„Ve staré hudbě nepřichází v úvahu, aby pěvci nebylo rozumět, takže když se v tom interpret vyškolí, nese si to s sebou i do dalších stylů.“

„Myslím si, že v našem školství dochází k předčasné zátěži mladých pěvců.“

„Dávám si záležet na tom, aby moji studenti neměli jen jeden typ tvoření tónu.“

Moje nahrávka rozhovoru s Markétou Cukrovou začíná poněkud netradičně: melodickým pískáním pěvkyně, která v zahradě přivolávala svého kocoura. Příležitost k rozhovoru se nám totiž naskytla uprostřed Ševčíkovy akademie, v kouzelných Horažďovicích. Pěvecká třída byla letos na tomto jinak smyčcařském fóru otevřena poprvé a její vedení bylo svěřeno právě této inspirativní mezzosopranistce.

Ve tvých profilech nebo v článcích, které lze o tobě najít, jsou často skloňována slovní spojení jako „ojedinělý úkaz české hudební scény“. V čem podle tebe spočívá tvoje ojedinělost?

Na to bychom se musely zeptat autora. Ale odhaduji, že se to bude týkat rozmanitosti, která je typická pro moji muzikantskou dráhu. Začínala jsem jako zpěvačka staré hudby a postupně jsem dorostla k opeře a hudbě romantické a pozdější. To je v našich podmínkách ještě pořád neobvyklé. Zatímco jinde je výhodou zvládat více hudebních nebo historických stylů, v Česku to ještě donedávna vyvolávalo otazníky.

Přetrvává potřeba škatulkovat?

Asi trochu ano. Je to maloměstský pohled na věc: když člověk dělá jedno, neměl by umět druhé. Když jsem začínala, světy staré a romantické hudby se příliš nemísily. Já jsem však taková povaha, vždy se snažím o komplexní zkušenost. Jsem trochu chameleon, velmi mě to obohacuje a baví. Vždyť ve všech hudebních obdobích najdeme tolik nádherných děl…

Škatulkování se mě přesto dotklo. Prvních deset let na operní scéně jsem vysvětlovala, co tam dělám. Nebylo to příjemné. Vzpomínám si v tomto ohledu na jedno malé osobní vítězství. Jedna brněnská novinářka se mě před premiérou zeptala, jestli si opravdu myslím, že dokážu uzpívat Janáčkovo divadlo (největší u nás), když se přece věnuji té staré hudbě. Po premiéře za mnou přišla a pochválila, že mě výborně slyšela a dobře rozuměla. To bylo milé a doufám, že už na oblast staré hudby hledí jinak. Se vstupem do operního provozu jsem to neměla lehké i proto, že jsem nevystudovala uměleckou vysokou školu a neměla přirozené kontakty. V tomto mi byl velmi nápomocný šéf brněnské opery Jiří Heřman, který mi jako první nabídl krásné příležitosti.

Lze navzdory tvému rozmanitému a širokému záběru vysledovat určité průsečíky v rámci výběru konkrétních skladeb nebo při jejich interpretaci?

Průsečíky vytváří moje osobnost v daném okamžiku, teď. Všechny styly zpívám jako člověk, který žije v přítomnosti, jinak to ostatně ani nejde: na ty vzdálenější se nějakým způsobem dívám, ty současnější prožívám. Někdy se ale stane, že i soudobá hudba je stejně vzdálená a neuchopitelná jako ta středověká.

Napadá tě příklad?

Studuji teď Schönbergův Smyčcový kvartet č. 2 s vokálním sólem. Je to náročný kus, bude to pro mě velká zkušenost. Na škále od nechápání k pochopení jsem zatím někde v první polovině. Čtvrtá věta je atonální, není čeho se chytit, a tak se ty zvláštní tónové postupy radši učím zpaměti. Přemýšlím, proč to tak autor pro hlas napsal, a připadá mi to jako z jiné planety…

Byla hudba Kaiji Saariaho, v jejíž opeře Láska na dálku jsi v Brně se skvělými ohlasy účinkovala, v tomto ohledu příjemnější?

Opera Kaiji Saariaho pro mě představovala nádherné a zcela zásadní setkání se soudobou hudbou. To brněnské nastudování jsme si všichni zamilovali. Saariaho píše tak vokálně, že by strčila do kapsy leckterého operního skladatele. Navíc její melodie, byť „křivolaké“, dávají úžasný hudební smysl. Nikdo nezůstal na pochybách, že jde o velké umělecké dílo.

Styly, kterým se věnuješ, nejsou rozdílné jenom esteticky nebo z hlediska kompozičních metod, ale také z hlediska technického. Jaký má tento repertoár vliv na tvou techniku zpívání?

Právě tento moment považuji za nejvíce obohacující. Jedno ovlivňuje druhé a kontrastními úkoly člověk roste. Dám příklad: v barokní praxi je nepřípustné, aby zpěvákovi nebylo rozumět, je to považováno za hrubou vadu. A já díky tomu mohu přesnou výslovnost využít i na velkém operním jevišti. Plynou z toho pro mě značné výhody. Podobně je to s neforzírovaným, volným tónem, výrazným frázováním a samozřejmě intonací, na kterou je stará hudba obzvláště přísná. Opera je jeden velký cirkus, je tam orchestr, větší vzdálenost od diváka, je možné jisté věci zakrýt a myslím, že kdybych vyrostla jen na opeře, prala bych se s technikou déle. Je tedy dobré začít se starou hudbou a setrvat v ní po dobu hlasového zrání, je však potřeba posunout se dál, je zapotřebí ukotvit hlas do těla, rozvinout větší rezonanci a používat komplexní dechovou práci.

Pro zpěváky se nevhodný repertoár může stát kamenem úrazu mnohem snadněji, než je tomu u instrumentalistů. Pomáháš tedy i svým studentům s výběrem skladeb, radíš jim, co by pro ně mohlo být přínosem?

Stoprocentně. Co se nevycvičí na technických cvičeních, to lze doškolit na dobře zvoleném repertoáru. Pro technický rozvoj je vhodné baroko, ale i Mozart nebo Rossini – ten psal hotové vokalízy, a přitom hravé a vtipné. Ráda studentkám zadávám slavný hit Una voce poco fa z Rossiniho Lazebníka. Když se technicky dobře vystaví, nemusí to být jen chytlavý kus do programu, ale také árie pro rozezpívaní a technickou údržbu. Je to mimořádně zábavná hudba a obsahuje vše, čím se zpěvák udržuje v kondici: skoky, škály, trylky, velký rozsah, důraz na výslovnost. Co se týče výběru repertoáru, je obecně dobré být opatrný a empatický. Často si všímám, že u nás stále dochází k předčasné zátěži mladých lidí. Studovat v nižších ročnících konzervatoří český operní repertoár, všechny ty Mařenky a Rusalky, je neúměrné. Dvořák i Smetana ve svých operách počítají s velkým orchestrem a typově jsou blíže k Wagnerovi než k tomu, co by bylo vhodné pro vývoj mladého pěvce.

Vnímáš jako výhodu, že jsi nestudovala uměleckou vysokou školu?

Ano, zpětně to vnímám jako výhodu. Ale samozřejmě nějakého mentora, my říkáme cizí uši, potřebuje každý. Měla jsem štěstí, že jsem ve správný čas potkala paní profesorku Marii Urbanovou, která mě ovlivnila na všech frontách. Byla jsem už dospělá, připravená, šlo to rychle. Mnohaletou látku jsem zvládla za tři roky.

Odrazilo se to i na tvém pedagogickém přístupu? Vnímáš věci jinak než kolegové, kteří uměleckou VŠ absolvovali?

Netroufám si srovnávat, sama nemám zkušenost s výukou na vysoké škole. Jistě to není jednoduché. Pedagog je vázán osnovami, které někdo jednou vymyslel a v nichž se jede. Student postupuje ročníky s jasně určeným repertoárem bez ohledu na to, jak je technicky, fyzicky nebo i duševně připraven. Chybí mi flexibilita, která by odrážela vrtošivost lidského vývoje. Zpěv je individuální věc a i na školách by proto měl být prostor dát studentům čas, který potřebují. Vývoj neurychlíme tím, že studenta zavalíme repertoárem, na který nemá. Jsou momenty, kdy se už naráží na zdraví studentů. Tady bych měla tendenci být velice přísná. Situace, kdy člověk studuje zpěv dlouhých jedenáct let na konzervatoři a VŠ, a na konci studia ho neumějí, není bohužel výjimečná a je k řešení.

V jakém ohledu ho neumějí?

V technickém. Leckdy jsou dokonce zdravotně ovlivněni natolik, že nemohou pokračovat do pěvecké praxe. To je alarmující. Jak jsem měla možnost poznat, v Evropě toto funguje lépe, zpěv se začíná studovat později a na školách funguje zpětná vazba. Věk počátku studia je důležitý faktor: je dobré, když studenti už prošli dospíváním, mutací, a jsou zralí osobnostně a duševně. Při výuce zpěvu totiž mluvíme velmi abstraktně o technice, kterou nikdo z nás nikdy neviděl.

Jsi lektorkou na řadě letních kurzů, čím se jednotlivé projekty vyznačují?

Každý z kurzů je jiný, některé jsou zaměřeny repertoárově, některé věkově, jiné jsou otevřené i veřejnosti, další jsou přímo vázané na osobnost konkrétního pedagoga. Letos jsem se díky covidovému zmatku mohla po letech zúčastnit slavné Valtické školy staré hudby, kterou vedle profíků navštěvují i amatéři, kteří se netají láskou ke zpěvu a hraní. To bylo osvěžující, protože ve vleku praxe nám někdy takové nadšení chybí. Tady, na Ševčíkově akademii, mě zase fascinuje setkání talentovaných dětí a studentů s největšími hvězdami našeho klasického nebe v kamarádském, letním duchu. Vidět hvězdy jako normální lidi s rodinami, v kraťasech, na fotbale proti horažďovickým, to je sympatické.

Pěvecká třída se na Ševčíkově akademii otevřela poprvé. Jak na tebe akademie působí?

Jak jsem znala Tomáše Jamníka, tak jsem tušila, že to bude zážitek. A překonalo to má očekávání. Je to zároveň pekelný šrumec, protože se denně hraje několik koncertů od „přehrávek“ po orchestrální. Večer se samozřejmě spát nechodí, takže dny jsou opravdu dlouhé. My zpěváci jsme často sebestřední a své problémy považujeme za nedůležitější… a občas je dobré vidět, jak jsme pozadu za kolegy. Sledovat vysokou úroveň bylo pro pěveckou třídu, i pro mě samozřejmě, poučné. Mým favoritem byl galakoncert na náměstí, kde Jakub Hrůša provedl Dvořákovu Serenádu s orchestrem obsazeným lektory i studenty… a mně se vybavil loňský covidový koncert Studentské filharmonie se Simonem Rattlem v Rudolfinu. Co bych já za to dala, kdybych v mládí mohla navštívit podobné kurzy a potkat takové osobnosti!

Jaký má program tvoje třída? Čím se v lekcích zabýváte?

Mám tady osm studentů, jedeme každý den od deseti do šesti. Je to náročné, všichni jsou pokročilí a pracovití. A mě to baví. Můžeme jít do hloubky, bavíme se o náladách, emoci a jak ji vyjádřit barvou hlasu. Dávám si záležet na tom, aby moji studenti nezpívali jen jedním typem tónu. Láska se přeci nevyznává stejně, jako se objednává pizza. Romantická árie ať je romantická, klasicistní ať je zpívaná instrumentálně, stará árie se nesmí převibrovat. Repertoár zhruba do poloviny 19. století považuji v podstatě za starou hudbu, a proto se učíme i improvizovat drobné ozdoby, někdy i celé kadence. Když jde o samostatné melodické tvoření, zpěváci většinou kladou odpor, ale pak zjistí, že to není nic těžkého, a navíc je to legrace. To je i případ mých studentů zde na Ševčíkovce, z nichž někteří už dokáží z hlavy vystavět pěknou a bohatou kadenci. Nasazení je pak větší a muzikalita roste.

Proč se vlastně tento přístup ze zpěvu vytratil?

To je také jedna z limitací našich institucí. Zpěvák není vnímán jako tvůrce, pouze jako někdo s pěkným hlasem. Nejsou na něj kladeny žádné tvůrčí nároky… často si stačí poslechnout nahrávku a okopírovat něčí pojetí. Ale zpěvák není méněcenný, potřebuje znát totéž, co instrumentalisté, být stejně vzdělaný, mít stejný rozhled. Není jen figurínou pro velkou večerní, je to aktivní interpret, tvořivý muzikant. Nebo by měl být. Snažím se takovou jiskřičku zažehnout u svých studentů.

Přeložila jsi knihu Margreet Honig s názvem Skutečný zpěv. Co je skutečný zpěv pro tebe?

Asi to nedokážu výstižně popsat. Skutečný zpěv má v sobě cosi pravdivého. Donutí mě zapomenout na starosti, vyprázdnit hlavu a poslouchat. Podráždí moji fantazii a zvědavost. Je to kombinace dobře využité rezonance těla, krásy hlasu, inteligence, osobní výpovědi, muzikality. Když takový zpěv poslouchám, cítím se osvěžená.

Foto: Marek Novotný, Fb Akademie, Ilona Sochorová, Fb Lípy Musicy, Fb Hlasohledu