„Amatérský přístup divák vytuší velmi brzy, jen co se vzpamatuje z prvního šoku.“

„Monstrózní skulptura značně zavazí.“

„Violettou byla na premiéře hostující Lada Bočková. Je to dnes vyzrálá a žádaná primadona v nejlepším smyslu tohoto slova.“

Opera a opereta Moravského divadla Olomouc má svoji dlouholetou tradici a slavnou historii. A také své diváky. Poučené a vnímavé. V poslední době se však zdejší inscenace staly předmětem diskusí, neboť umělecká šéfka, Veronika Kos Loulová, začala prosazovat moderní přístup k realizaci a výkladu operních děl. Tomu se nevyhnula ani poslední premiéra La traviaty Giuseppa Verdiho uvedená 11. dubna. Kdo se těšil na klasickou operu, musel vzít za vděk jen Verdiho hudbou, kterou dirigoval Tomáš Hanák, neboť režisér Michal Hába pojal spolu se scénografem Draganem Stojčevským vizuál značně netradičně. Ale problematické byly dokonce i výkony protagonistů. 

Režisér Michal Hába se v programu k inscenaci přiznal, že jde o jeho první inscenaci opery vůbec. „Překvapilo mne, že se dá v opeře škrtat… spoustu postupů a zvyklostí přípravy jsem se učil až během zkoušení…“ svěřil se v programu. Amatérský přístup a jemu odpovídající výsledek divák vytuší velmi brzy, jen co se vzpamatuje z prvního šoku. Prázdná, syrová scéna odhaluje své technicky vyhlížející vnitřnosti, jen občas se z provaziště spustí půlkulatý rudý horizont, představující salón Flóry. Únik na venkov symbolizují otepi slámy na zemi, naštěstí má Violetta alespoň lůžko. Nepřehlédnutelný je obrovský zlatý býk, prý jako na Wall Streetu. Symbol mamonu již z biblických dob se dá lehce pochopit. Úsměvné ale je, že na malém jevišti tato monstrózní skulptura značně zavazí a občas ho musí účinkující odstrkovat a vyskočit na něho (naštěstí ne ho ovládnout) – to je problém, kdy ne každý na to má. Violettě pánové samozřejmě galantně pomohou. Méně pochopitelné jsou dva symboly japonských samurajů. Jeden je velký Mim, procházející dějem, občas zpívá se sborem, má i zpívanou sólovou větu, ale jméno představitele jsem z programu nevyčetla. Je jakýmsi hrozivým mementem… asi proč ne. Druhým je menší samuraj, objeví se jen občas a v závěru podá Violettě samurajský meč. Asi sem prosáklo trošku z Madama Butterfly, i když to není Verdi. Proč ale v závěru Violetta, zeslabená tuberkulózou a umírající, pomstychtivě stojí na předscéně a kosí kolem sebe všechny kolegy, aniž sama zemře, to už pochopitelné není.

Operu tvoří především hudba, tento úkol zvládal dirigent Tomáš Hanák s profesionálním přehledem, nicméně rychlá tempa, bez ohledu na dění na scéně, evokovala snahu „mít to za sebou“. Občas orchestr protagonisty „kryl“, což nebyl ani tak velký problém. Nelehkou úlohu měl sbor, s ním si režisér příliš hlavu nelámal, nechal sbor spolehlivě vzadu, aby splýval na černém pozadí v černých šatech. A splýval dokonale, byl nevýrazný a nečitelný dokonce i ve zpěvu, což ovšem nebyla chyba sbormistra Michaela Dvořáka. Naopak čitelnou úlohu měl balet a měl ji tam, kde to nebylo funkční. V choreografii Cécile Da Costa a v přiléhavých trikotech se tři baletní páry vinuly kolem protagonistů, zřejmě aby narušovaly děj. Že by to byl onen nástroj zcizování, na který se režisér v programu odkazuje? Tak to by snad účel splnilo, i když se lze ptát proč. Kostýmy Adriany Černé jsou napůl historizující, napůl současné. Takový pelmel, v případě Violetty nepříliš slušivé šaty typu županu, které jsou dnes módní. Pánové jsou zcela upjatí a historičtí až příliš.

Hlavní tíha výpovědi inscenace ležela na protagonistech. Violettou byla na premiéře hostující Lada Bočková. Je to dnes vyzrálá a žádaná primadona v nejlepším smyslu tohoto slova. Podřizovala se režijnímu vedení v místech, kdy je loutkou v rukou mužů, ale tam, kde je sama sebou, je spíš agresivní, a to nejen v závěru, kdy je ničící bestií. Hraje Violettu neosobně a jen milostné duety vyznívají přirozeněji. Hlas jí zněl po počáteční nejistotě velmi svěže a nosně, kulatý a zářivý soprán má v sobě emoční náboj, který rozechvívá. Partnerem jí byl mladý tenorista Raman Hasymau, bělorusko-ázerbájdžánský tenorista, který vystudoval v Praze na HAMU. Příjemný, milý, drobnější chlapec koresponduje s menším, ale technicky dobře vedeným tenorem. Role Alfréda je však slyšitelně nad jeho možnosti, snad za pár let k ní dozraje, pokud jeho hlas takovéto přetěžování ustojí. Otce Germonta zpíval Daniel Kfelíř, jehož baryton zněl mohutně a barevně. Po stránce herecké snad dostál režisérových pokynů a vytvořil otce přísného, nesmlouvavého a zahleděného do sebe, a tedy zcela nesympatického. Přítelkyní Florou byla Anna Moriová, s přirozeně znějícím mezzosopránem a prostým, neokázalých projevem. Ostatní postavy byly upozaděné a vesměs odosobněné. Gaston v podání Jakuba Rouska byl až dehonestující pro tohoto vynikajícího nedávného Florestana, baronem Doupholem byl Vojtěch Pačák, jako zcela nevýrazná postava. Příjemný, i když jen okrajový, byl výkon Kateřiny Popové v roli služebné Anniny. Ozvláštňování představení civilními postavami jako byli bodygardi, uklízeči, či dokonce dva hasiči, kteří přišli udělat Violettě oheň ve kbelíku na scéně, ti působili nepatřičně až trapně. Zcizování je téma režiséra, ke kterému se v programu k inscenaci také hlásí a zaštiťuje se jménem Bertolta Brechta. Zcizující efekt ale také nemůže být samoúčelný a také do inscenace musí organicky zapadat; není snadné ho uplatnit.

Ve výsledku jde o inscenaci zcela rozpačitou a kdo chce vidět klasickou Verdiho operu, vlastně by na toto představení neměl chodit (ledaže mu nevadí rozčarování). Kdo je milovníkem recese a neobvyklých zpracování, nebo komu dokonce ani nevadí amatérská podoba nesourodých přístupů a výkonů, tomu lze olomouckou podobu Traviaty jen doporučit. V každém případě je potřeba mít pevné nervy.

Foto: Andrea Simperová, ze zkoušky - Tereza Valnerová