„Nehrála nijak okázale, nepojímala dílo nevhodně romanticky, ve výrazu však nebyla ani vyloženě asketická.“

„V Nokturnu Es dur byly agogické změny a expresivnější, pořád ale křehká výrazovost absolutně na místě.“

„Právě exponovanější místa byla v její interpretaci Scherza nejzajímavější, dovedla je dobře hierarchizovat a vykládat je tak posluchačům.“

Festival Chopin a jeho Evropa přivítal v úterý 24. srpna uznávanou kanadskou klavíristku Angelu Hewitt. Na odpoledním recitálu v sále Královského zámku hrála díla Bacha a Mozarta, těžištěm pak byly skladby Chopinovy.

Pokud si náhodou Angelu Hewitt nevybavíte díky jejím interpretacím, určitě si vzpomenete na nepříjemnou událost, která se klavíristce stala před téměř dvěma lety. Při stěhování jejího nástroje tenkrát v Berlíně došlo k chybě, nástroj upadnul a zničil se. Dnes už Hewitt vlastní nový klavír značky Fazioli – ovšem do Varšavy ho sebou nepřivezla a hrála na nástroji od firmy Steinway & Sons.

Jelikož je Angela Hewitt velmi zapálenou a oceňovanou interpretkou děl Johanna Sebastiana Bacha, nebylo překvapením, že jeho skladbu zařadila i na varšavský recitál. Hned na úvod zahrála Preludium a fugu a moll, BWV 894. Od samého počátku předváděla vynikající prstovou techniku, okouzlovala precizním frázováním a vedením hlasů, což pak uplatnila zejména ve fuze. Její interpretace byla velmi komplexní a pečlivá. Každá nota měla svoje místo, zároveň kompozici velmi poutavě vystavěla směrem k mohutně znějícímu závěru fugy. Nehrála nijak okázale, nepojímala dílo nevhodně romanticky, ve výrazu však nebyla ani vyloženě asketická.

Následovala Sonáta D dur, KV 284, Wolfganga Amadea Mozarta. Zejména v Allegru mi trochu překáželo časté použití pedálu. Druhá, pomalá věta zněla v pojetí sólistky velmi kultivovaně, osobně mě ale až tak neupoutala. Nejvíce prostoru pro uplatnění všech svých dispozic měla interpretka v rozsáhlé variační třetí větě. Zaujala delikátním úhozem v jemnějších z variací, také pak jasně znělým, nosným tónem v diskantu. Jednotlivé variace koncipovala velmi pestře, mínusem byly nepřesnosti v některých místech s hustší, méně přehlednou sazbou.

Po Mozartově sonátě už pódium patřilo pouze Chopinovi. Hewitt zahrála dvě nokturna z opusu 55: f moll a Es dur. Zatímco první z nich pojala spíše snově, jako lyrickou, proměnlivou plochu s dílčími vzruchy, druhé nokturno bylo o poznání vášnivější, široce znějící, s krásně vystavěnými kantilénami. V prvním nokturnu bych asi preferovala o něco jednodušší vyznění, naopak v Nokturnu Es dur byly agogické změny a expresivnější, pořád ale křehká výrazovost absolutně na místě. Opravdu velmi příjemný poslech. K těmto nokturnům pak jako přídavek zařadila Angela Hewitt ještě jedno nokturno, tentokrát notoricky známé Es dur z opusu 9.

Vyvrcholením recitálu pak bylo Scherzo E dur, op. 54. Dílo možná nemá hned od začátku tak výrazný potenciál vtáhnout posluchače tak, jak je tomu například u Scherza b moll, stačí se však zaposlouchat: skladba je plná pozoruhodných momentů a na hráče klade dost vysoké nároky. Angela Hewitt tu poprvé měla možnost naplno uplatnit i „větší“ techniku, mohli jsme tak obdivovat například velmi zvučná, plná místa ve forte. Právě exponovanější místa byla v její interpretaci Scherza nejzajímavější, dovedla je dobře hierarchizovat a vykládat je tak posluchačům. Obzvlášť efektní byl závěr, kdy klavíristka dosáhla skutečně opulentního zvuku. Barevný závěr kvalitního recitálu, hodného známého jména umělkyně.

Foto: Wojciech Grzedzinski