„Publikum slyšelo Mou vlast tak, jak ještě nikdy.“

„Oprostit hudbu od nánosů a klišé romantismu…“

„V době, kdy jsme spíše zvyklí, že Blaník nastupuje attacca, potlesk působil nepatřičně, ale dirigent se mírně děkoval publiku a nechával orchestr vydechnout.“

Klášterní hudební slavnosti se otevřely v Šumperku poosmnácté, tentokrát s příznačným podtitulem Z českých luhů a hájů. Šlo 13. června o výjimečný koncert, neboť cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany zazněl v autentickém romantizujícím provedení souboru dobových nástrojů Musica Florea, pod taktovkou zakladatele souboru Marka Štryncla. Koncertu byly přítomny špičky vedení města i kraje a také první dáma, paní Eva Pavlová.

Letošní oslavenec Bedřich Smetana byl skladatelem plodným, ale i v rámci jeho tvorby je Má vlast cyklem výjimečným, ikonickým. Všichni ji důvěrně známe, až jsme přesvědčeni, že nás její interpretace nemůže ničím překvapit. Tentokrát však publikum Mou vlast slyšelo tak, jak ještě nikdy. Zato způsobem, jak ji mohl slyšet Bedřich Smetana, kdyby byl ovšem slyšel… Jeho vrstevníci tehdy byli zvyklí na úplně jinou provozovací praxi, než je zaužívaná dnes. Marek Štryncl se odvážil přijít s pojetím, které kdysi zcela zavrhl Václav Talich s cílem „oprostit hudbu od nánosů a klišé romantismu…“ Dnes jsme díky Talichovi zvyklí na přesnost v tempech i v intonaci a na věcnost podání. Musica Florea tento večer přenesla publikum naopak o sto padesát let zpět a v interpretaci na dobové nástroje našla z romantismu hodně.

„Znějí o něco níž, než jsou naladěny nástroje dnešní, a zvuk je o poznání měkčí, je obohacený o daleko víc alikvotů. Je to dáno materiálem především žesťových nástrojů, jejichž vytahované plechy se mnohem víc rozechvívají. Rovněž střevové struny mají mnohem měkčí zvuk, stejně jako dřevěné nástroje,“ prozradil ochotně před koncertem dirigent Marek Štryncl. Tím odlišným způsobem bylo především dirigentovo pojetí: „Vzpomeňte třeba na Oldřicha Nového, byla to od něho parodie, ale základ práce s tóny je to, co bylo v době romantismu běžné. Především emoční vzruchy, afekty, rozmanitost agogiky, dynamické oblouky, které se rychle střídají. Je to jako moře a jeho vzpínající se vlny. Máme z té doby teoretická pojednání, která nám prozrazují, jak se to dělalo. Každá doba má svůj úzus v interpretaci a posluchači byli tehdy daleko víc konzervativní a vyžadovali, aby se to dělalo určitým způsobem.“ Změny přinesla vlastně až válka a po ní jiný přístup k realitě. A na tu navázal Václav Talich se svou koncepcí přesnosti a věcnosti.

Ale Štrynclovu myšlenku již vyslovil Václav Luks a předvedl Mou vlast na Pražském jaru v roce 2021 – tehdy dokonce se svým Collegiem 1704 zahajoval… „To ano, ale my máme ještě jiné pojetí. Nejen, že hrajeme na nástroje doby Smetanovy, ale dáváme do interpretace naplno romantické výrazové interpretační prostředky, takže naše pojetí je zase úplně jiné,“ vysvětloval Marek Štryncl. 

S těmito informacemi očekávalo publikum zahájení první části Vyšehradu s napětím. Koncert se konal v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie, který se stal koncertní síní Šumperku. Vysoká klenba i šířka kostela pracuje jako rezonátor a zvuk se zde znásobuje a různě točí. I proto máte pocit, že jste do zvukové hmoty zabaleni. Pro staré nástroje to bylo požehnání, neboť jejich zvuk byl o to výraznější. Už majestátní fanfáry harfy, varyta Lumírova, ohlašující nástup vládců České země, zněly pevně a zvonivě, budování hradu ohlásily měkké lesní rohy a pak už se valily široké vlny, hutné a barevné, s proměnlivou agogikou, podobnou mořskému příboji. Orchestr zněl plně, byť mu chyběla jistá zvuková špička. Po zklidnění a zániku do pianissima se v publiku zvedl potlesk a vzápětí i jeho tišení. Mezi jednotlivými částmi se přece netleská!

Překvapil dirigent, který se s úsměvem obrátil k publiku: „Tak je to právě dobře, jen tleskejte! K provozovací praxi tehdy patřilo, že publikum tleskalo mezi větami, když se mu to líbilo. A my si také rádi trochu odpočineme a třeba i ty naše nástroje přeladíme…,“ povzbuzoval ty, kteří se cítili zahanbeni. Navodil tím odlehčenou atmosféru a koncert dál plynul v domácí pohodě. 

Vltava začala zurčet dvěma flétnami s podporou pizzicata v houslích a postupně narůstala s maximální vroucností prosté dětské melodie. Dirigent využil možností proudící vody k rubatům a k agogickým efektům, dynamické vlny se tříštily o pomyslné kameny a první housle Magdaleny Malé se prosazovaly ve výrazné melodičnosti. Crescendo přinášelo i nárůst energie. Široké fráze se probíjely Svatojanskými proudy s hutností zvuku, která až překvapovala. Postupné diminuendo zklidnilo tok řeky až do dvou kdysi překvapivých závěrečných akordů. 

Šárku zahajuje dramatická scéna, podpořená zde výrazným rubatem a srdceryvnou melodií jak v houslích, tak především v klarinetu, tentokrát Ludmily Peterkové. Zadržované napětí v orchestru je podepřeno frázováním a zadržované vlnobití vypuká o to děsivěji. Bitva je líčena výrazově podivuhodně, do zatěžkaného fortissima, přerušeného pláčem klarinetu. Emotivní popis lásky nezi zbraněmi a nenávistí byl velmi působivý.

Po tomto vrcholném výkonu orchestr pečlivě přeladil, aby po chvíli zahájil líčení nejmelodičtější části. Vtíravá melodie Českých luhů a hájů brala za srdce sladkostí a vroucností, plénum orchestru plynulo široce, lesní rohy pod vedením Jiřího Tarantíka obdivuhodně ladily a jasným dřevěným nástrojům vévodil klarinet. Radostná skočná přešla do hrozivého fortissima a vyústila do emoční smršti.

O to tajuplněji zahájily žestě v pianissimu líčení nočního Tábora, postupující napětí provázelo dunění, zdvihající se z piana v zatěžkané atmosféře. Široký chorál pokračoval rubaty, zostřené a úderné žestě ústily do vrcholu, aby boží bojovníci postupně zase po dynamické vlně usnuli v pianissimu. 

V době, kdy jsme spíše zvyklí, že Blaník nastupuje attacca, potlesk působil nepatřičně, ale dirigent se mírně děkoval publiku a nechával orchestr vydechnout. Blaník zahájil ostinátní podkreslující rytmus, jenž zněl s utajenou naléhavostí, a dřevěné nástroje společně s lesními rohy vytvářely kompaktní tvar. Dirigent opět čaroval s tempy, vlnící se proud hudby lehce měnil jak rytmus, tak dynamiku a orchestr reagoval pružně a okamžitě, jako jeden organismus. Sólo lesního rohu vyšlo měkce, přesto energicky a intonačně čistě. Narativní část vyzněla pohodově, aby vyústila do velké síly husitského chorálu. Opět se zvedly dynamické vlny, které dovedly orchestr do závažného fortissima, které důstojně ukončilo celou symfonickou báseň i cyklus.

Publikum vybuchlo ve frenetický potlesk a volání bravo a všichni si uvědomovali, že prožili výjimečný večer, ve kterém skutečně slyšeli úplně jiné podání Mé vlasti, než jaké dosud slýchali. A možná je to současně i připomínka skutečnosti, že tato doba, která se řídí především technickými a logickými argumenty a změřitelnou přesností, přichází o to, co je nám, jako lidstvu, nejvlastnější. O lidskost a schopnost emočního prožitku.

Klášterní hudební slavnosti pokračují dalšími dvaadvaceti koncerty, které se budou odehrávat na zajímavých a krásných místech Jesenicka a přinesou mnohotvárnou dramaturgii, ve které si jistě každý najde své místo.

Foto: Klášterní hudební slavnosti / Jiří Kučera