„Julius Caesar v Egyptě patří k titulům, o kterých se říká, že jsou ‚operou oper‘.“

„Sáhli jsme po kratší verzi, kterou realizoval německý kontratenorista Andreas Scholl společně se sopranistkou Cecilií Bartoli pro festival ve Versailles.“

„Jsou tam tři kontratenoři, a to jsou dokonce dva kontratenorové party škrtnuté.“

Roman Válek je dirigentem, který se začátkem devadesátých let vydal cestou barokní hudby, zejména opery. Že to byla volba dobrá, prokázal množstvím premiér, které realizoval na znojemském festivalu se souborem Czech Ensemble Baroque. Nyní ho 19. června čeká premiéra Händelovy opery Julius Caesar v Egyptě na scéně opery Národního divadla moravskoslezského. Nejen o této opeře jsme s dirigentem vedli rozhovor.

Barokní opery jsem zvyklí slýchat například na festivalech, ale na scéně operního divadla v Ostravě myslím ještě nezazněl žádný barokní titul… 

Klasické operní scény skutečně barokní tituly uvádějí jen výjimečně. V poslední době je to třeba Alcina v Janáčkově divadle v Brně. A je to skutečně poprvé, co zazní na scéně divadla moravskoslezského barokní opera. Tento žánr se těší stále větší oblibě a i klasické operní domy začínají uvádět barokní tituly. Je však potřeba, aby k tomu měly odpovídající historický hudební aparát s poučenými interprety a se zpěváky, kteří tento žánr umí zpívat. A proto vznikla tahle koprodukce s Hudebním festivalem Znojmo a s orchestrem Czech Ensemble Baroque.

Ve Znojmě je už barokní operní tradice mnoholetá?

To už je dvacet jedna let, co jsme spolu s ředitelem festivalu Jiřím Ludvíkem zahájili tradici hudebních Festivalů jak víno ve Znojmě! Tenkrát poprvé to byly jen tři dny, ale na položení základního kamene festivalu stačily. U příležitosti 320. výročí narození Georga Friedricha Händela a Johanna Sebastiana Bacha jsme tehdy uvedli Händelovu operu Acis a Galathea. Od té doby pokaždé zazněla nějaká jiná barokní produkce, většinou operní. Abychom to mohli dělat, založili jsme Czech Ensemble Baroque a snažíme se o co největší interpretační autenticitu. I to je důvod, proč spolu Národní divadlo moravskoslezské a Festival Znojmo spojili všechny síly, aby mohlo být představení Julius Caesar v Egyptě uvedeno na scéně jak ostravské opery, tak znojemského festivalu v plné parádě.

Julius Caesar v Egyptě od Georga Friedricha Händela je opera dost známá…

Je to dílo, které od svého vzniku, tedy od své premiéry v Královském divadle v Londýně v roce 1724, takzvaně „nesešlo z jeviště“. Hraje se nepřetržitě na různých scénách a v nejrůznějších úpravách, ale hraje se pořád.* Patří k titulům, o kterých se říká, že jsou „operou oper“. Samozřejmě, že dnes se už v původní verzi nehraje. Ale sáhli jsme po kratší verzi, kterou realizoval německý kontratenorista Andreas Scholl společně se sopranistkou Cecilií Bartoli pro festival ve Versailles a která zazní i na znojemském hudebním festivalu. Tuto verzi tedy uvidí a uslyší publikum na premiéře v ostravském Divadle A. Dvořáka. 

Co je vlastně na té opeře tak zvláštního? Píše se, že je unikátní a že je velmi nákladná…

Především je nesmírně náročná, a to jak na pěvecké a hudební provedení, tak i na provedení jevištní. Baroko, to je především exkluzivní podívaná a v Divadle A. Dvořáka je dobře možné vytvořit neobarokní prostor. To je úkolem především scénografa Daniela Dvořáka a režiséra Jiřího Nekvasila, ale týká se to i například orchestřiště. Bude posazeno o něco výš, aby korespondovalo dobře jak se zpěváky, tak s publikem. Ale především je zde složité pěvecké obsazení. Jsou tam tři kontratenoři – Caesar, Sesto a Ptolemaios, a to jsou dokonce dva kontratenorové party škrtnuté. Každý part kontratenoru je jiný, podle jejich charakteru, ale jejich árie jsou vyvážené jak v náročnosti, tak i v ekvilibrilistice partů. Jsou to všechno zahraniční umělci, což generuje velké vedlejší náklady. I proto se spojil Festival Znojmo s ostravskou operou do koprodukce. 

Jak je to vlastně s barokní hudbou? Někdy vidíme malá nástrojová obsazení a jindy zase obrovský provozovací aparát? Jak to bude tentokrát?

Baroko chtělo především ohromovat. Je to o neustálém hledání a dotváření a nikdy nebylo nic přesně předepsané a dané. Při interpretaci notových zápisů musíte znát praxi, pravidla, jak skladatel hudbu zapisoval. Je to analogické populární hudbě, je dán rytmus, první hlas, generálbas a to uprostřed si musíte vytvořit jen podle pokynů, kdo má hrát – flétny, hoboje, klariny, housle a samozřejmě nesmí chybět harfa. A jistě, že hudba u monumentální opery, jako je tahle, musí znít monumentálně! A protože se hraje na originální nástroje, je to podstatně měkčí a barevnější. Jsou tu i další triky, jako je další orchestr přímo na scéně či za scénou, ale to už nebudu prozrazovat. 

Ale o čem opera je, to prozradit můžete? 

Jistě, vždyť to se dá najít i na internetu. Je to volně, až pohádkově zpracovaný historický milostný příběh, který mimochodem je i zfilmován. Julius Caesar dobude Alexandrii a vítá ho Ptolemaios jako král Egypta. Dárek, hlava Caesarova protivníka Pompeia, Caesara rozzlobil. A proto ho v přestrojení vyhledala Ptolemaiova sestra Kleopatra, které jde o život. Caesar netuší, že nejde o služebnou a bezhlavě se zamiluje. Trochu romantiky měli rádi i v baroku! Třetí jednání končí láskou a spojenectvím Kleopatry s Césarem a smrtí Ptolemaia. Historie byla vždy krutá. V opeře jsou tedy proti sobě dva tábory: Římané – Caesar, Kornelie, její syn Sestus – a Egypťané – Kleopatra, Ptolemaius a Achillas. To je intrikán, který nakonec přejde na stranu Kleopatry. Je to taková renesanční shakespearovská zápletka, která je dramaticky, a tedy i divadelně atraktivní.

A jaké je tedy obsazení, to také můžete už prozradit? 

To je také pokud vím už na stránkách divadla, takže to není tajemství. Caesara bude zpívat Andreas Scholl (kontratenor), Kleopatru Doubravka Novotná (soprán), Kornelii Monika Jägerová (alt), Sesta, syna Kornelie, Valer Sabadus (kontratenor), Ptolemaia (kontratenor) Franco Klisović a postavu intrikána Achilla basista Michal Marhold. Snad mohu prozradit, že ve Znojmě ho bude zpívat Adam Plachetka. Snad bude čtenáře zajímat, kdy budou jednotlivá představení. Premiéra v Ostravě bude 19. června, další reprízy budou 21., 22., 25. a 26. června. Ve Znojmě pak budou tři představení, 10., 12. a 13. července. Každá lokalita má svůj charakter, a tedy i provedení budou rozdílná, takže jistě stojí za to je porovnat. 

Napadá mne, že před padesáti nebo sto léty jistě nebyli kontratenoři. Jak byly jejich role po celou dobu obsazovány?

To je velmi zajímavá otázka. Opravdu se to vždy řešilo případ od případu, podle toho, jaké hlasy byly k dispozici. Základní informaci podává Anna Hostomská ve své knize Průvodce operní tvorbou. U Césara udává baryton, a já mám ještě nahrávku společnosti Eterna z NDR, kde ho zpívá Theo Adam, tehdy slavný barytonista. Sestus je udáván jako tenor, Ptolemaios bas, Nirenus bas a Achillas baryton. Praxe však byla opravdu různá. Sestus býval kalhotkovou rolí a zpívala ho prý i za Händela altistka, ale prý to byla mužatka s hlubokým kontraaltem, kdo ví, jak to působilo. Caesar jako baryton mohl působit docela přirozeně. Dnešní interpret Andreas Scholl je již vyzrálým pěvcem a jeho kontratenor působí mužně, což je pro tuhle roli ideální. Ono se opravdu může obsazení variovat, což se po celou dobu uvádění opery dělo, ale Kleopatra a Caesar by měli zůstat jako soprán a kontratenor, to dělá základní charakteristiku celé opery. Ale záleží jistě i na vkusu publika a sám jsem zvědavý, jak to ostravské publikum přijme.

Nabízí se otázka, proč jste se dal vlastně na barokní hudbu. Tehdy před dvaceti léty to ještě nebyla móda, jako dnes…

To tedy nebyla! (smích) Vlastně jsem sklízel za tuhle volbu spíš posměch. Je pravda, že nebyly odpovídající nástroje, bylo málo repertoáru a málokdo věděl, jak tu hudbu vlastně hrát. Smáli se nám, že tohle hrají jen ti, co neumí pořádně hrát, co jen vržou. Pokud jde o mne, já byl takový zájmově rozevlátý a nejprve jsem moc nevěděl, co se sebou. Hrál jsem klarinet, a to i v cimbálce, pak dixieland, rock, mezitím jsem musel na vojnu, takže do AUSu – Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, to už dnes málokdo ví, co to bylo – a pak zase zpět na JAMU, dirigování a sbormistrovství. Vedl jsem Brněnský akademický sbor a tehdy, tuším, že to byl rok 1991, přijel do Brna flétnista a muzikolog Andreas Kröper a tehdejší Akademie staré hudby na Filosofické fakultě se zde stala zárodkem, ze kterého začal růst zájem nejen budoucích interpretů, ale i hudebních vědců. Dnes existuje díky úsilí a nadšení cembalistky, a dnes již dokonce budoucí rektorky JAMU, Barbary Marii Willi, Katedra varhanní a historické interpretace, která vychovává špičkové interprety v oblasti barokní hudby. A já se moc těším, že budu moci s nimi spolupracovat. 

Co vás osobně vlastně na barokní hudbě nejvíc baví? 

Nejspíš volnější styl interpretace a privátní systém realizace. Před revolucí jsme byli zvyklí, že hudba a divadlo se dají provozovat jen příspěvkovými organizacemi, kde jsou všechny vztahy předem dané, financování schválené předem, smlouvy uzavřené, práce s umělci svázané pevnými smlouvami a odbory. A najednou jsou tu možnosti si složit sám cast, tedy obsazení, můžeš pozvat hosty odkud chceš, ale musíš si na to sehnat peníze. A pak, v první řadě, ta možnost tvůrčí svobody, možnost objevovat a dotvářet zvuk, sice podle pravidel, ale variačně. Andreas Kröper mě tehdy oslovil, jestli bychom s Brněnským akademickým sborem nastudovali Bachovy Janovy pašije, že bychom to natočili. Slyšel, že máme blízko k baroknímu frázování a k deklamaci. Pozval do České republiky výborné hráče ze sedmi zemí a sólisty z berlínské Komische Oper najednou jsme zde, mimo státní struktury, vytvořili úžasné dílo. Samozřejmě to musel někdo financovat, tehdy za tím stálo londýnské nakladatelství Pikwick Allegro, společně s brněnskou univerzitou. Bylo to pro mě jako zjevení, byl jsem fascinovaný. 

A ta fascinace pokračovala dál jak? 

Těžce, ale s nadšením. Založil jsem barokní hudební školu, nejprve v Rajnochovicích, pak jsme působili v Kelči a teď jsme v Holešově. Za těch dvacet let jsme vychovali novou generaci instrumentalistů, kteří do toho šli s nadšením. Stálo je to hodně úsilí i financí, staré barokní nástroje je potřeba restaurovat, repliky jsou zase nové, ale také drahé a potřebují se vyhrát. Některé nástroje se podařilo získat ze zahraničí, některé tady u nás z depozitářů. Ale především je to práce restaurátorská! Teď mám na mysli zejména notový materiál. Ta spousta skladeb, která vznikala nejen v našich zemích, ale po celé Evropě, někde leží v archívech a je potřeba je obnovit. Naši čeští skladatelé byli plodní a žádaní, sice jsme se v dějinách hudby učili o skladatelích českého baroka, ale to nejsou jen ty špičky, jako například Vejvanovský, Voříšek, Mysliveček nebo rodina Stamiců. To je spousta kantorů a regenschori, kteří psali hudbu pro církev, a ta se většinou hrála jen jednou. A najít ten třpytivý diamant, to dá práci. Velcí barokní skladatelé mají spoustu hudby, o které nevíme. Hraje se jen zlomek z toho. Vždyť Mozartovo Requiem málem taky upadlo v zapomenutí, nebýt podnikavé a potřebné vdovy Constanze.

Co je tedy nyní vaším cílem? Barokní hudba je už uznávána. Co teď tedy dál? 

Cílem je barokní hudbu více praktikovat a vytvořit profesionální ansámbly se specializovanými hráči. Ti do toho investovali, pořídili si kvalitní nástroje, to je samo o sobě velmi nákladné a investovali i do své odborné a umělecké erudice. Proto je žádoucí, aby tato barokní hudba byla uznávána jako rovnoprávný žánr. Dnes už existují natolik špičkové soubory, které obstojí vedle těch klasických, jak po stránce technické, tak umělecké. A troufám si říct, že je o barokní hudbu u publika stále větší a větší zájem. Alespoň představení Julius Caesar v Egyptě zaznamenává obrovský zájem publika a mám za to, že jsou všechna představení vyprodána! A já se moc těším, jaká bude reakce publika; věřím, že ho nezklameme.

*Česká Händelova společnost výrok koriguje: První novodobé provedení Julia Caesara v Egyptě se odehrálo až po téměř dvou stech let roku 1922 v Göttingenu.