„Jiří Pavlica je duchovní člověk i významný skladatel duchovní hudby, který zároveň přispěl úžasným způsobem k popularizaci folklóru… Jako osobnost, která je rozkročená napříč žánry, ho máme u nás na festivalu poprvé a moc rádi.“

„Naší snahou je podporovat mladé publikum i mladé interprety a autory.“

„Rádi bychom podobné projekty, jako je letos Má vlast s Filharmonií Brno, zařazovali, ale problém je v tom, že v našem regionu je jednoznačná absence koncertních síní.“

Hudební festival Lípa Musica se v historických prostorách regionu na severu Čech, v Libereckém kraji a s přesahy do kraje Ústeckého a do saského příhraničí, bude letos na podzim konat už třiadvacátým rokem. Jeho zakladatel a ředitel Martin Prokeš v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje dramaturgické úvahy, cíle a záměry i regionální kontexty. Podrobně hovoří o duchovní hudbě, ale ještě víc o pozornosti věnované mladým interpretům a mladému publiku.

Před mnoha lety jste začínal s tím, že půjde o festival duchovní hudby. Tuhle myšlenku jste asi úplně neopustil…?

Neopustil, a to z toho důvodu, že stále vnitřně cítím, že duchovní hudba i díky tomu, v jakém regionu a v jakých prostorách festival pořádáme, má svojí platnost. Považuju ji za stavební kámen. Ostatně, právě ona mě vlastně přivedla k tomu, že jsem vůbec festival založil. Zpíval jsem v souboru Schola Gregoriana Pragensis, což přinášelo i možnosti cestovat po Evropě po zásadních místech liturgických center.

Působíte jako duchovní, věřící člověk… Je tohle pro vaší identitu rozhodující? A tím i pro festival, který je proto takový, jaký je?

Ano, ale je to trochu složitější. Pocházím z ateistické rodiny a k víře jsem si došel až jako dospělý člověk, což je ovšem možná o to cennější. Díky Davidu Ebenovi a jeho souboru jsem se dostal k provozování liturgické hudby – a to mě určitě ovlivnilo. A samozřejmě to pak asi hraje významnou roli v mém přístupu k výběru hudby… S podobou festivalu ovšem souvisí i fakt, že většina koncertů se odehrává v církevních stavbách regionu. Litoměřická římskokatolická diecéze je totiž jednou z nejbohatších na církevní památky. A zároveň je u nás v regionu výrazná absence koncertních prostor a sálů. Takže jsme k duchovní hudbě tak trochu vlastně předurčeni.

Duchovní hudbu v programu neopouštíte, ale nefiguruje jen ona. Vystopovali bychom po dvou uplynulých desetiletích nějaký vývoj festivalu? Nemyslím zesvětštění, ale rozšíření? ¨

Určitě ano. Rozšíření přinesl vývoj, ale také zlomový rok 2007, kdy jsme se přejmenovali z Festivalu duchovní hudby na festival Lípa Musica, který se potom otevřel i jiným žánrům, klasickým i neklasickým. Hlavním aspektem pro výběr je v dramaturgii velká hodnota či hodnotnost projektu.

V té souvislosti je právě v tomto okamžiku na místě otázka, co vše si v letošním programu slibujete od trojího vystoupení Jiřího Pavlici? Je jasné, že je člověkem s duchovními přesahy, který na hloubku svých projektů, na působení a poselství dá docela hodně…

Ano, tohle je jeden aspekt – a ten zásadní. Ale troufám si říci, že Jiří Pavlica také zároveň propojuje. Je to jeho celoživotní krédo a poslání. Chce ukazovat, že není potřeba škatulkovat, ale že je potřeba propojovat. Že není potřeba dělat rozdíly mezi hudbou, protože je v určitém smyslu jenom jedna: tedy ta, která má schopnost promlouvat. A tohle se nám na panu Pavlicovi líbí – že trochu smazává hranice mezi klasickou hudbou a folklórem. On sám je duchovní člověk i významný skladatel duchovní hudby, který zároveň přispěl úžasným způsobem k popularizaci folklóru… Jako osobnost, která je rozkročená napříč žánry, ho máme u nás na festivalu poprvé a moc rádi.

Víme i o jeho spolupráci s jinými kulturami, ale v tomto kontextu asi hlavně vnímáme, že propojuje i svět věřících a nevěřících. Máte ho v programu i proto, že dokáže nenásilně propojit svět křesťanské víry se světem „světským“?

To jste popsal hezky. Ano.

Jeden program nazýváte Memento, další Souznění a třetí má podtitul Má to smysl. Jak byste koncerty přiblížil? Jde o různé věci, o dva různé póly?

Pojítko je v osobnosti Jiřího Pavlici a v jeho přístupu. Když začnu projektem Má to smysl, který odkazuje k letos už více než desetileté spolupráci se základní uměleckou školou v České Lípě, tak tam vidím naplnění v tom, že umělečtí garanti pracují se žáky ZUŠ a mají v rámci jednodenního workshopu prostor na přípravu na společné vystoupení, které je vyvrcholením jejich společné práce. Asi nemusím zdůrazňovat, jak důležitá je pro děti možnost vzhlížet k někomu, k nějakému vzoru. A když pak spolu mohou dokonce vystoupit na jednom pódiu, tak je to pro mnohé splněný sen, ale zároveň, doufám, i zažehnutá pomyslná jiskra pro jejich další případný umělecký život. To je tedy projekt Má to smysl.

A projekt Memento?

Tam jde o hudební vyjádření Jiřího Pavlici, které se týká složitého tématu útlaku a perzekuce. Projekt je inspirován poezií básníků, kteří přežili koncentrační tábory nebo totalitu. A slovo memento je vzato z názvu oratoria, které pan Pavlica píše. Jde v tomto případě o projekt ušitý na míru přímo Lípě Musice a prostoru baziliky Všech Svatých, o které hovoříme jako o srdci festivalu. Jiří Pavlica si k tomu rozhodl vzít pro spolupráci dětský sbor Severáček z Liberce.

Na míru… Znamená to i na míru pohraničí a reziduím z minulosti česko-německých vztahů?

Primárně jsem měl na mysli opravdu na míru kostela. Počítá se i se zapojením tamních varhan a půjde i o práci s prostorem. Ale samozřejmě že jde zároveň o silné téma potřebné pro celou naši společnost. Vždyť všichni vidíme, co se děje. Proto je potřeba připomínat, kam až může situace eskalovat. Proto tedy Memento.

Žijete a festival pořádáte v regionu, který sahá až k hranicím a který je poznamenaný poválečným vysídlením německy mluvícího obyvatelstva a všemi souvisejícími příčinami a důsledky. Máte pocit, že se tyto rány vůbec někdy zacelí?

Věřím, že ano. A jsem přesvědčen, že je v pohledu na tuto věc přítomen velký rozdíl ve vnímání generací. Ta moje, ta naše, tohle vnímá stále ještě velmi intenzivně. Mluvím o vykořenění a o jisté bolesti, kterou si krajina nese. Rozdíl v případě mnohem mladší generace, jako jsou i moje děti, je ve vnímání toho všeho už značný. Věřím, že jde o dvě tři generace, aby se takové rány zacelily a zahojily.

Děti už tohle tedy jako téma nevnímají a neřeší? Je to pro ně jen historie?

Samozřejmě záleží na tom, v jakém prostředí děti vyrůstají. Pokud o minulosti a důsledcích pro současnost slyší debatovat své rodiče, jsou v jiné pozici. Jiná situace je u dětí, které takové informace nemají. Nicméně obecně si myslím, že generace našich dětí už zmiňované věci jako téma nevnímají, pracuji s danou situaci „tady a teď“ a přistupují ke zraněním z minulosti jinak. Proto ale považuju za důležité o těch věcech mluvit. Jde o jeden z prostředků, které mohou pomoci připomínat, kam až mohou nedobré věci dojít.

Nevnímají to přesto, že narušení kontinuity musí přinejmenším vidět v krajině, na opuštěných budovách…

Rozumím otázce, jsou to hmatatelní svědkové historických souvislostí a speciálně u nás na severu, na Frýdlantsku, Rumbursku a Šluknovsku, jasně vypovídají. Ale jak zrovna tohle vnímá mladá generace, úplně přesně posoudit nedovedu.

Mladým se Lípa Musica věnuje programově. Letos máte v programu také Akademii komorní hudby, kterou vede Tomáš Jamník. S nimi jste společně poprvé?

Ano. Vstupujeme do spolupráce poprvé – a věřím, že ne naposledy. Zapadají do naší koncepce, do snahy přivádět mladé talenty a dávat jim příležitost. Tahle snaha je patrná i v dalších projektech, třeba v uvedení skladby Talks Lukáše Janaty, mladého liberecko-sanfranciského skladatele, který napsal koncertantní kompozici pro komorní orchestr a housle. A napsal ji pro Daniela Matejču, mladého houslistu, který také pochází z Liberce. Jemu na míru. Ale souvisí s tím i angažování dalších mladých interpretů, jako třeba Alinde Quintet… Ano, naší snahou je podporovat mladé publikum i mladé interprety a autory.

Včetně mladé a kupředu spějící dirigentky Aleny Hron, která vystoupí společně s Danielem Matejčou.

Přesně tak.

Věříte, že mladí mají šanci oslovit mladé, začínající a dokonce budoucí publikum ještě jinak, šikovněji, než zasloužilí interpreti?

Oslovuji jiné publikum, svou sociální bublinu, tedy i jiné publikum než to standardní festivalové. Mají možnost nadchnout svým uměním, v pozitivním slova smyslu infikovat tím, že ukazují, co mladý člověk může dokázat. Ano, myslím, že jde o nástroj, který může oslovit mladého člověka víc, než když přijede zkušený ostřílený a známý umělec. Jsem přesvědčen, že tohle je jedna z cest k tomu, abychom řešili, a to v celoevropském měřítku, pověstnou převažující přítomnost stříbrných či šedých hlav v publiku. Rozhodně jedna z cest. Je tedy povinností nás pořadatelů dávat příležitost mladým lidem, kteří třeba ještě tu svoji kariéru nemají na vrcholu, ale právě proto, že jsou v mládí tak úžasní a že do svého rozvoje a umění už vložili tolik, je bezpodmínečně nutné, aby se na pódiích objevovali.

Napomáháte setkávání mladých interpretů s mladým publikem? Děláte něco pro to, aby k němu docházelo, nebo jde o přirozený běh věcí?

Troufám si říct, že naše iniciativa nespočívá jen v dramaturgii, ale že za tématem skutečně jdeme. Usilujeme o osobní setkávání s těmito interprety, o hledání nejvhodnějšího programu… Ale zapojili jsme mladé interprety i do teaseru festivalu, do videoupoutávky. Opravdu se snažíme. Byli jsme třeba na jedné zkoušce Severáčku, abychom jim vysvětlili, na jakou cestu se s nimi chceme vydat. Když u nás zpívali britští King´s Singers, tak jsme pro Severáček s nimi uspořádali workshop a pak spolu vystoupili. Vize toho, kam chceme jít, je systematická, jasná, promyšlená. Právě tohle je naše budoucnost, právě do toho potřebujeme dát úplně nejvíc své energie.

A máte i cílené způsoby, jak do publika získat ještě víc těch malých nebo mladých? Jak oslovujete školní děti?

I o to se cíleně snažíme. Projekt Lípa Musica dětem obsahuje letos dvě představení pro základní školy, připravili jsme pro ně hudební pásmo. A hlavním nástrojem, kterým se snažíme motivovat rodiče, aby děti přivedli na koncert, je cena vstupenek. Děti a studenti mají vstup za sto korun, za symbolický peníz, ať je daný koncert jakkoli drahý. Snažíme se prostě o to, aby i pro čtyř- nebo pětičlennou rodinu bylo možné jít na koncert. A velmi se to daří.

Propagujete také festivalovou autobusovou linku…

I tím usilujeme o to, aby lidé měli náš festival dosažitelný co nejjednodušeji a zároveň, aby si spolu vytvořili nějaké společenství. Jde o posluchače z České Lípy ale i z Nového Boru a dalších míst. Pro ně na všechny koncerty konané mimo Českou Lípu vypravujeme autobus. Ať se jede kamkoliv, jede se za symbolických padesát korun. Nezastírám, že je v tom i ekologický záměr.

V programu máte také položky jako Dvakrát Kateřina, Biblické písně s Adamem Plachetkou, Marek Eben v Labyrintu napsaném jeho otcem… To je vedle tématu mladých druhý zásadní pilíř festivalu?

Ano, a zároveň stabilní základ, který vychází z rozhodnutí ponechat základní stavební kámen v duchovní hudbě, v hudbě, která může zaznít v chrámech. Ano, i koncerty, které jmenujete a které jsou jakoby běžnější, jsou pilířem, jednou z konstant. Při tvorbě dramaturgie je potřeba najít rovnováhu mezi tím, jak přilákat mladé publikum a zároveň i to standardní festivalové publikum. Jako každý festival, i my hledáme velká jména nebo velké tituly. U nás letos třeba provedení Dvořákových Biblických písní Adamem Plachetkou. A snažíme se přistupovat k programu tak, aby od nás dokonce vznikaly impulsy pro tvorbu nových projektů. I to se nám myslím daří. To je koneckonců opět příklad Biblických písní, které totiž zazní v úpravě pro dechové kvinteto. Také pro nás na zakázku vznikají nové skladby. To je zase případ projektu Talks, který sice nebyl napsán přímo pro nás, ale má u nás v rámci festivalové mapy České republiky premiéru. A nebo u nás zazní ve světové premiéře skladba, kterou jsme zadali zpívající klavíristce Beatě Hlavenkové.

Když nahlížíme do letošního programu, nelze přehlédnout jednu velkou mimořádnost: Mou vlast s Filharmonií Brno. S velkým orchestrem jste sáhli dále než obvykle…!

Pochopitelně že s Rokem české hudby souvisí i ambice přivézt velké symfonické těleso.

Dosáhnete na něco takového i v příštích letech?

Rádi bychom podobné projekty zařazovali, ale problém je v tom, že v našem regionu je jednoznačná absence koncertních síní a podobných vhodných sálů. K pořádání takovýchto projektů přistupujeme zcela výjimečně, protože v kulturních domech, ať už to je v České Lípě, nebo v Liberci, z prostoru nedostaneme, co by si hudba zasloužila… Nicméně občas něco uděláme. A letos jde právě o uvedení Mé vlasti v kulturním domě Crystal v České Lípě. Jako pořadatel s vysokým nárokem na to, aby hudba zněla tam, kde vyzní dobře, aby prostor měl všechny parametry i k dosažení vynikajícího zážitku, musím já sám vždycky přimhouřit oči. Ale občas to uděláme. Má vlast i díky tomu zazní na Lípě Musice v celé své kráse úplně poprvé. Pro nás, a věřím, že i pro návštěvníky, půjde o velký svátek. Jinak člověk, nežijící v Praze, toto dílo ani nemá šanci celé slyšet.

A jaké jsou parametry českolipského multifunkčního kulturního domu Crystal?

Byl dokončen těsně před revolucí v roce 1989 a je zde velmi cítit poplatnost době, ve které byl dostavěn. Kapacitně je dostačující. Vejde se do něj k sezení na šest set lidí. Nesnese nicméně srovnání s žádným regulérním koncertním sálem. Přítomny jsou silné a velké handicapy.

Festivalové kontakty a přesahy do zahraničí… o těch by se vlastně asi nemělo hovořit jako o Německu, ale spíše o Sasku, viďte? Je tam přítomen ještě další potenciál?

Tohle má dvě roviny. Potenciál je zcela jistě veliký. Na druhou stranu kapacita festivalového týmu zcela jednoznačně dává najevo, že o mnoho víc zatím konat nelze. Přesto, že naše rozhodnutí, jakou cestou se vydat dál, je spojeno s jedním z nejdůležitějších momentů, které ve své náplni festival má, totiž přihlásit se ke společným kořenům, které tady u nás budovali Češi a Němci spolu. Na začátku byl sen, ten se nějakým způsobem teď naplňuje. Pokud bychom se rozhodli rozšiřovat se i na německou stranu, tak by to bylo možné. Existuje tam spousta úžasných míst. Ale otázkou je jen a jen naše lidská dispozice, naše kapacity. Otázka zvládnutelnosti při neustálém růstu, a to s ohledem na udržitelnost, aby bylo možné všechno obsáhnout s tak malým týmem… Snažíme se mít v Sasku od tří do pěti projektů v každém ročníku – a to se nám daří zařazovat pravidelně. Samozřejmě jen s výjimkou covidové doby.

Koncerty v Sasku vnímáte jako…

…nástroj k tomu, abychom na unikátní místa přivezli to, na co může být česká kultura hrdá. Buď formou obsahu, nebo interpretů. A nebo, ideálně, když se obojí skloubí dohromady…

Ale například ambice dovézt do Budyšína filharmonii s Mou vlastí asi nemáte.

Ne, to opravdu nejde.

Když už hovoříme o místech konání, tak na české straně, doma, se letos na podzim vydáte v libereckém regionu hodně na východ, až do Semil a Návarova. Tak daleko jste koncerty ještě neměli. Východněji už jsou snad jenom Horka u Staré Paky a Benecko…

To už jsou Krkonoše. Tak daleko opravdu nesměřujeme.

A jak jste přišli na zámeček v Návarově, kde se na nádvoří koná 29. června jako festivalový prolog Letní večer pod hvězdami s Hradišťanem a Jiřím Pavlicou?

Většinou jde v takovýchto případech o shodu náhod a okolností. Za Navarovem trochu stojí snaha zástupců Libereckého kraje, kteří náš festival vnímají jako svou vlajkovou loď. Přáli si ho mít rozkročený spravedlivě a rovnoměrně v kraji. Ale stojí za tím i setkání s lidmi. O Navarově jsem se poprvé dozvěděl od bývalého litoměřického katolického biskupa Jana Baxanta. Na můj dotaz, co by řekl, kdyby měl vyslovit nějaké přání, kde ještě by jednou mohla a měla Lípa Musica koncertovat, se zamyslel – a potom řekl: Navarov. To je romantické místo, kde manželé Turkovi dokázali neuvěřitelnou věc – vrátit památku životu.

Pak jste se s Turkovými seznámili…

…ano – a letos tam poprvé expandujeme.

Když se podíváme na mapu, tak Česká Lípa je v Libereckém kraji úplně na jeho západním okraji. A vlastně už to není daleko do Děčína, tedy do Ústeckého kraje. Tam také zasahujete, ale důvody jsou asi jiné, že? Tam nemáte takové spojení na vedení kraje, na hejtmana…

Přesahy do sousedního kraje souvisejí s tím, že se před lety stal Děčín jakýmsi druhým festivalovým centrem zastupujícím celý kraj. Díky našim podporovatelům, se kterými jsme se spřátelili, jsme v Děčíně navázali unikátní spolupráci a vytvořila se síť podporovatelů mezi zámkem a divadlem. Došlo to k takové symbióze, že jsme společně pořádali koncerty, určené jak pro Kruh přátel hudby, tak pro Večery na zámku. Vznikla tam pěkná spolupráce a já jsem pocítil potřebu něco tomu kraji jakoby vracet. A tak jsme se nakonec, byť opatrně jako v Sasku, pustili do pravidelné festivalové spolupráce i v tamním regionu. Ale naší ambicí není v Ústeckém kraji tak široké a důkladné rozkročení jako v tom našem Libereckém, kde jsme prostě doma.

Většinou jste mívali Koncert pro Liberecký kraj, umístěný do libereckého divadla, na konci léta před festivalem. Letos už byl na jaře, ale podobný takový koncert figuruje ještě i úplně na konci programu. Jak jste pro něj sehnali tak úžasný soubor, jakým je Akademie für alte Musik z Berlína?

Letos byl Koncert pro Liberecký kraj opravdu jakousi anomálií, konal se už v březnu a zpívala na něm sopranistka Joyce DiDonato. Koncert pro Liberecký kraj nutně nemusí být zahajovacím koncertem festivalu, snažíme se raději vždycky vybrat nějakou unikátní příležitost, při které ho uspořádáme. Pro rozhodnutí máme velmi svobodné ruce… A co se týká závěrečného koncertu festivalu, to je letos naplněný sen. My jsme Akademie für alte Musik měli poptanou už těsně před covidovou dobou a těšili jsme se, že ji přivezeme. Tehdy nám tenhle záměr covid zhatil. Když jsme se teď k původní myšlence vrátili, tak k naší velké radosti tento světoznámý soubor dobových nástrojů, specializovaný na starou hudbu, pozvání přijal.

S programem, který jste si přáli?

Naše představa byla od začátku dost jasná. Chtěli jsme našim posluchačům umožnit poslech kompletu šesti Bachových Braniborských koncertů. Já je osobně považuju za jeden z největších klenotů barokní hudby. A vyšlo to. Uslyšíme je patnáctého listopadu.

Foto: Z archivu festivlu, archiv Hradišťanu, Lukáš Marhoul, archiv Akademie für alte Musik Berlin