„V opeře je Salome samostatně uvažující subjekt a do proroka se zamiluje, jakmile ho uvidí. Je úplně jiný, než co až dosud viděla; člověk, který jí, jako dosud jediný, nepochlebuje, ale dokonce odporuje.“

„Linda Ballová je ideální představitelkou ‚šestnáctileté princezny s hlasem Isoldy‘, jak ji charakterizoval Richard Strauss. Její křehký zjev kontrastuje s průrazným hlasem, plným vášně a dramatického napětí.“

„Závěrečná scéna, při které Salome hlavu zkoumá, ochutnává, líbá, dokonce do ní i kope, tiskne ji k sobě, takže se celá potřísní krví, stále víc a víc graduje jak v hudbě, tak ve výrazu.“

Operu Richarda Strausse Salome uvedlo v sobotu 17. června Národní divadlo v Brně jako poslední operní premiéru sezóny. Na jevišti Janáčkova divadla operu inscenoval režisér David Radok a hudebně ji nastudoval Marko Ivanović. Inscenace se setkala s nadšeným přijetím publika.

Salome je v současné době oblíbeným kusem na operních scénách. Na rozdíl od přijetí, které se jí dostalo po jejím vzniku, kdy způsobovala pohoršení a dokonce se dočkala od vídeňské radnice i církve zákazu uvádění, ji dnes přijímá operní publikum s uznáním a nadšením. Biblické téma je zpracováno a rozvedeno velmi fantazijně, přesto uvěřitelně. Vezmeme-li v úvahu psychologické profily protagonistů, především Salome a jejího otčíma Heroda, je velmi pravděpodobné, že morálkou nespoutaný tetrarcha, který si neváhal vzít manželku svého bratra, nepotlačil ani sexuální touhu po její mladičké dceři a byl tedy nucen plnit její přání. Salome je zde šestnáctiletá, zpovykaná, pubertální dívka, která bere vše kolem sebe jako normu, tedy vedle násilí i fakt, že má právo na to, aby jí bylo vyhověno. V jednom se ale biblický výklad s operou rozchází. Historická Salome je nástrojem své matky, která chce hlavu Jana Křtitele, neboť ten ji neustále obviňuje za incest. V opeře je Salome samostatně uvažující subjekt a do proroka se zamiluje, jakmile ho uvidí. Je úplně jiný, než co až dosud viděla; člověk, který jí, jako dosud jediný, nepochlebuje, ale dokonce odporuje. Dokonce ji odmítá políbit a proklíná ji. Salome je neústupná a paličatá, hnaná vášní a touhou, která jde přes mrtvoly. Chci tě, ať živého, či mrtvého.

Tato vášeň je to, co boří všechny konvence. Je přece normou, že muž dobývá, třeba násilím. Tady je to křehká dívka, půvabná a svůdná, ale je odmítnutá a tedy ona páchá násilí na muži s asertivní úporností. Slovenská sopranistka Linda Ballová je ideální představitelkou „šestnáctileté princezny s hlasem Isoldy“, jak ji charakterizoval Richard Strauss. Její křehký zjev kontrastuje s průrazným hlasem, plným vášně a dramatického napětí a šokuje při tanci sedmi závojů, při kterém neodhazuje závoje, ale spodní prádlo. Tento naturalismus sice postrádá tajuplnost, ale neztrácí napětí, naopak. Toto napětí se stále stupňuje v dynamických vlnách, které prostupují pianovou něžnost. Závěrečná scéna, při které Salome hlavu zkoumá, ochutnává, líbá, dokonce do ní i kope, tiskne ji k sobě, takže se celá potřísní krví, stále víc a víc graduje jak v hudbě, tak ve výrazu. Kontrastně k tomu leží Herodes na zemi, paralyzovaný odporem, zatímco Herodias v poklidu a s elegancí večeří u stolu a bere vše jen jako svoji satisfakci.

Herodias ztvárnila Eva Urbanová a dala jí živočišnou dravost a energii a hlas plný drásavosti a údernosti. Vytvořila tak egoistickou postavu, naplněnou záští a zlobou. Herodem Agripou byl Jaroslav Březina a dal mu plný a zvučný, silný tenor a postavě Heroda patřičnou vilnost i zbabělost. Fascinující postavou byl prorok Jochanaan, kterého známe jako Jana Křtitele. Německý barytonista Birger Radde mu propůjčil vysokou, štíhlou postavu, hutně znějící baryton a schopnost ovládnout jeviště. I přes zanedbaný zevnějšek působil impozantně a důstojně, oproti dekadentním postavám Herodova dvora. Příjemným překvapením byla postava Narrabotha, kapitána Herodových stráží. Zpíval ho Vít Nosek a předvedl žesťově znějící, dobře se nesoucí tenor a postava měla uvěřitelný vývoj až k sebevraždě.

Z menších rolí, které se v opeře vyskytují, zaujala Jana Hrochová v roli pážete Herodiady nosným hlasem a hutnou spodní polohou. Z nepochopitelných důvodů byla oblečena do černé burky, jen s průchody pro oči, což jí poněkud ztěžovalo plynutí hlasu do prostoru i orientaci pro pohyb po jevišti. Otrokyní byla Jitka Zerhauová, která v burce nebyla a měla jen krátký výstup. Pět Židů, kteří se přeli u Heroda o svoji víru a výklad, byli Zbygniew Malak, Pavel Valenta, Petr Levíček, Michael Robotka a Kornel Mikecz. Nazarejci byli Josef Škarka a Zoltán Korda, vojáky zase Josef Škarka a David Nykl, který zastal i roli Kappadočana. Role sice malé, ale je u nich důležité, aby hlasy byly vyrovnané jak barvou, tak technikou a projevem, což se v tomto případě podařilo.

Scéna Dragana Stojčevského byla inspirovaná římským cihlovým chrámem, jehož replika byla vystavěna s viditelnou pečlivostí. Oddělení hodovní síně za skleněnou stěnu bylo jednoduché a funkční vyřešení prolínání dění v obou prostorech. Hodovní stůl se však objevil i v prostoru před chrámem a na něm tančila Salome. Na pravé straně jeviště byl poklop, pod kterým se skrýval Jochanaan. Vytahovali ho a zase spouštěli na kladce. Režie byla v tomto prostoru úměrná až puristická, omezovala se jen na nejnutnější akce. Dala tak prostor napětí, které se skrývá v hudbě.

Dirigent Marko Ivanović využil všechny škály dynamiky, od sladkých, přestože mnohdy disonantních, valčíkových částí, až po široké, postupně narůstající dynamické plochy, které se zhouply před vrcholem do pianových poloh, aby mohly zase vrůst do mohutnosti forte, zejména v posledním obraze, kdy musela pěvkyně dát do výkonu maximum prožitku a energie. Bezchybný a široce rozvinutý výkon orchestru patřil nejsilnějším z celého představení.

Hrálo se v kostýmech Zuzany Ježkové, choreografii zpracovala Andrea Mitnerová a světelný design realizoval Přemysl Janda. Opera má vysokou uměleckou úroveň a jistě bude silným diváckým magnetem.

Foto: NdB / M. Olbrzymek