“Na hobojistech z asijských zemí bylo znát, že přes jejich nesporné hráčské kvality jim přeci jen francouzské baroko není výrazově vlastní.”

“Osobně dávám přednost „ženevskému“ modelu soutěže.”

“Rozměrná Slavického partitura byla zásadní skladbou 2. kola soutěže.”

Až v pozdních večerních hodinách skončilo v sobotu 11. května 2. kolo soutěže Pražského jara v oboru hoboj. Představili se v něm kandidáti z České republiky, Francie, Španělska, Jižní Koreje, Japonska a Čínské republiky Tchaj-wan (uvádím záměrně oficiální název, aby se v odvetném opatření nemusela Česká filharmonie předčasně vracet ze svého turné v Čínské lidové republice). Na programu byl Koncert č. 11 z cyklu „Les Goûts réunis ou nouveau concerts“ Françoise Couperina, Suita pro hoboj a klavír Klementa Slavického a skladba Martina Hyblera Sound-Telescope, komponovaná na objednávku pro pražskojarní soutěž.

Celý soutěžní program byl letos pojat jako pevný a tedy „maximálně transparentní“, jak uvádí místopředseda poroty Vilém Veverka. To sice zaručuje maximální objektivitu při posuzování uchazečů, přesto bych si přál, aby soutěžící měli alespoň nějakou možnost vyladit svůj repertoár. Je to přeci i výběr skladeb v rámci jednotlivých okruhů repertoáru, kterým se kandidáti mohou profilovat. Osobně dávám přednost „ženevskému“ modelu soutěže, který nechává soutěžícím v tomto směru volnější pole, soutěžní kola (zejména to druhé) tím získávají charakter recitálu než ryze soutěžního vystoupení. Je pravda, že ke Suitě Klementa Slavického, náročné svou délkou i technickou obtížností, by se těžko hledala nějaká paralela. Třeba Couperinův cyklus „Sebraného vkusu v nových koncertech“ však nabízí spoustu krásných alternativ.

Hudba Françoise Couperina je pro moderní hobojisty prubířským kamenem ve frázování, artikulaci, jemnosti, barvě zvuku a hlavně odlišení všech nálad a charakterů, které se v (na první pohled) jednoduché partituře skrývají. Pokud všechny tyto parametry nejsou v symbióze, snadno může provedení působit hrubě či sklouznout k jednotvárnosti. Je snad příznačné, že nejlépe tato hudba vyzněla v podání prvních dvou francouzských hobojistů Armanda Djikolouma a Gabriela Pidoux, nádherného Couperina předvedli Martin Daněk či Barbara Stegemann. Naopak na hobojistech z asijských zemí bylo znát, že přes jejich nesporné hráčské kvality jim přeci jen francouzské baroko není výrazově vlastní.

Dalo by se předpokládat, že Suita pro hoboj a klavír Klementa Slavického bude pro zahraniční soutěžící objevem. Tento klenot české hudby 20. století je však v hobojových kruzích už dlouhou dobu dobře známý. Vždyť ho s velkou oblibou hráli třeba Maurice Bourgue nebo Jean-Louis Capezzali. Rozměrná Slavického partitura vedle své technické náročnosti přímo nabízí hráčům téměř neomezené pole výrazových možností. Bylo tak na každém z uchazečů, zda a jak její potenciál využili. Bezesporu to byla zásadní skladba 2. kola soutěže.

Skládat pro hoboj rozhodně není pro Martina Hyblera ničím novým. Již v roce 2005 napsal svůj Koncert pro hoboj a komorní orchestr s podtitulem „Ó, lásko, lásko, ty nejsi stálá…“, který premiéroval – jak jinak – Vilém Veverka. Před čtyřmi lety jsme měli možnost tuto skladbu slyšet v podání vítěze minulé pražskojarní hobojové soutěže Johannese Grossa, Symfonického orchestru Českého rozhlasu a dirigenta Marka Šedivého.

Na objednávku soutěže letos vznikla skladba pro sólový hoboj Sound-Telescope, tedy „zvukohled“, jak si název troufám přeložit. Martin Hybler bezesporu čerpal podněty z dnes již „klasických“ děl 20. století. V jeho skladbě se tak interpret pohybuje jako ve Stockhausenově „In Freundschaft“, jsou slyšet flažolety a multifonika ve stylu Beria nebo Holligera či glissandové pasáže z Isanga Yuna. Nechci tím ale v žádném případě říct, že je Hybler nějakým hudebním eklektikem. Naopak, jeho zvukohled je vtipnou a svěží kompozicí, ze které prýští spoustu originálních nápadů. „Pozoruji telescopem jedno krásné tele s copem,“ píše ve své básni Karel Plíhal. A vskutku, hobojista se korpusem zdviženým vzhůru (jak je předepsáno) opravdu vypadá jako zapálený astronom, pozorující hvězdy. Při pohledu do partitury zaujme graficky pojatá kadence. Vtělit do hudební linky panorama Pražského hradu je „Hyblerovsky“ vtipný počin, který na závěr programu umožnil interpretům předvést svoji vynalézavost. Armand Djikoloum si tak mohl zahrát na hoboj z druhé strany, Gabriel Pidoux nakreslil panorama Hradčan korpusem do vzduchu a vše završil poslední soutěžící Augustin Dorisse, který do kadence zapojil snad všechny pohybové a zvukové prostředky, kterými v danou chvíli disponoval. Sound-Telescope při své značné technické náročnosti, která musela vyžadovat intenzivní přípravu, přinesl vítané odlehčení programu 2. kola soutěže.

Vynikající a bezchybný výkon podal hned v úvodu soutěžního dne český hobojista Martin Daněk a nastavil tak pomyslnou laťku velmi vysoko. Radostí bylo poslouchat výkony francouzských hobojistů Armanda Djikolouma a Gabriela Pidouxe. Krásným zvukem a přesvědčivým výkonem zejména v repertoáru 20. století se prezentovali Seong Young Yun z Koreje a Shota Takahashi z Japonska. Kvalitně s nádhernou expresivitou zahráli další Korejka Yijea Han a zejména Češka Barbara Stegemann. Porota tak ve výběru čtyř finalistů rozhodně neměla jednoduchý úkol.

Česká hobojistka Barbara Stegemann, která vyrostla a vystudovala v Německu, byla pro české publikum do jisté míry objevem. Donedávna byla členkou švýcarského Orchestre de Chambre de Lausanne a nyní působí v Barceloně. Do Česka se začala vracet např. jako lektorka hudební akademie v Telči.

Celkově přineslo 2. kolo hobojové soutěže mnoho kvalitních výkonů a přestože byl program pevný a tedy stále stejný, rozhodně nepůsobil stereotypně. Výkony všech soutěžících jsou stále ke shlédnutí online na serveru Youtube.

Foto: archiv PJ