„Interpretace oratorií nebo koncertního repertoáru je možná tou nejčistší formou vokálního umění.“

„Mým vzorem je jednoznačně Richard Novák. V jeho hlase se odráží hluboká inteligence, vnitřní klid i duchovní rozměr osobnosti.“

„V době Jiřího Ignáce Linky vydal hrabě František Arnošt z Valdštejna dekret, který stanovil, že každý řemeslník musí mít hudební vzdělání.“

Josef Kovačič je absolventem Akademie múzických umění v Praze a Pražské konzervatoře, kde studoval pod vedením Martina Bárty a Jiřího Kubíka. Profesionálně debutoval v roce 2015 na festivalu v rakouském Bregenzu v roli Hermanna v Offenbachových Hoffmannových povídkách a od té doby pravidelně vystupuje na scénách českých operních domů, v roce 2022 účinkoval na mezinárodním festivalu v irském Wexfordu. Kromě opery se věnuje také koncertní činnosti a spolupracuje s renomovanými orchestry a soubory jako Collegium 1704 či Moravská filharmonie Olomouc. Je zakladatelem spolku Via ad Artem, který propaguje klasickou hudbu v regionech.

Máte velmi rozmanitý repertoár – od Monteverdiho přes Mozarta, Bizeta, Verdiho až k Janáčkovi. Jak pojímáte hlasovou hygienu? Máte systém, například že po těžkých verdiovských rolích zpíváte raději barokní hudbu?

To je poměrně složitá otázka, zvlášť v dnešní době, kdy mladí zpěváci často nemají možnost si své role příliš vybírat. Mnohdy jsou postaveni před nutnost zpívat vše, co přijde, jakkoliv to není ideální. Jeden den Smetana, druhý den Monteverdi – často to tak prostě vychází podle kalendáře.

Pokud mám nějaký systém, pak v tom, že velice pečlivě sleduju dramatický nárok jednotlivých partů. Zpívat lehčí, barokní repertoár a hned následující den se pustit do dramatického Smetany – to je téměř šílenství. Opačné pořadí však často funguje lépe. Hlas potřebuje jiný druh nasazení, jinou oporu, jiné napětí. Pokud je to možné, takovým kolizím se snažím vyhýbat. Když je potřeba, nabídku odmítnu, abych si v krátkém sledu neuložil kontrastní extrémy.

Všechno je to otázka fyzického zatížení, zejména práce dechového aparátu. Pokud mohu mluvit o nějaké rutině, pak kromě důsledného rozdýchávání, pokud čas dovolí, dodržuju jednoduché, ale osvědčené pravidlo – vždy si před koncertem na dvacet minut lehnu, zklidním mysl a nechám tělo odpočinout. Jsem spíše ranní ptáče, takže tohle je pro mě zásadní, abych se cítil večer před lidmi dobře.

Máte velmi široký záběr i v duchovní a oratorní literatuře. V čem spočívá hlavní rozdíl mezi zpěvem oratorií a operních rolí? 

Interpretace oratorií nebo koncertního repertoáru, kde zpěvák „jen“ stojí a zpívá, je možná tou nejčistší formou vokálního umění, protože při něm se věnujete výhradně hlasu – jeho barvě, tvarování fráze, dechové opoře. Všechna energie směřuje pouze do vokálního výrazu. Je to prostor, kde lze s hlasem tvořit skutečně to nejlepší, co můžete po vokální a výrazové stránce nabídnout.

Osobně mám velmi rád i zpěv z not. Možná to zní jako „berlička“, jak se říká s jistou dávkou nadsázky, ale pro mě je to spíš opora. V notách máte jasně daný plán – přesně víte, co přijde, máte sepsané poznámky, jak si frázi rozvrhnout, jak ji uchopit. Zpívání bez not je totiž něco, co si málokdo může v dnešním provozu dovolit. Obvykle to bývá tak, že pěvec musí zvládat hodně závazků, jinak by tak zvaně „nebylo na chleba“; v této situaci je snění o tom, že bychom se mohli tři měsíce věnovat jedinému partu, skutečně luxusem. Kdyby to tak bylo, pak by noty nebyly potřeba. Ale realita je jiná.  

Jak zde funguje porovnání s operou?

Operou – konkrétní inscenací – se zabýváte opravdu dlouhodobě a kromě svého hlasu pracujete i s okolním prostorem čili se musíte nejen part naučit zpaměti, ale i vědět, odkud a kam jdete, co v danou chvíli dělají kolegové, kdy vzít rekvizitu, z které strany vstoupit na jeviště. Je to komplexní záležitost – nejen hudební, ale i scénická. Co nemáte v hlavě nebo nezaimprovizujete, to zkrátka není. Z praktického hlediska je tu bohužel jedna zásadní komplikace, a to že počet operních repríz se dnes výrazně snižuje. Není tudíž výjimkou, že se k roli vrátíte až po půl roce. To pak znamená znovu se ji učit, znovu ji takříkajíc „nachodit“ – a znovu ji fyzicky i výrazově zažít.

Kam podle vás směřuje váš hlas? Uvažujete o určitém profilování jako basista?

Mám pocit, že stojím na jakési křižovatce. Nejvíce mi momentálně vyhovuje repertoár klasicismu a raného romantismu – tedy stylu bel canta. Právě v této hudbě cítím, že se může můj hlas nejlépe rozvíjet a že jde o směr, kterým bych se měl ubírat, chci-li svůj potenciál skutečně naplnit.

Jak už jsem zmínil, pečlivě sleduju míru dramatického zatížení jednotlivých partů. Myslím, že mám ještě dostatek času, abych si mnohé role osahal, vyzkoušel si je a postupně se k nim dopracoval. Mým cílem je vycházet z kantabilního repertoáru, protože právě ten pěstuje přirozenou zpěvnost, kterou pak lze s větší jistotou přenést i do dramatických úloh. Klíčem je správná průprava – taková, která umožní hlas rozvíjet, ne ničit.

V příští sezóně mě čeká krásná výzva: opera Tamerlano Josefa Myslivečka v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Jde o dílo, které bylo v Národním divadle uvedeno naposledy před více než osmdesáti lety. Ztvárním postavu Bajazeta – roli, pro kterou, věřím, mám nyní dobré dispozice, a navíc mě může posunout. 

Jak se vlastně vyvíjí hlas basisty? Uslyšíme vás jednou třeba jako krále Filipa, nebo dokonce v některé z wagnerovských rolí?

Řekl bych to možná trochu jinak – mým přáním je, aby můj hlas jednou dospěl k velkým verdiovským rolím. Z hlediska vokální náročnosti a výrazové hloubky je to podle mě vrchol, kterého lze v basovém oboru dosáhnout. Možná za dvacet let přijde i Wagner, ale Verdi je pro mě momentálně tou pomyslnou metou na horizontu.

Zatím mám za sebou dvě menší verdiovské role, ale úlohy, jako je Zachariáš nebo král Filip, představují zcela jinou úroveň. Myslím, že je důležité mít cíl, ke kterému člověk směřuje, ale zároveň být soudný. Je možné začít koncertně – třeba jednotlivými áriemi –, ale zpívat celou roli v tomto rozsahu a hloubce by pro mě zatím bylo mimořádně náročné. A taková malá glosa. Kdyby dnes na divadelní vývěsce bylo u podobné role napsané moje jméno, vím, že bych na sebe jako divák rozhodně nevyrazil.

Ke kterému ze současných basistů vzhlížíte? Máte nějaký pěvecký vzor?

Tím je pro mě jednoznačně Richard Novák. Je pro mě živoucí legendou – nejen pro svou mimořádně bohatou kariéru a stohy not, které během života zazpíval, ale především pro to, jaký je člověk. V jeho hlase se odráží hluboká inteligence, vnitřní klid i duchovní rozměr osobnosti. A to, že stále zpívá i v devadesáti letech, a s jakou technickou jistotou a ušlechtilostí, je zcela neuvěřitelné. Takový člověk by měl být vzorem pro nás všechny.

Cítím také potřebu během našeho rozhovoru poděkovat paní Svatavě Šubrtové, in memoriam. Byla to právě ona, kdo mě na mé cestě nasměroval – a zároveň byla spolužačkou Richarda Nováka. Mám navíc velké štěstí, že jsem mohl čerpat i od dalších výrazných osobností jako Jiří Kubík nebo Martin Bárta. A mohu s klidem říct, že jsem si od nich neodnesl pouhé střípky, ale skutečné základy – pevné kameny, na kterých stavím dodnes.

Když se vrátíme k vašim začátkům – dokázal byste popsat ten zásadní zlom, kdy jste si uvědomil, že chcete dělat sólový zpěv a věnovat se opeře naplno?

Byla to vlastně shoda okolností. Pocházím z Liberce a v naší rodině se hudbě profesně nikdo nevěnoval. Rodiče nám ale se sestrou chtěli dopřát smysluplné vyplnění volného času, a tak mě jako malého zapsali do dětského pěveckého sboru Severáček. Zůstal jsem tam až do svých osmnácti let – a právě tam se odehrál první zásadní zlom. Kdybych do sboru tenkrát nenastoupil, možná bych se dnes věnoval něčemu úplně jinému, a i když jsem vystudoval průmyslovku, upřímně nevím čemu.

V Severáčku byla součástí docházky i hlasová výchova, tedy hodina sólového zpěvu týdně. Věnovala se rozvoji individuálního hlasu, což mě nesmírně bavilo. Učil jsem se vnímat zpěv nejen jako kolektivní činnost, ale hledat i vlastní zvuk, vlastní hlas. Paralelně jsem docházel na ZUŠ na klasickou kytaru, ale tam mě při veřejných vystoupeních vždy přemohla tréma – třes a pocení rukou, výpadky paměti, zatímco u sólového zpěvu jsem nic podobného necítil. Naopak, pěvecké koncerty jsem si užíval. To byl další důležitý moment, kdy jsem si uvědomil, že tohle je cesta, kterou bych chtěl jít.

Později si pamatuju, že jsem zpíval v Pražském filharmonickém sboru a absolvoval s nimi Glagolskou mši. A po jednom z těchto vystoupení jsem zašel za Martinem Bártou na hodinu sólového zpěvu. Ten mi natvrdo řekl, že mám přetížený hlas a že pokud to myslím se sólovým zpěvem vážně, musím se věnovat výlučně tomu. A právě tehdy nastal definitivní zlom. Pochopil jsem, že pokud se chci vydat na sólovou cestou, bude to vyžadovat trpělivost a důslednou samostatnou práci. Ale nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval.

Jste sólistou opery v Liberci, pravidelně hostujete v Plzni i Ostravě, ale v Praze – konkrétně v Národním divadle – vás zatím vídat nemůžeme. Je to záměr, nebo zatím jen nepřišla ta pravá příležitost?

Na koncertních pódiích v Praze vystupuju poměrně pravidelně – zpíval jsem například v Haydnově Stvoření, Mozartově Requiem nebo v Rybovce, a to i s Českou filharmonií.  Ale co se týče operní scény Národního divadla, tam jsem zatím nikdy nešel ani na předzpívání.

Věřím, že člověk potřebuje v životě nějaký cíl, na který se těší, kam směřuje. A pro mě je Národní divadlo právě takovou profesní metou. Chtěl bych tam vstoupit s výraznější rolí, do které budu moci dát maximum a která bude výsledkem usilovné cesty a dlouhodobé práce, nikoli náhody. Vím, že nezáleží pouze na mě, jestli se můj debut v Praze v budoucnu naplní. Ale filozofii mám naprosto jasnou. 

Povězte nám něco o spolku Via ad Artem, jehož jste spoluzakladatelem.

Myšlenka založit spolek pro regionální kulturu Via ad Artem vznikla z touhy věnovat se hudbě, která nám skutečně dává smysl, a dělat ji s lidmi, s nimiž si v hudebním i lidském ohledu rozumíme. Nechci, aby to vyznělo tak, že si nevážím kolegů, se kterými běžně spolupracuju, právě naopak. Ale cítili jsme potřebu rozvázat si ruce, tvořit s radostí a svobodou, která by měla být nedílnou součástí každého hudebního projevu. Spolu se sopranistkou Evou Benett a sbormistrem Janem Steyerem jsme se rozhodli, že chceme, aby náš spolek měl přesah. Věříme, že klasická hudba v současnosti neprožívá své nejsilnější období zejména mimo velká centra. V menších městech se s ní mnohdy lidé nemají možnost vůbec setkat – a pokud ano, tak třeba jen prostřednictvím rozhlasu, nebo záznamu na ČT art, což je málokdy osloví. My jim ji chceme přivézt „až domů“ a dát ji ochutnat v živé podobě.

Mnoho akcí vašeho spolku se odehrává v Bakově nad Jizerou – městečku na mladoboleslavsku spjatém s osobností skladatele Jiřího Ignáce Linky… 

Tohoto zaměření je částečně dílem náhody. V Severáčku jsme zpívali Linkovu pastorelu Mistře můj, která ve mně zanechala hluboký dojem. Ten jsem následně uvedl do spolku, kde jsme zjistili, že letošní rok je významným jubileem – připomínáme 300. výročí skladatelova narození. Zdálo se nám proto vhodné jeho dílu věnovat patřičnou pozornost.

Před zhruba rokem a půl vydal Pavel Ostrý, pedagog z Brna, rozsáhlou disertační práci, ve které podrobně katalogizuje Linkovo dílo. Pavel má ve svém počítači ohromné množství notových materiálů a má jedinečnou schopnost je zpracovat a uvést do provozuschopné podoby. Toho jsme chtěli využít. 

Spolek se nicméně zabývá i jinými projekty v dalších regionálních městech. Nyní připravujeme dva projekty: Hudba ze zámoří ve spolupráci s americkou sopranistkou Bree Nichols nás zavede do světa jazzu a spirituálů. Na tento koncert se velmi těším a beru ho i jako takový osobní dluh vůči vynikajícímu klavíristovi a pedagogovi Jaroslavu Šarounovi, se kterým jsme se této hudbě během mých studií na HAMU věnoval. Na koncertě zazní některé písně v jeho úpravě… Myslím, že by mu tento náš počin udělal velkou radost. Další koncert jsme pojmenovali Cestopísně a chceme s ním provést posluchače napříč kulturní Evropou. Netradičně diváci uslyší písně nejen za doprovodu klavíru, ale i barokní kytary a theorby, a to v podání Marka Kubáta, klavíristy Jana Máry a sopranistky Evy Benett.

Jak bych představil Jiřího Ignáce Linku někomu, kdo o něm nikdy neslyšel? 

Nejsem největším odborníkem na jeho život a dílo, ale mohu říct, že Linek je neodmyslitelně spjatý s městem Bakov nad Jizerou. Ten je sám o sobě poněkud nešikovně umístěn mezi většími městy, jako jsou Mladá Boleslav, Kosmonosy a Mnichovo Hradiště, ale právě sem Linek zvláštním způsobem zapadá.

Z dnešního pohledu se stala velmi kuriozní věc. V jeho době hrabě František Arnošt z Valdštejna vydal dekret, který stanovil, že každý, kdo se chce věnovat jakémukoliv řemeslu, musí mít hudební vzdělání. Tento požadavek způsobil, že hudba byla v životě obyvatel velmi rozšířená a propojená s každodenní činností. Linek působil právě v Bakově jako venkovský kantor, podobně jako například skladatel Jakub Jan Ryba v Rožmitále pod Třemšínem, a jeho hudebním vedením tedy prošla většina místních obyvatel. Myslím si, že i díky tomuto dekretu následně vzniklo rčení „co Čech, to muzikant“. Hudba byla v dané době takřka nezbytnou součástí života – lidé hráli a zpívali, bylo to jejich přirozené vyjádření.

V poslední době jste také spjat s festivalem Silberbauerovo hudební Podyjí... 

Ano, jedná se o mezinárodní festival klasické hudby, který propojuje českou a rakouskou stranu pohraničí, konkrétně oblast Znojemska a Dolního Rakouska. Se zakladatelkou festivalu Kateřinou Málkovou pravidelně koncertujeme. Ta mě oslovila, zda bych s festivalem nechtěl pomoci i po produkční stránce, nejen coby umělec. A já jsem souhlasil. Věřím, že i to byl jeden z impulzů pro následné založení našeho spolku Via ad Artem, protože jsem si ověřil, že i tato práce v kultuře mě baví a svým způsobem mi asi i jde. Navíc je zajímavé poznat problematiku organizace kulturních akcí z více stran, nejen z té umělecké.  

Který projekt je v rámci letošního ročníku podle vás nejzajímavější?

Rád bych pozval na náš příští koncert do rakouského Gerasu, nádherného kláštera s kostelem, který byl povýšen na Basiliku minor. Budeme vystupovat společně s Kateřinou Málkovou, Jiřím Bartolomějem Sturzem a houslistkou Marií Hasoňovou. Program nese název Řeholníci skladatelé a představí českou hudbu barokních a klasicistních autorů, kteří byli zároveň řeholníky. 

S jakou postavou z operní literatury byste si rád zašel na sklenku vína, kdyby to bylo možné? 

Byl by to jednoznačně Revírník z Janáčkovy Bystroušky. Dal bych si s ním ale spíše pivo než víno, nejlépe v hospodě u Pásků, a povídali bychom si o koloběhu života, o našem hlubokém spojení s přírodou, o lásce k lesům a o zážitcích z vandrování. Revírník je mojí oblíbenou rolí, ke které vzhlížím a jednoho dne, třeba za dvacet let, bych se s ní rád profesně setkal. Postava Revírníka je samozřejmě orámovaná nádhernou hudbou, ale nese také úžasnou myšlenku a životní moudrost. Jako skaut sdílím podobné ideály a věřím proto, že bychom si báječně popovídali.