„Nejen po mém soudu šlo o jeden z nejlepších Novoročních koncertů z Vídně, jaký jsme kdy na obrazovkách ČT 2 viděli.“

„Dirigent Franz Welser-Moest opakovaně připomínal, že za náplň tohoto matiné vlastně vděčí covidu.“

„Finální výběr pro první den nového roku sestával takřka kompletně ze skladeb, které při této příležitosti dosud nikdy nezazněly.“

Nedá moc práce uhodnout, na čem z názvu tohoto článku ulpí čtenářčino či čtenářovo oko nejdříve. V jakém ohrožení? Co mohlo komusi tak respektovanému, jako jsou Vídeňští filharmonikové, 1. ledna 2023 hrozit? Co mělo poškodit kulturní – a navíc široce sledovanou – akci, jako je jejich Novoroční koncert z Vídně?

Než se následující odstavce soustředí na podstatu hodnoceného, tedy na samotné novoroční matiné a jeho dlouhodobou přípravu, „odvalme z cesty“ onen zmíněný „kámen“ – zpětně viděno nikoli balvan, spíše „balvánek“. Ano, zpětně. Jenomže když se věci začaly 31. prosince 2022 odpoledne zašmodrchávat, nešlo o vtip povzbuzený alkoholem, nýbrž o potenciálně vážnou komplikaci. Vyvolanou nejen svérázným myšlením určitých jedinců, ale i zmíněnou oblibou Novoročních koncertů z Vídně. Letošní byl totiž opět vysílán – především přímým přenosem, jen někde kvůli časovému posunu ze záznamu – bezmála do sto zemí světa. A nabízel tak ideální možnost upozornit nejen na určité téma, ale také (a možná především) na jeho šiřitele.

O co šlo? Vysvětlil to mail z posledních hodin končícího roku. Vedení Vídeňských filharmoniků jej rozeslalo všem televizním i rozhlasovým vysílatelům napříč planetou. Kromě jiných také dramaturgovi České televize Radimu Smetanovi, který mi zprávu coby obvyklému komentátorovi této události ihned přeposlal. Psalo se v ní, že Novoročnímu koncertu 2023 tentokrát hrozí – poprvé v jeho předlouhé historii – „disruption“, tedy narušení. Filharmonici byli totiž varování, zřejmě policií, že se během matiné pokusí klimatičtí aktivisté o to, co už delší dobu provádějí v galeriích či jiných koncertních sálech. Tedy zneužít dané prostředí či akci v ní probíhající k propagaci svých myšlenek. Idejí, s nimiž v podstatě leckdo souzní, ale zároveň považuje tento nátlakový způsob komunikace s veřejností za nepřijatelný.

V dotyčném mailu nebylo specifikováno, co mají aktivisté z hnutí Letzte Generation (Poslední generace) za lubem. Přilepí se snad k dirigentskému pultu? Spustí z balkonu plakát, který sklouzne po naleštěných sochách bohyň až k nohám rakouského prezidenta? A dá se s tím v rámci přenosu něco dělat? Zabránit účelu, rozuměj propagaci ekologie, likvidací hudby? Rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF naznačil řešení, na které se máme v komentáři připravit. Využijí toho, že Silvestrovskou verzi koncertu, konajícího se – s plnou parádou – pro místní diváky vždy 31. prosince večer, natáčejí jako rezervu. Proto by v okamžiku „narušení“ přešli z živého verze do předtočené s tím, že na to titulky v dolní liště obrazovky upozorní. S kulantním odvoláním na „technické problémy“.

Nakonec se nekonalo nic. Aktivisté, mělo jít údajně o šest osob různého věku i pohlaví z Německa a Rakouska, byli nejen odhaleni, ale dokonce zadrženi. Takže Novoroční koncert z Vídně 2023 proběhl bez potíží. Jaký byl?

Řeknu rovnou, že nejen po mém soudu rozhodně jeden z nejlepších, jaký jsme kdy na obrazovkách ČT 2 viděli – a to jej Kavčí hory nabídly naší divácké obci už potřicáté. Matiné 1. ledna se totiž především díky dirigentovi, kterým byl za poslední tucet let už potřetí Franz Welser-Möst, vyčlenilo z obvyklé dramaturgie, spoléhající především na osvědčené „hity“ z tvůrčí dílny nejstaršího ze tří synů „otce zakladatele“ Johanna Strausse seniora. Tedy Johanna mladšího. Dirigentova cesta se při volbě repertoáru vydala cestou, kopírující ostatně Johannův výrok na adresu svého sourozence: „Já jsem sice nejoblíbenější, ale Josef je nejtalentovanější.“ Proto z patnácti skladeb oficiálního programu, po němž vždy následují tři přídavky, neslo hned sedm, čili přes polovinu, pečeť Josefova autorství. A připomnělo, slovy Welsera-Mösta, že vesměs v sobě skrývají „zvláštní kombinaci rozjuchaného veselí s latentní nostalgií, která mezi hřmotnými pasážemi křehce problikává.“ Tato dvojlomnost se pak mnohem líp než během hraní na plesech, kde se  – viz opět citát Johanna Strausse ml. – „do toho jde naplno“, projeví při koncertním provedení s jeho rubaty a dalšími rafinovanostmi. Jaké lze objevit při pozorném čtení partitury, pokud se k ní přistoupí bez apriorních předsudků o podřadné lehké Múze. Skrývá to v sobě kromě odměny ovšem i potíž, ne-li záludnost, na kterou Franz Welser-Möst upozornil. Podle jeho mínění, s nímž prý v minulosti souzněly i osobnosti jako Zubin Mehta nebo Nikolaus Harnoncourt, je Novoroční koncert náročný právě vířivým měněním nálad, atmosféry. Liší se nejen skladba od skladby, ale mnohdy i uvnitř každé z nich. Pro dirigenta jde o jakousi „emocionální horskou dráhu“.

Mluvě o partiturách, dirigent opakovaně připomínal, že za náplň tohoto matiné vlastně vděčí covidu. Shodou okolností se totiž předtím, než vypukl, rozhodl zakoupit, shromáždit co nejkompletnější notový materiál, dostupný z tvorby dynastie Straussů a jejich současníků jako Lanner, Zierer či Hellmesberger. „Když pak vypukla pandemie a já se ocitl zavřený doma, zavrtal jsem se do té hory podkladů důkladně. A nepřál jsem si nic jiného než abych to, co při prohlížení not slyším v hlavě, jednou přetavil do zvuku celého orchestru,“ uvedl. Důkladné studium se vyplatilo. „Když mě pak prezident Vídeňských filharmoniků, člen houslové sekce Daniel Froschauer oslovil s nabídkou, pozval jsem ho domů, zavedl do místnosti s partiturami až ke stropu a řekl jsem, že mohu připravit ne jeden, ale rovnou deset Novoročních koncertů,“ dodal.

Finální výběr pro první den nového roku proto sestával takřka kompletně ze skladeb, které při této příležitosti dosud nikdy nezazněly. A že některé z nich, na rozdíl od většiny, přece jen potvrdily obavu, že tomu tak v minulosti bylo kvůli jejich sporné kvalitě? I tak je, myslím, zajímavé si rozšířit obzory. Obohatit znalosti běžně slýchaného s tím, co je doplňuje. Aby byl výsledek divácky přitažlivý, nezapomněl ovšem ani tentokrát Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků na zdůraznění několika výročí.  Vévodil jim odkaz na rok 1498, který byl – před neskutečnými pěti sty dvaceti lety – svědkem oficiálního založení sboru Vídeňských zpěváčků. Na pódium Zlatého spolku Vídeňských přátel hudby byli pozvání spolu s mladičkými kolegyněmi ze sboru Vídeňských dívek, vzniklého naopak nedávno, v roce 2004.

Další dvě výročí se vztahovala k roku 1873. Jednak přesně před sto padesáti lety poprvé pohostinně dirigoval Vídeňské filharmoniky Johann Strauss ml., efektně s houslemi v ruce, ale za nesouhlasného mručení některých členů orchestru, kteří jej založili s chvályhodným záměrem provozovat symfonickou hudbu nejvyšší úrovně. Smířili se s přítomností dobového podnikatele s hudbou jen proto, že šlo o vystoupení na plese s charitativním účelem. A rok 1873 byl připomenut rovněž přestávkovým dokumentem, náročněji pojatým než jindy, který se mimo jiné vtipnými animacemi vrátil k prvnímu Světovému expu ve Vídni. Konkrétně v Prateru. Usedlé město se tehdy na čas proměnilo v pupek světa, který stál za návštěvu i japonskému císaři či havajskému králi.

Po celou dobu vídeňského Novoročního koncertu bylo znát, že filharmoniky práce baví. Neobvyklost repertoáru se stala podnětem k soustředěnému výkonu pod přátelským, ale přísným dohledem šedesátiletého dirigenta. Muže, který – jak sám připomněl na tiskové konferenci – sám ušel kus cesty od chvíle, kdy se jako třicátník předčasně zmocnil taktovky v Londýně a byl jízlivými kritiky překřtěn na „Worse than Most“ (Horší než většina). Nyní, po více než dvou dekádách v čele znamenitých symfoniků z Clevelandu, je linecký rodák se zajímavým životopisem obecně považován za člena klubu nejlepších mistrů taktovky.

Na zmíněné tiskovce mimochodem zazněla i řada dalších témat, stojících za zveřejnění a komentář. Například, proč Novoroční koncert dosud nikdy nedirigovala žena? Jak vlastně probíhá výběr těch, kterým je taktovka svěřena? Kdo stane na stupínku před orchestrem 1. ledna 2024? A na co se lze těšit v rámci velkého výročí roku 2025, kdy uplyne dvě stě let od narození Johanna Strausse mladšího? O tom všem až jindy, beztak jde o témata nadčasová…

Foto: Dieter Nagl