„S radostí a vděčností se stále vnímám na začátku svojí cesty.“

„Příběh Milady Horákové je natolik silný, že při zamýšlení se nad ním nelze narazit na dno té hloubky.“

„Postupně jsem si na kompozice vyvinula natolik silný subjektivní názor s tak niternými prožitky, že vlastní tvorba byla už jen otázkou času.“

Pianistka a skladatelka Nikol Bóková se právě nachází uprostřed podzimní koncertní šňůry, která ji mimo jiné zavede do Šumperka. Její skladba Her Country, volně inspirovaná Smetanovou Mou vlastí, tam 30. září zakončí festival Klášterní hudební slavnosti. Portálu KlasikaPlus.cz umělkyně prozradila, jakou roli hraje v Her Country Milada Horáková nebo jak se do poslední části cyklu dostalo japonské haiku. 

Aktuálně jste na poměrně rozsáhlé podzimní šňůře, cestujete po světě jako velká klavírní hvězda. Zvykla jste si na to, že jste úspěšná a že vás lidé chtějí slyšet? 

Asi bych to popsala tak, že jsem na cestě, kde se vzájemně proplétají tři velké roviny. Jednou je ta nejvíc přítomná, kdy si užíváte daný koncert, konkrétní moment věci samotné se vším, co přináší. Radost, očekávání, zodpovědnost, vzrušení. Druhá rovina je vděčnost, za všechno, co se děje a co už se mohlo stát. Za posluchače, kteří se vám a vaší hudbě otevřou, za příležitosti, za srdečné a otevřené lidi, které člověk na své cestě potkává. A třetí rovinou jsou sny, které jsou vysoké a u kterých se nehledí na to, jestli jsou dosažitelné. Když to shrnu, tak s radostí a vděčností za to, co už se děje, se stále vnímám v linii svého života na začátku cesty.

Jaké koncerty vás tedy v nynější sezóně čekají a kam se nejvíce těšíte?

Letošní koncerty jsou pro mě hodně pestré. Jednak lokacemi, ale taky druhem pódií a tím, jaký program pro ně připravuji; musím říct, že se těším úplně na každý z nich. Kdybych ale měla vybrat jedno místo, řeknu Japonsko, protože se pojí s mým snem zemi osobně poznat a prožít. Jsem opravdu šťastná, že moje první návštěva může být spojena s koncertním pozváním, k tomu všemu na tak velkolepý festival, jako je Yokohama Jazz Promenade. Tím ale nechci snižovat radost z těch ostatních koncertů! Vídeň, Budapešť, Bukurešť, Soluň, Bratislava, Londýn, Řím, Drážďany, Praha, Olomouc… Těším se na všechny.

Už v pondělí 30. září se vaši příznivci budou moci vypravit do Šumperka, kde si vyslechnou vaše pojetí oslav Roku české hudby. Co konkrétně zazní?

Ano, a Šumperk! A závěrečný koncert festivalu Klášterní hudební slavnosti. Tam zazní v kostele Zvěstování Panny Marie vedle Berliozových Letních nocí můj cyklus Her Country neboli Její vlast.

Jak vás napadlo se právě do takové skladby pustit?

To může být docela dlouhý a poetický příběh! Ale teď to zkusím trošku zkrátit. Byla jsem oslovena Danou Syrovou ke zkomponování skladby, která bude volně inspirovaná Smetanovou Vltavou, s cílem jejího uvedení v bruselském Bozar ve smyslu zahajovací skladby slavnostního večera ukončení českého předsednictví v Evropské unii. Dílo tam bylo provedeno několika českými hudebníky v čele s Radkem Baborákem. Asi dva roky předtím jsme si s Radkem povídali o tom, že rok 2024 bude Rok české hudby, a on tenkrát zmínil myšlenku, že by někdo mohl napsat k těmto oslavám „novou Vlast“. Mně se ta myšlenka instantně silně zaryla pod kůži. Od té doby jsem o kompozici přemýšlela, už byla mojí součástí. Po uvedení mé Řeky v Bruselu Radek oživil svůj zájem o celou Vlast. Nabídl mi rovnou i termín koncertu, což pro mě byla nádherná motivace a čest; hudbu odpremiérovali úžasní interpreti v rámci slavnostního večera Pražských komorních sólistů.

Jedná se tedy o jasnou referenci na Smetanovu Mou vlast, skladbu velebící autorovu domovinu. Co pro Nikol Bókovou znamená Její vlast?

Tato kompozice mě přiměla přemýšlet o naší zemi. O její historii, o mém aktuálním vztahu k ní a taky o její budoucnosti. Smetanova Vlast mi byla inspirací v různých rovinách. V prvních dvou částech si lehce pohrávám i s konkrétními hudebními prvky, ale žádný z nich není převzatý ve smyslu aranží nebo velkých citací. Jsou to spíše takové drobné hudební odkazy a hříčky. Napříč skladbou mě nejvíce inspirovaly věci mimohudební. Náměty, pocity, atmosféry, na základě „jeho vlasti“ jsem postupně nacházela to, co je blízké mně samotné. Něco, v čem spatřuji spojitosti, a zároveň to dokážu ryze prožít skrze svůj vlastní svět.

Her Country kopíruje strukturu Mé vlasti, také má šest částí, ale například místo Šárky uslyšíme Miladu. Jaký je její příběh a čím je pro vás významný? 

Milada Horáková je historická postava, jejíž osud se mě silně dotýká, a nikdo z nás by na ni neměl zapomínat. To, co dokázala, jak bojovala za lidská práva, za svobodu, s jakou silou a vírou prožila život, jehož břemena si může představit jen málokdo. Příběh Milady Horákové je natolik silný, že při zamýšlení se nad ním nelze narazit na dno té hloubky. Když jsem tuto skladbu začala tvořit, pořídila jsem si knížku s dopisy Milady, které psala své rodině z věznice týden před popravou. Četla jsem její slova a u toho hrála na klavír, hledala k nim hudbu. Pokaždé, když se hudba potkala se slovy tak, že mě rozplakala, zapsala jsem ji.

A co karvinský Darkov namísto Tábora?

Tábor začíná hlubokými tympány. Přemýšlela jsem, jaké hluboké místo je blízké mně, a přišly mi na mysl ostravsko-karvinské doly. Do komponování jsem se dala s pocitem, že sjíždím do dolu výtahem, načež se začalo objevovat napříč skladbou mnoho věcí, založených na osobních prožitcích. Můj táta prožil velký kus života, až do jeho konce, jako důlní záchranář na dole Darkov. Vedle toho skladba zhudebňuje moje myšlenky na tento kraj, na horníky a jejich rodiny, na historickou váhu vzniku dolů, na paradoxy těžké dřiny, na jejíž druhé straně stojí hrdost, síla, přátelství a obživa rodiny. Vlastně každá z těch šesti skladeb mi odkryla více, než jsem čekala.

Kromě komorního orchestru Baborák Ensemble a vás samotné za klavírem vystoupí také mezzosopranistka Bella Adamova. Předpokládám, že obvykle tvoříte hudbu pro nástroje. Jak jste postupovala u vokálního partu?

Text k Miladě jsem napsala právě na základě těch dopisů z pankrácké věznice. Abych přiblížila mnohostrannost Milady Horákové, včetně jejích znalostí několika jazyků, přeložila jsem části textu do francouzštiny a němčiny. Čeština, která přijde až na konci skladby, je pro mě velmi silným prvkem, který představuje Miladin vztah k její vlasti. Přes všechno, s čím se musela potýkat, v ní zůstala ta čirá láska. Text k poslední části, Home neboli Domov, napsal můj muž. Složila jsem nejdřív orchestrální part, který jsem nahrála v midi jako demo. Můj muž ho poslouchal a u toho napsal český text ve formě japonského haiku, který v každém verši symbolizuje něco, co se vztahuje k naší vlasti nebo k našemu vztahu k ní, jak v historickém kontextu, tak v naději, kterou cítíme v jejím potenciálu.

Koncertujete jak sólově, tak v různých uskupeních, zejména se svým Nikol Bóková Quartet, s nímž se v listopadu vydáte mimo jiné do pražského Jazz Docku nebo olomouckého Jazz Tibet Clubu. Jak se vaši spoluhráči podílejí na tvorbě skladeb?

Kromě mé úplně první desky, kterou jsem tvořila před tím, než jsem našla své spoluhráče, mám tu úžasnou možnost tvořit v podstatě vše, co komponuju, přímo pro konkrétní lidi. To je opravdu skvělé. Obzvlášť když si uvědomím, pro koho mám tu čest tvořit a s kým mohu svou hudbu hrát. Michał Wierzgoń, Martin Kocián a David Dorůžka jsou fenomenální hudebníci a interpreti, kteří dokážou mou tvorbu chápat natolik, že naplňují mé vize bez toho, že by museli potlačovat své vlastní hudební osobnosti. Alespoň tak to cítím. Přestože mé kompozice mají rovnou velmi konkrétní podoby, vklad mých spoluhráčů opravdu hluboký, až magický.

Nikol Bóková Quartet objíždí jazzové kluby s poslední vydanou deskou nazvanou Expedition. Kam přesně nás tahle výprava může zanést? 

Do ponorky na dno oceánu, do Japonska, na Mars, na let mezi galaxiemi, na cestu kabrioletem…

Tomu tedy říkám pořádná expedice… Závěrem bych se chtěla zeptat na něco, co se vám možná už „zajídá“, ale přesto: Jste jednou z předních českých jazzových umělkyní a přitom jste „odkojená“ výhradně klasickou muzikou. Jak se vám podařilo otevřít dveře do světa hudebního experimentování a improvizace, když jste byla ještě nedávno spoutána notovým zápisem?

Když se nad tím zamyslím zpětně, tak ve mně nejspíš vždycky bylo něco, co napovídalo, že jednou budu tvořit vlastní hudbu. Takové drobné náznaky napříč mým ryze klasickým životem; přestože dlouho zůstávaly skryté i mně samotné. Začala jsem sice skládat až před šesti lety a do té doby jsem byla přesvědčena, že budu klasickou pianistkou, ale když se rozpomenu, už mnoho let předtím jsem objevovala vlastní hudební momenty, jen tak pro sebe. Bavilo mě hrát si, poznávat a hledat. Když jsem například při cvičení skladby nechtěně zahrála jiný akord, přemýšlela jsem nad tím, proč daný skladatel zvolil zrovna tohle; rozdíly jsem vnímala velmi silně. Nebo mi třeba bylo líto, že miluju dvě věty ze sonáty, ale ta jedna vložená se mi nelíbí. Postupně jsem si na kompozice vyvinula natolik silný subjektivní názor s tak niternými prožitky, že vlastní tvorba byla asi už jen otázkou času.

Měla byste nějakou radu pro ty, kteří jsou v zajetí klasiky a přáli by si zbořit tu papírovou zeď not?

Velká klasika klidně může být svázaná v pevných otěžích. Je nádherná a staví na obrovské historii velkolepého řemesla. Myslím si, že v momentě, kdy člověk po něčem opravdu touží, tak najde cestu. Nebo má alespoň příležitost zkoušet, zda ono vyjádření je pro něj, zda mu něco přináší, co u toho cítí a prožívá. Při tom hledání musí člověk poslouchat nejvíc sebe samého, kdo doopravdy je a co je, alespoň v danou chvíli, opravdu jeho. Vnímám to tak, že je důležité vytvářet věci nové. To pak přináší dostatečně silnou a krásnou motivaci začít objevovat vlastní hudební svět.

Foto: Pražští komorní sólisté, Facebook N. Bokové a Jan Vala