„Na program bylo zařazeno šest skladeb avantgardního ražení.“

„Dirigent Adès má vytříbený smysl pro detail.“

„Večer byl koncipován ve znamení valčíku, tance pojatého zde méně tanečně, funkcí tedy spíše koncertně.“

Hned několik nosných myšlenek zahrnula koncertní dramaturgie orchestru České filharmonie do koncertů 3., 4. a 5. prosince ve Dvořákově síni pražského Rudolfina: Pierre Boulez a György Kurtág jako dvě spřízněné skladatelské osobnosti, Thomas Adès jako skladatel, Thomas Adès coby dirigent, Josef Špaček a Václav Petr jakožto výrazné osobnosti České filharmonie a konečně valčík ve specifické stylizaci.

Na program bylo zařazeno šest skladeb avantgardního ražení. Na úvod zazněla kompozice Tanzwalzer, op. 53, BV 288 Ferruccia Busoniho, hudebního novátora začátku 20. století. Autor v ní spolu s odlehčeným pohledem, poctou vídeňskému valčíku, prosazuje svoji novou hudební estetiku. Pierre Boulez, hudební novátor poloviny 20. století, autor skladby Messagesquisse by se letos dožil sta let. V mnohém inspiroval György Kurtága, který mu k 90. narozeninám zkomponoval skladbu Petite musique solennelle. Na svého generačního druhé se dívá s respektem, způsobem hudebního myšlení je mu velmi blízký. Ve dvojí roli se v pražském Rudolfinu představil Thomas Adès, současný britský skladatel a dirigent. (Rozhovor čtěte ZDE.) S naším prvním orchestrálním tělesem nyní nastudoval a provedl mimo jiné svoje dvě kompozice: Air – Homage to Sibelius a The Exterminating Angel Symphony. Zatímco ta první je koncertantním kusem pro sólové housle, druhá je koncertní verzí operního díla, v němž významnou roli, tak, jako u vstupního Busoniho, hraje taneční valčíkový rytmus. Ve víru valčíku pak dirigent Thomas Adès provedením baletní hudby La Valse od Maurice Ravela večer završil.    

Při úvahách nad tak pestrým programem tohoto skvělého večera rozhodně nelze postupovat systematicky, spíše se zde osvědčí metoda stručných pohledů, jakési mozaiky či postřehů a návratů, poukazů na vzájemná myšlenková propojení.

Skladatel Adès používá přehlednou, často stupnicovou, diatonickou, konsonantní melodiku. Jeho hlasy se vyvíjejí nezávisle na sobě, bez ohledu na vertikální důsledky. Ve smyslu Busoniho estetiky se vyjadřuje na rozhraní koláže a polytonality, dramatického účinku dosahuje i jemně disonantními, dlouze drženými souzvuky.  

Dirigent Adès má vytříbený smysl pro detail, cení si a přímo podněcuje precizní hru jednotlivých interpretačních osobností v orchestru, využívá schopností tělesa citlivě reagovat na mnohdy neočekávané změny v agogice či dynamice, které, ač výrazné, jsou však vždy decentní, kultivované.

Večer byl koncipován ve znamení valčíku, tance pojatého zde méně tanečně, funkcí tedy spíše koncertně. Pregnantní třídobé metrum zpřehlednilo vstupní Busoniho futuristické vize, vneslo řád do Adèsovy symfonické suity a dodalo patřičný lesk bravurně instrumentovanému závěrečnému valčíku Ravelovu. Bylo přímo požitkem sledovat, jak se u všech autorů valčíkové schéma tu více, tu méně zřetelně vynořuje z bohatého hudebního proudu. Při poslechu Ravelova La Valse nelze nevzpomenout na obdobný osud Dvořákových Slovanských tanců, také nejprve vytvořených v klavírní verzi a teprve potom, následně, mistrovsky instrumentovaných. Kompozičně a rovněž pojetím instrumentace je i Adès blízko o sto let staršímu Ravelovi. Není proto náhodou, že dirigent zná La Valse tak dobře, že může s jistotou dirigovat zpaměti. Partitura zůstala na dirigentském pultě po celou dobu provedení neotevřena.

Kurtág svoji skladbu Petite musique solennelle začíná důstojně, až vznešeně. Na jedné straně používá pomalé, až chorální postupy, na druhé straně zde nalézáme rozmanité, v instrumentaci nápadité detaily, které ve zkratce poukazují na Boulezův multiserialismus. Připomínka Boulezových narozenin Adèsem byla namístě. I on je nejen skladatelem, ale rovněž skvělým dirigentem.

Není časté, aby naše první orchestrální těleso vystoupilo s tak velkou porcí moderní hudby jako v tyto večery. Nejednoho příznivce z řad věrných posluchačů filharmonických koncertů to jistě překvapilo. O co se však bylo možné v ten okamžik s jistotou opřít, byly skvělé sólistické interpretační výkony. Velkou příležitost k sebeprezentaci nabídnul skladatel Adès koncertnímu mistru tělesa Josefu Špačkovi, který byl v tomto programu permanentně v akci. Úsporná, přímo soustředěná motivická a tematická práce v Adèsově koncertantním partu by méně zdatnému interpretovi dělala značné potíže, zejména v tom, jak po celou dobu udržet danou náladu a napětí. Špaček však z tohoto, až minimalistického partu bez zjevné námahy s lehkostí vytěžil více než maximum možného. Bylo požitkem jej při tom pozorovat.

Stejně příznivě lze přístup k sólové interpretaci ocenit u violoncellisty Václava Petra. Přednesl jedinou komorní skladu večera, ve své podstatě punktuální Messageesquisse od Pierra Bouleze. Hrál na pozadí sexteta svých kolegů z orchestrální skupiny, tedy rovněž violoncellistů pod Adèsovou taktovkou. Přesnost, jemnost, klid a rozvaha, to jsou charakteristiky, které ze sólistova projevu přímo vyzařovaly.  

Příklon k soudobé hudbě a k novým formám koncertní dramaturgie je dobrý směr, kterým se Česká filharmonie vydala. Zachová-li si svoji preciznost, rozhodně jí to neubere na věhlasu a vážnosti.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská