„Do divadelních prázdnin roku 1874 vstoupil Smetana šťasten, i když unaven.“

„Během léta se začaly ozývat problémy se sluchem: začalo to jednou na procházce v lese, kdy měl halucinaci, že slyší flétnu…“

„Práci na Vyšehradu, započatou už v souvislostí s operou Libuše, odložil kvůli Dvěma vdovám, ale vrátil se k ní na podzim 1874.“

Rok 1874, to je v životě Bedřicha Smetany jarní úspěch s premiérou opery Dvě vdovy, první letní pobyt na Mladoboleslavsku a podzimní práce na symfonické básni Vyšehrad, ale v jiné rovině také pokračující boje a útoky týkající se jeho ideálů a působení v divadle. A nakonec nemoc a propuknuvší hluchota jako osobní i umělecká tragédie. Přelomový rok, ve kterém se otevřelo jeho poslední, paradoxně nejplodnější tvůrčí desetiletí.

Bylo to koncem září roku 1874, přesně před sto padesáti lety, kdy se Bedřich Smetana začal definitivně zaobírat kompozicí symfonické básně Vyšehrad, první z budoucího cyklu nazvaného později Má vlast. Na Vyšehradu začal zřejmě pracovat už v souvislostí s operou Libuše, ale teprve nyní se k partituře vrátil. Datum dokončení 18. listopadu napovídá, že dobrá polovina tvůrčího procesu spadá do prvních týdnů po konečné ztrátě sluchu, přiřazované k 20. říjnu.

Ještě na jaře toho roku nenasvědčovalo nic tomu, že osmá sezóna ve funkci operního šéfa a kapelníka Prozatímního divadla je Smetanovou poslední. Boje kolem něj sice neustávaly, pocty a sympatie se mísily se stupňujícími se staronovými výtkami, předhazujícími skladateli Wagnerův vliv, i s osobními útoky. Avšak březnová premiéra opery Dvě vdovy, kterou Smetana sám nastudoval a řídil, měla jasný úspěch. Skladatel si zapsal, že byl „volán po každém aktu několikrát“ a od umělců dostal „plno věnců a kytek“ a „taktovku stříbrem zdobenou“. Na základě libreta inspirovaného jednoaktovou francouzskou komedií stvořil mezi červnem 1873 a lednem 1874 skvělou, brilantní konverzační operu založenou na situační komice a plnou nejen kultivovaného i jadrného humoru, ironie a rozmaru, ale také lyriky. Operu rozdílnou od Prodané nevěsty. O tři roky později ji mimochodem ještě vylepšil, když prózu nahradil recitativy, napsal nové finále prvního dějství a do druhého přikomponoval Ladislavovu píseň a tercet Mumlala a dvou nových epizodních postav Lidky a Toníka… Do divadelních prázdnin 1874 vstoupil šťasten, i když unaven.

Zvažoval v té době podle všeho současně odchod z divadla a návrat ke koncertní dráze pianisty, protože v létě začal mnoho hodin denně cvičit na klavír. Pobýval v myslivně v Ovčárech na Mladoboleslavsku u dcery Žofie, která se ten rok provdala za lesníka Josefa Schwarze. Tedy v rodině, u které nakonec v myslivně v blízkých Jabkenicích, kam se Schwarzovi přestěhovali, trávil čím dál víc času a definitivně od roku 1876 celých posledních osm let života.

Během léta roku 1874 se totiž začaly ozývat problémy se sluchem: začalo to jednou na procházce v lese, kdy měl halucinaci, že slyší flétnu. Pokračováním bylo zaléhání uší, závratě a hvízdání v uchu… Léčba nepomáhala. Smetana musel divadelnímu družstvu 7. září sdělit, že ztrácí sluch. Boje o vedení opery se rozhořely s novou silou. Na 24. října připadlo padesáté představení Prodané nevěsty. Poprvé ji nedirigoval autor. Od 20. října neslyšel už ani na jedno ucho. A 1. listopadu se stal uměleckým ředitelem opery Prozatímního divadla Jan Nepomuk Maýr, kandidát Smetanových odpůrců…

Je paradoxem, že skladatel, který se musel vzdát veřejné umělecké činnosti, začal čelit tragickému zdravotnímu trápení usilovnou kompoziční aktivitou. Od konce září pracoval na partituře symfonické básně Vyšehrad, kterou podle všeho začal ovšem koncipovat a psát už o dva roky dříve, v těsné souvislosti s operou Libuše dokončenou v roce 1872. Její prorocká vize o budoucnosti národa ho přivedla k myšlence ztvárnit podobný námět i v symfonickém žánru. Dobový tisk už tehdy zachytil informaci, že Smetana komponuje cyklus skladeb pod jménem Vlast. A zazněla v té souvislosti – vedle Řípu, Lipan a Bílé hory – i zmínka o Vyšehradu a Vltavě. Zrající koncepce nakonec změnila pojetí směrem k obecnějšímu a básnivějšímu obrazu země, ve kterém se historické události dostaly do pozadí. Ale Vltava s Vyšehradem zůstaly.

Práci na Vyšehradu Smetana odložil zřejmě především kvůli Dvěma vdovám, ale vrátil se k ní s novým podnětem právě na podzim 1874. Brzy po dokončení se potom pustil do Vltavy, kterou složil za pouhých devatenáct dní, ještě před koncem roku. Nad oběma básněmi, zaskočen a zklamán neúspěšnou léčbou, se ujistil, že už sice nemůže dirigovat a koncertovat, ale že i bez sluchu může s plnou intenzitou v ústraní tvořit. Stalo se mu to v těžké životní situaci důležitou oporou.

„Harfy věštců začnou; zpěv věštců o dějích na Vyšehradě o slávě, lesku, turnajích, bojích až o konečném úpadku a zříceninách. Skladba končí v elegickém tónu…“ Tolik charakteristika první symfonické básně budoucího cyklu z pera samotného autora. Hudba navozuje dojem dávnověké starobylosti, je oslavou symbolu českého státu, podle pověsti prvního sídla panovníků. A na jednom místě lze zaslechnout motiv použitý už v druhém jednání Libuše, tam ve spojení s textem „…branou vyšehradskou…“.

Hlavní hudební motiv celého díla – úvodní harfy věštců – zazní ještě jednou i v symfonické básni Vltava, když tok řeky pomyslně prochází Prahou, a potřetí v závěru symfonické básně Blaník, v kompozičně i ideově mistrovském propojení s husitským chorálem. Motiv se na dlouhá léta stal oficiální znělkou někdejšího Československého rozhlasu, a to od státního svátku 28. října roku 1933, tedy pár týdnů před otevřením nové budovy na Vinohradské třídě. Jedná se určitě o jednu z nejstarších rozhlasových znělek vůbec.

Vyšehrad, na jehož partituru skladatel připsal bolestnou poznámku „V stavu ušní choroby“, měl premiéru 14. března 1875. Vltava zazněla v sále na Žofíně poprvé hned o měsíc později.

Má vlast je jedinečnou hudební apoteózou skladatelovy domoviny, bytí jeho národa i oslavy krajiny, hudebním obrazem naplněným mytickými a dějinnými vzpomínkami i vizemi budoucnosti. Je vrcholným uměleckým projevem završujícím dobu obrození, dobu legitimního emancipačního snažení politicky, kulturně a jazykově upozaděného národa. Postupně pak zakotvil v repertoáru jako sváteční dílo novodobé české národní hudby. Ve století dvacátém často plnil funkci symbolu se silným potenciálem povzbuzení pro těžké doby a přelomové okamžiky. A jedenadvacáté století? To definitivně zařazuje Mou vlast jako klenot národní kultury do světového hudebního dědictví a do mezinárodního repertoáru.

Vznik šesti básní pokrývá v životě Bedřicha Smetany období let 1874 až 1879. Celek zazněl v Praze na Žofíně však až 5. listopadu 1882.

…………….

Věděli jste, že…

…pražský Vyšehrad byl grafikem Albínem Brunovským zachycen na rubu někdejší československé tisícikoruny, která měla na lícové straně podobiznu Bedřicha Smetany?

…prostory na Vyšehradě, stejně jako Smetanovu síň pražského Obecního domu, zdobí socha Lumíra s harfou, bájného pěvce z básně Záboj z padělaného Rukopisu královédvorského z 19. století?

…Česká filharmonie, existující od roku 1896, poprvé kompletně provedla Smetanovu Mou vlast až 8. prosince 1901, a to štamgastům ve Smíchovském pivovaře?

… že se Má vlast stala vůbec první nahrávkou České filharmonie pořízenou pro gramofonové desky, a to pro společnost His Master’s Voice v roce 1929 pod taktovkou Václava Talicha?

Foto: Wikipedia / Bohumír Roubalík / volné dílo, archiv Národního divadla Praha, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Facebook / Praha - Vyšehrad, Pixabay / ToniCzech