„Před orchestr se postavila ruská dirigentka Alevtina Ioffe. Krásná, energická žena vběhla na pódium s nadšením, se kterým strhávala jak orchestr, tak i publikum.“

„Zazněla skladba Maxe Brucha s názvem Kol Nidrei pro violoncello a orchestr op. 47, což byla příležitost pro mladou francouzskou umělkyni Camille Thomas.“

„K barevnosti jistě přispěla i zvuková technika, kterou sice občas musel mistr zvuku mezi částmi připevňovat, ale výsledek stál za to, zvuk zněl přirozeně a bez příměsí, vynikly přirozené témbry nástrojů.“

Po roce se na brněnský hrad vrátil Mezinárodní hudební festival Špilberk. V pondělí 15. srpna ho zahájila PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou ruské dirigentky Alevtiny Ioffe s programem z děl Mendelssohna-Bartholdyho, Brucha, Stravinského, Poppera a Čajkovského. Sólového partu v Bruchově Kol Nidrei a Popperově Maďarské rapsodii se ujala francouzská violoncellistka Camille Thomas.

Po mnohaleté rekonstrukci září brněnská pevnost Špilberk nad městem a jsou z ní krásné výhledy na město, které kdysi střežila. Láká turisty, kteří si rádi vyšlápnou do kopce, což umocňuje jejich zážitek. Brněnští návštěvníci koncertů už tak nadšení nejsou, zvlášť, když jsou pokročilejšího věku. Management filharmonie ale na své fanoušky pamatuje a zajistil kyvadlovou dopravu auty. Snad i díky tomuto opatření bylo vyprodáno.

Srpnové počasí většinou open air koncertům přeje, stejně tomu bylo i v pondělí 15. srpna, kdy se konal zahajovací koncert. Orchestr má nad sebou zastřešení, obecenstvo si musí nějak poradit. Těsně před zahájením návštěvníky polechtala malá sprška, ale hrozící mraky se raději odsunuly jinam, a koncert mohl proběhnout bez nepříjemného narušení.

Lákavý program byl umocněn pozvanými hosty večera. Pražská komorní filharmonie, kterou po revoluci založil dirigent Jiří Bělohlávek, dnes vystupuje pod názvem Pražská filharmonie, což jí umožňuje realizovat i velké symfonické projekty. Před orchestr se postavila ruská dirigentka Alevtina Ioffe, která v současné době působí jako hudební ředitelka Michajlovského divadla v Petrohradě a působila vedle San Francisca i v Itálii a v Německu. Krásná, energická žena vběhla na pódium s nadšením, se kterým strhávala jak orchestr, tak i publikum.

Jako první zazněla koncertní předehra Die Hebriden (Hebridy), op. 26 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Romantické okouzlení mladého, dvacetiletého skladatele se promítá do skladby naplněné barevnými a dynamickými efekty, napětím v pianissimech a klusotem koní spějícím do fortissima, aby se skladba zklidnila v postupném decrescendu. Byl to prostor pro plnokrevné muzicírování, kterého dokázala dirigentka i orchestr plně využít.

Dalším číslem byla skladba Maxe Brucha s názvem Kol Nidrei pro violoncello a orchestr, op. 47, což byla příležitost pro mladou francouzskou umělkyni Camille Thomas. Z rodné Paříže brzy putovala za vzděláním do Berlína a Výmaru a dnes patří k interpretační špičce. Skladba Kol Nidrei vychází z židovských melodií a je nabitá bolestnou melodikou a emocemi. Sólistka ji podala se smyslem pro zpěvnost a výraz, krásným, plným tónem, vyrovnaným v celém rozsahu a s plnými barevnými hloubkami a komunikovala s doprovázejícím orchestrem.

Následovala suita z baletu Pulcinella Igora Stravinského. Je to průzračná hudba, která započala skladatelovo neoklasicistní tvůrčí období. Témata z hudby Giovanniho Battisty Pergolesiho použil vynalézavým způsobem a vytvořil z nich svěží a průzračné dílo, plné něhy a radosti, ale také krátkých sólových příležitostí pro jednotlivé skupiny nástrojů, které se prolínají a odpovídají si. Osm tanečních částí (Sinfonia, Serenata, Scherzino–Allegretto–Andantino, Tarantella, Toccata, Gavotta con due variazioni, Vivo, Minuetto–Finale) bylo příležitostí ukázat kvalitu a virtuozitu jednotlivých nástrojových skupin i orchestru jako celku.

Po přestávce zazněla Maďarská rapsodie pro violoncello a orchestr, op. 68 českého violoncellisty a skladatele Davida Poppera, žijícího v letech 1843 až 1913. Virtuózní dílo je efektní jak pomalými částmi (lassu, mužská část tance), tak rychlou párovou částí, zvanou friska. Bolestná vášeň v pomalé části je příležitostí pro prožitek melodie, která postupně přechází do rychlých pasáží. Opět to byla příležitost pro Camille Thomas, která melodické části hrála s emočním výrazem a rychlé běhy prožila jako vtipnou a pikantní záležitost a podala je s francouzským šarmem. Nadšení publika si vyžádalo ještě sólový přídavek, kterým byl Tanec blažených duší z opery Christopha Willibalda Glucka Orfeo.

Závěrečnou skladbou byla Serenáda C dur pro smyčcový orchestr, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského. Pezzo in forma di sonatina je část plná spěchajících rytmů, následující Valse je melodická část, která je často hrávána i jako samostatná skladba pro svoji emoční sdělnost, Élegie je intimní a introvertní melodická část a závěrečné Finale (Tema Russo) spěje ke konci ostinátním rytmem, spěchajícím k širokému závěru. Těleso překvapilo instrumentální barevností, které byl smyčcový orchestr schopen, a skvělou souhrou. K barevnosti jistě přispěla i zvuková technika, kterou sice občas musel mistr zvuku mezi částmi připevňovat, ale výsledek stál za to, zvuk zněl přirozeně a bez příměsí, vynikly přirozené témbry nástrojů.

Zážitkem byl rovněž výkon dirigentky, která dala do vedení orchestru svoji nezměrnou energii a emoce ruské duše, které je především Čajkovského hudba vlastní. Mnohý posluchač mimoděk vzpomněl i na kontroverzní politická vměšování do kulturních akcí a diskriminaci ruských umělců, kteří jistě za nesmyslná jednání svých státních představitelů nemohou, zejména ne umělci, kteří jsou nadáni silnou emoční inteligencí a prožívají násilné činy o to silněji. Možná i to byl motor, kterým byla poháněna dirigentka, kdo ví, ale jisté je, že dala do dirigování orchestru takovou energii, jakou nejsme zvyklí vídat. Byl to opravdu nebývale silný večer.

Foto: Jan Prokopius