedy není jasno.

Aha, tak moc děkuju za podstatný úvod. To značně mění situaci, nicméně poradíme si… Tedy pojďme na to. Zeptám se tě na začátek otázku, kterou osobně nemám rád: Jak se máš, Jakube?

Mám se moc pěkně, děkuju za optání. Během léta jsem si pěkně odpočinul.

Co ti teď nejvíc plní profesní kalendář?

Od každého trochu. Teď ho mám lehce volnější; v poslední době se snažím si do kalendáře volno cíleně vkládat. Co se týče hudební práce, tak v Chotěboři, odkud pocházím a kde i žiju, máme pěvecký sbor Doubravan s více než 160letou tradicí; nedávno jsme také obnovili orchestr, který byl součástí tělesa už od devadesátých let 19. století – s různými přestávkami. Navíc byla navázána velmi smysluplná spolupráce s místní základní uměleckou školou, kde také učím. Domluvené mám i některé lektorské záležitosti, také mám nějaké objednávky na hudební aranže, nedávno jsem – spolu s tím, jak se mi trochu uvolnily ruce – začal dělat i rukama: vždycky mě fascinoval svět varhan a obecně „nástrojařiny“. V téhle oblasti je práce vždycky dost.

Tvoje osobní webové stránky hovoří o množství tvých specializací. Nabízíš služby dirigenta, sbormistra, hudebního režiséra, skladatele, varhaníka (teď zjišťujeme, že i varhanáře…) i pedagoga… Čím se aktuálně cítíš být nejvíc?

„Varhanář“ je tedy hodně nadnesený. (úsměv) Čím jsem nejvíc… No, je to dobrá otázka, ale asi se jí vyhnu. Vždycky se snažím věnovat naplno tomu, co dělám v danou chvíli; každé věci dávat maximum. Vypozoroval jsem u sebe, že potřebuju mít širší záběr; do určité míry mě děsí stereotyp a nechci dělat stále totéž. Baví mě rozmanitost – zas ne, že bych každý den dělal něco jiného… Myslím, že každému člověku prospívá mít zájmy různorodé; všechno, co dělám, může následně obohatit i umělecký výkon.

Napadá mě bonmot, že „tvojí specializací je všestrannost“…

Hezké… To zas úplně nevím, jestli bych podepsal, ale ano, baví mě pestrost.

Pod sbormistrovskou činnost spadá koncert, který snad odřídíš coby vedoucí Kühnova smíšeného sboru 10. listopadu při otevření Dní Bohuslava Martinů. Kým je pro tebe osobně Bohuslav Martinů? Čím tě jeho život či dílo nejvíce inspiruje?

Pro mě osobně je Bohuslav Martinů jedním z nejoblíbenějších skladatelů. Jeho dílo mám velice rád a snažím se ho obsáhnout v celé jeho šíři, což je tedy náročný úkol. Ve veliké úctě mám jeho vokální dílo, které není jednoduché, ale nějakým způsobem ke mně vnitřně promlouvá.

Připomeňme, že Martinů pochází z Poličky a spojován je s Vysočinou – není to úplně ze stejného kraje jako já, ale já jsem také z Vysočiny, akorát trochu západnější. I když teda oblast Žďárských vrchů mám moc rád a v poslední době tam trávím víc a víc času. Tím samozřejmě neříkám, že automaticky rozumím Bohuslavu Martinů, nicméně spousta jeho vyjadřovacích prostředků je mi blízká. Byl velice inspirovaný francouzskou hudbou, přičichl také k nonartificiálnímu stylu… to mi také konvenuje. V jeho závěrečném díle cítím obrovskou touhu po domově a i to mě inspiruje, protože podobnými stavy jsem si ve svém životě už také prošel.

Ano, tak zvané „kantáty z Vysočiny“ do značné míry adorují kraj, o kterém mluvíš. Vzhledem k tomu, že chystaný koncert bude zahajovacím na festivalu Dny Bohuslava Martinů, lze za ústřední bod pořadu považovat skladbu Martinů. Zvolena byla třiadvacetiminutová kantáta Mikeš z hor, kterou autor mimochodem napsal asi půl roku před smrtí. Je to tvoje dramaturgická volba? Jak k ní došlo? Je dramaturgie celého koncertu tvým dílem, nebo půjde spíše o splnění zadání pořadatele?

Všechno je trochu pravda. Dramaturgie je v tomto případě týmová práce. Byl jsem to já, Eva Velická, staronová předsedkyně správní rady Kühnova smíšeného sboru, festival s ředitelem Irvinem Venyšem… To, že zazní Mikeš z hor, není ani trochu náhodou, protože tato kantáta je pevně spjata s Kühnovým smíšeným sborem už od dob jeho vzniku.

Opravdu? Můžeš toto osvětlit?

Traduje se – a informace je považována za pravdivou –, že pro první koncert Kühnova smíšeného sboru, který se uskutečnil 18. června 1959 (tuto informaci tázaný nemusel dohledávat – pozn. red.), Bohuslav Martinů napsal tuto kantátu a dedikoval ji zakladateli sboru Pavlu Kühnovi. Sbor tak má tuto skladbu přímo vepsánu ve svém DNA a uvádí ji docela často, naposledy při šedesátém výročí sboru v roce 2019. O tom, že se rodina Kühnů přátelila s Bohuslavem Martinů, není nejmenších pochyb. Perličkou však může být, že konkrétní dopis s dedikací v tuto chvíli není dohledán.

Koncert obnáší i další díla, konkrétně Čtyři ženské sbory od Jaroslava Ježka, Šest madrigalů Miroslava Raichla, Madrigaly o čase Pavla Bořkovce a Ešče si já Petra Ebena. Můžeš nám o skladbách něco říct a přiblížit dramaturgickou výstavbu večera? 

Díla jsou zasazena do zhruba poloviny 20. století, plus minus. Jde výhradně o českou sborovou tvorbu – to byl určitý rámec a jeden plán dramaturgie. Druhý plán byl spíše praktický, protože sbor je v poslední době zpíval. Dále najdeme souvislosti mezi autory: například Miroslav Raichl byl žákem u Pavla Bořkovce. A k ženským sborům Jaroslava Ježka se váže drobný příběh, že – doufám, že si to nepletu, ale myslím, že ne – zazněly také na historicky prvním koncertě sboru. Pokud se pletu, tak ale určitě cyklus uváděl Pavel Kühn v prvních letech života sboru na přelomu padesátých a šedesátých let. Třetím plánem dramaturgie je tedy takovéto určité ohlédnutí a návrat ke kořenům.

V našem rozhovoru se přirozeně zaměřujeme hlavně na dílo Martinů a teď tu mám jaksi komparativní otázku: Která ze čtyř „kantát z Vysočiny“ – bavíme se tedy o dílech Otvírání studánek, Romance z pampelišek, Mikeš z hor a Legenda z dýmu bramborové nati – tě nejvíce oslovuje po kompoziční stránce? Říkali jsme, že jsi i skladatel, tak určitě máš názor…

Názor mám na všechno, samozřejmě. (úsměv) Ale je to těžká otázka. Cyklus považuju za geniální, ale každou jeho část jiným způsobem… Předně chci ale říct, že když se o kantátách bavíme, musíme zmínit jméno básníka Miloslava Bureše, který také pocházel z Poličky. Bez Burešových textů by kantáty nebyly, jaké jsou; text a hudba jdou ruku v ruce. Ty texty mě také velice oslovují a spolutvoří genialitu díla.

Kdybych ale musel mluvit o hudební stránce: V Legendě mě baví ta zvláštní, úžasná instrumentace, v Romanci naopak autor využívá pouze lidský hlas – dobře je tam jeden instrument…

… židle…

Ano, autor předepsal bubnování prstem o židli. V Romanci je skvělá ta neotřelá práce z lidských nástrojem – a jak dobře to zní… Každá kantáta má něco, opravdu nedokážu říct, že mám jednu radši než druhou. Jak jsem obecně naznačoval na začátku, tak uplatním i zde: vždycky se mi líbí nejvíc ta, které se právě věnuju.

Předchozí otázkou narážím na to, co někteří „zlí jazykové“ tvrdí, totiž že Martinů je ve své tvorbě do značné míry nevyrovnaný a že kvalita děl není vždy stejně vysoko a vykazuje velký rozptyl. Něco je lepší, něco horší…

To nejsou zlí jazykové! Z povahy věci přirozeně… Martinů toho napsal opravdu hodně, skoro čtyři sta opusů! Jeho Charlotta údajně někdy prohlásila, že „když zrovna neměli na chleba, tak Bohoušek sednul a něco napsal“. Něco bylo na obživu, něco z ryzí inspirace. Je to řemeslo jako každé jiné – občas se zadaří, jindy ne… Určitě ale platí, že Martinů vždycky poznáš po prvních osmi vteřinách.

Otvírání studánek se známým barytonovým sólem v závěru je zcela jistě nejhranější ze zmíněných čtyř kantát. Napadá tě, proč tomu tak je?

Výhodou tady je, že ji může zpívat ženský i dětský sbor. Skladba je zároveň opravdu krásná i posluchačsky přitažlivá. Navíc, takto větších a ryze českých děl pro dětský sbor (který myslím skladbě sluší více), které jsou stravitelné, vděčné i kvalitní… takových děl v našem prostředí není tolik. U Studánek slyším zvlášť silně tu jeho touhu po domově. Burešovy texty jsou také umně inspirované lidovým prostředím, pověstmi, přírodou… V závěru Studánek, kdy osoba vypravěče praví „(…) z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova“, mi vždycky automaticky vyhrknou slzy. Vždycky. Teď se o tom jenom bavíme a už mám husí kůži. Skladba tak i pro mě má velice silný náboj – jak jsem říkal, taky už jsem v životě něco zažil, taky už jsem strávil delší dobu v zahraničí a touze po rodině, zázemí a kořenech dokážu porozumět.

Není to tak dávno, co celý komplet čtyř kantát natočil Pražský filharmonický sbor. Inspiroval ses? Poslouchal jsi nahrávku? Nebo obecněji, když se sbory něco zkoušíš, používáš nahrávky k inspiraci?

O kompletu samozřejmě vím, nahrávku jsem poslouchal. Rád se nechám inspirovat.

Myslím na to, že může hrozit, že se nějakou nahrávkou necháš inspirovat až moc a začneš ji prostě kopírovat bez vlastní invence…

Ano, to určitě hrozí – pokud nemáš vlastní interpretační názor. Nahrávky obecně spíše porovnávám s vlastním pojetím, které už mám při poslechu vnitřně ukotvené.

Bavíme se o koncertě Kühnova smíšeného sboru (aktuálně už je rozhodnuto, že koncert odřídí Marek Vorlíček, bývalý šéfsbormistr Kühnova smíšeného sboru a aktuálně znovu jeden z jeho sbormistrů – pozn. red.), na jehož pozici hlavního sbormistra jsi nedávno rezignoval. Chceš se k záležitosti vrátit a osvětlit své rozhodnutí a jak k němu vlastně došlo?

Všechno, co řeknu, je jen můj pocit. K důkladnému rozebrání věci by bylo zapotřebí přítomnosti obou zúčastněných stran. Zároveň nechci znít nějak zhrzeně… Kühnův smíšený sbor je těleso s ohromnou tradicí, nicméně je to i živoucí organismus a soubor lidí, kdy každý něco přináší. Mnozí mají své ambice či přání. Vedle předností má sbor i své nedostatky – jako všechno na světě. Na své pozici jsem byl tři sezony, ale nakonec jsme se neshodli na tom, jakým způsobem dosáhnout vytyčených cílů. Samotné cíle jsme měli docela podobné.

Sbor má od letošního února novou správní radu. Osobně jsem místy cítil, že to, na čem jsme se dohodli už po pár dnech neplatilo, občas bych si jednání představoval férovější a rovnější… Chápu, že ne každému musím sednout – to je určitě v pořádku. Ale zákulisní tahání za nitky a úskoky nemám rád. Na jaře věci kulminovaly, až jsem si řekl, že Kühnův smíšený sbor mám rád, hudbu mám velice rád, sbormistrovství mám rád… ale sebe mám pořád ještě radši… Snažili jsme se najít kompromis, ale nakonec jsem cítil, že dál to nejde; už jsem nechtěl být součástí celé záležitosti.

Jak říkám, tohle je můj pohled. Protistrana by určitě měla svůj a jiný.

Teď máš tím pádem, jak jsme naťukli na začátku, trochu volnější ruce ke svým dalším projektům. Máš formulovaný nějaký svůj dlouhodobý profesní cíl? Kde se vidíš třeba za pět deset let?

Přemýšlím nad tím. S plnou zodpovědností můžu říct, že svět bude za deset let vypadat úplně jinak než dnes. I na poli umění čelíme novým výzvám – mluvím třeba o umělé inteligenci. Vokální hudba naštěstí zatím nelze uměle napodobit tak věrně, čistě instrumentální umělá hudba už je ale hodně blízko a méně náročnému publiku stačí leccos.

Přemýšlím, kam míříš.

Svět se mění. Všichni fungujeme v určité době. Sám Pavel Kühn v dokumentu natočeném na sklonku života říkal, že dneska už se věci nedají dělají tak, jako to dělal jeho táta nebo on sám za mlada. Zemřel v roce 2003 a dnes už jsme tak zase skoro o čtvrtstoletí dál. Celosvětová konkurence je úplně jinde. To, co umělci produkují, je ihned porovnáno s tím, co je k dispozici k poslechu. Všechno je pod drobnohledem.

Můj profesní cíl je se v uměleckém světě v kontextu všech jeho neočekávatelných výzev udržet a umět se v něm pohybovat. Ano, rámcově jsem nějak přednastavený, ale celkově se snažím brát, co přichází, a neprofilovat se příliš úzce. Hudba a pěvecké sbory jsou jednoznačně i v mém dlouhodobém výhledu, klidně doživotním. Jeden čas jsem zvažoval své dětské přání, že bych šel dělat „mašinfíru“, ale tam už mi vlak ujel.

…………….

Zahajovací koncert Dní Bohuslava Martinů nakonec diriguje Marek Vorlíček, nicméně zvolený repertoár zůstane zachován.