„Zmatek a vnitřní nesoulad, který panuje mezi romanticko-poetickým Eusebiem a bojovným Florestanem, jsou pocity, kterým velmi dobře rozumím.“

„Schumann rozhodně nepatří mezi skladatele, kteří by se měli hrát s metronomickou přesností.“

„Empaticky objevovat jazyk skladatele a naplnit jej svou vlastní osobností…“

Letošní šestapadesátý Hudební festival Antonína Dvořáka zahájí ve čtvrtek 22. dubna vystoupení Drážďanské filharmonie řízené dirigentem Markusem Poschnerem. Sólistkou bude přední německá houslistka Antje Weithaas, jedna z nejvýraznějších umělkyň své generace, jejíž jméno však zůstává českému publiku spíše utajeno. Do Příbrami přijede Weithaas se Schumannovým Houslovým koncertem d moll, jehož je nadšenou propagátorkou. Nejen o tomto neprávem podceňovaném díle, ale i o své oblíbené dvojroli dirigentky-houslistky, kterou téměř dekádu s úspěchem zastávala v Bernu, o přístupu k pedagogice a o hudební interpretaci hovoří v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Příbramský festival částečně odčiňuje český dluh, který k vám tuzemští pořadatelé mají, jelikož jeho letošní zahájení bude jedním z mála vašich dosavadních koncertů v České republice. V roce 2019 jste byla v Praze komorně na festivalu Struny podzimu… Vzpomenete si na nějaká předchozí česká vystoupení? A byla vůbec nějaká s orchestrem?

Už je to nějaký čas, co jsem naposledy vystupovala s orchestrem v České republice, a vzpomínky na to už poněkud vybledly. Bylo to snad před více než třiceti lety, kdy jsem hrála Dvořákův koncert s tělesem, které se tehdy jmenovalo Berlínský symfonický orchestr, pod vedením dánského dirigenta Michaela Schønwandta. Moc se těším, že si po tak dlouhé době opět v České republice zahraju, a hlavně na skvělé české publikum.

Společně s Drážďanskými filharmoniky uvedete Schumannův Houslový koncert d moll, který jste mnohokrát interpretovala a natočila. V jednom z rozhovorů jste uvedla, že toto dílo provází řada zavádějících teorií a je potřeba o něm stále mluvit… Zřejmě narážíte na odmítnutí Schumannovy ženy Clary a houslisty Josepha Joachima dílo po skladatelově smrti vydat? 

K hudbě Roberta Schumanna mám hluboký vztah, zejména k jeho pozdním dílům. Zmatek a vnitřní nesoulad, který panuje mezi romanticko-poetickým Eusebiem a bojovným Florestanem, jsou pocity, kterým velmi dobře rozumím. Schumannův Houslový koncert stále nemá v hudebním světě takové místo, jaké by si zasloužil. Jsem přesvědčená, že je to dáno zejména právě prohlášením Clary Schumannové, že se jedná o dílo skladatele, který byl již nemocný.

Je pro mě záhadou, že Joseph Joachim s tímto názorem souhlasil. Existují dopisy, v nichž vyjadřuje své nadšení ze skladby, když mu ji Schumann v Düsseldorfu představil. Joachim se dokonce omlouval, že kvůli svým četným dirigentským závazkům nemá potřebně „poddajné“ prsty, aby dílu učinil zadost. Kromě toho byl koncert zneužit národními socialisty, aby sloužil jako „náhrada“ za Mendelssohnův koncert. Kulenkampffova verze, která je na hony vzdálená originálu, jistě také přispěla k tomu, že se dílo v průběhu let hrálo až příliš zřídka. V posledních dvaceti až třiceti letech, iniciovaných také urtextovými edicemi, si ale koncert stále více nachází své místo v hudebním životě.

Čím je pro vás toto Schumannovo dílo přitažlivé a jaké interpretační výzvy nastoluje? Za nepříliš houslovou je považována zejména třetí věta koncertu…

Ano, to je pravda, ale mnozí velcí skladatelé oprávněně nebrali v úvahu nástrojové obtíže. Naším úkolem je předat emocionální poselství bez ohledu na technické problémy. Skladba není psána houslově – ale není snad naším úkolem na to zapomenout?

Pro mě je třetí věta neustále předmětem diskusí s ohledem na to, jaká Schumann zapsal tempa. Uvedená tempová značka 63 je podle mě v rozporu s tématem polacca, které má být radostným uvolněním po prvních dvou větách. Tím se dostáváme k tématu, jak se z mého pohledu vypořádat s metronomickými značkami. Schumann totiž rozhodně nepatří mezi skladatele, kteří by se měli hrát s metronomickou přesností. Pro mě ta značka vyjadřuje představu o charakteru dané skladby. Podobně jako u Beethovena. Mé rozhodnutí pro třetí větu je zahrát téma v co nejpomalejším polacca tempu a jinak ponechat schumannovskou svobodu. Možná právě proto třeba Brahms žádné tempové značky nezanechal.

Jeden z vašich medailonků začíná slovy, že pro vás neexistuje téměř žádný neznámý houslový koncert nebo komorní skladba. Jste ceněnou interpretkou klasiků – Mozarta, Beethovena, ale i Prokofjeva, Šostakoviče či autorů soudobých. Vyvíjí se nějakým způsobem v čase váš vztah k repertoáru, preferujete některá období či skladatele?

Není snad naší úlohou jako hudebníků poznat každého skladatele v jeho vlastním hudebním jazyce a hudebně-historickém kontextu? Abych uvedla jen jeden příklad: v dějinách hudby německy mluvícího regionu se všichni skladatelé odkazují na Bacha. Proto se samozřejmě zabývám celým repertoárem od Bacha až po současníky.

Na svém kontě máte vystoupení s předními světovými tělesy. Jaký vztah vás pojí s Drážďanskou filharmonií?

Je mi mimořádným potěšením být opět hostem u Drážďanské filharmonie. Před několika lety jsem v Drážďanech hrála Beethovenův koncert, tentokrát tedy bude na programu Schumann. Mé spojení s Drážďanskou filharmonií coby její posluchačky sahá hluboko do minulosti. V mládí, mezi dvanácti a osmnácti lety, jsem žila v Drážďanech a navštěvovala specializovanou hudební školu. Tehdy jsem pravidelně chodila na koncerty Drážďanské filharmonie i Drážďanské Staatskapelle. Dá se tedy říct, že mě toto orchestrální prostředí provází celý život. Obzvlášť se těším na drážďanský zvuk…

Značná část vaší kariérní dráhy je spjata s orchestrem Camerata Bern, který jste umělecky vedla téměř deset let. Jak se za tu dobu proměnil umělecký profil tohoto tělesa a na co jste nejvíce pyšná?

Během společných devíti let se samozřejmě soubor velmi proměnil. Jelikož se však jedná o demokratický soubor, tato proměna probíhala společně. Stále jsme čelili novým uměleckým výzvám, jak co se týče repertoáru, tak i dalších aspektů. Na otázku, na co jsem pyšná, by měli lépe odpovědět členové souboru. Pro mě byla práce s Cameratou Bern první příležitostí spoluutvářet hudební těleso a to mě nesmírně bavilo.

S vaším působením u Cameraty, kde jste byla ve dvojroli koncertní mistryně a dirigentky, souvisí i fakt, že právě pro tuto úlohu jste velmi vyhledávanou umělkyní. Skloubit tyto dvě činnosti vyžaduje jistě určité specifické a současně komplexní schopnosti. Co vy považujete za nejdůležitější?

Je naprosto zásadní velmi dobře znát svůj part i celou partituru ještě před první zkouškou a mít jasnou hudební představu. Fáze zkoušení je pak velmi komplexní výzvou. Pro mě je důležité vnímat kreativitu ostatních hudebníků, zapojit je do interpretace, vybrousit naši schopnost vzájemně si naslouchat, a tak vytvářet komorní hudbu ve velkém obsazení. Zároveň samozřejmě hrají velkou roli dispozice orchestru pro zkoušky a time management.

Zajímavým počinem, kterého se léta účastníte, je letní festival komorní hudby Spannungen založený zesnulým klavíristou Larsem Vogtem, který se odehrává se v prostorách bývalé elektrárny v německém Heimbachu. Je to svátek komorní hudby, ze kterého snad i díky zvolenému prostoru prýští ohromná energie. Aspoň tak na mě před lety zapůsobilo vaše tamní provedení Bartókova Klavírního kvintetu… Čím vás tento projekt obohacuje?

Na festivaly jezdím jen zřídka. Tento je pro mě ale osobní záležitostí. Zakladatel festivalu Lars Vogt vytvořil rodinně laděný festival s přáteli-hudebníky, kteří sdílejí podobné hudební hledání hlubšího smyslu. A to navíc na nádherném a velmi výjimečném místě. Je to pro mě vždy nesmírně intenzivní období, na které se těším celý rok. Lars měl tu výjimečnou schopnost spojovat lidi. Mám velkou radost, že festival pokračuje i po Larsově příliš předčasné smrti a že jej dále rozvíjí jeho nejlepší přítel Christian Tetzlaff.

Strhující energie, samozřejmá technická jistota, smysl pro nejjemnější detail a řekla bych až „mužně“ znějící tón. To jsou charakteristiky, které posluchače napadají při poslechu vašich nahrávek a vystoupení. Co považujete z hlediska intepretace za klíčové? Jak by podle vás měla hudba promlouvat k posluchači?

Empaticky objevovat jazyk skladatele a naplnit jej svou vlastní osobností. Kromě toho je pro mě velmi důležitá komunikace mezi pódiem a sálem. Chci posluchačům nabídnout emocionální cestu.

Vedle aktivní umělecké dráhy se věnujete také pedagogice, kdy působíte jako vyhledávaná profesorka na Hochschule für Musik Hannse Eislera v Berlíně. Jak se díváte na nastupující generaci houslistů? V čem je jiná než ta vaše a v čem by se měla nechat zejména poučit?

Stále existuje mnoho velmi talentovaných mladých lidí a nerada porovnávám generace mezi sebou, protože v každé najdeme takové i onaké. I když to budou mít mladí hudebníci dnes výrazně těžší, protože i v tak kulturně vyspělé zemi, jako je Německo, se vyhlídky do budoucna v oblasti kultury stále zhoršují. Aby si jich někdo všiml, musejí se prezentovat různými způsoby – i na sociálních sítích. Přesto je tu pořád řada mladých lidí, kteří disponují vysokou mírou kreativity a používají svůj nástroj k tomu, aby sdělovali poselství a vyjadřovali emoce. Jsem přesvědčena, že si své místo v hudebním životě najdou, protože kvalita se nakonec vždy prosadí.

Co považujete v rámci přípravy mladých houslistů na budoucí kariéru za stěžejní?

Chci je povzbudit, aby důvěřovali sami sobě a hráli hudbu autenticky, našli svůj vlastní jazyk.

Jste vítězkou řady hudebních soutěží. Jsou podle vás důležité, ba rozhodující při cestě za světovou kariérou, nebo je jejich význam pro rozvoj uměleckých schopností mladého hudebníka spíše přeceňovaný?

Soutěže mohou pomoci zvýšit povědomí o vás. V posledních letech však soutěže spíše vedly paralelní život k samotnému kulturnímu provozu. I z tohoto důvodu jsem před několika lety převzala spolu s Oliverem Willem umělecké vedení Mezinárodní soutěže v Hannoveru. Tam jsme zavedli mnoho nového jak v programovém zaměření, tak v přímé spolupráci s organizátory. Pro mě osobně je příprava na soutěž důležitější než soutěž samotná. Studenti se intenzivně zabývají repertoárem, což jim v každém případě pomůže v jejich dalším hudebním životě.

Hrajete na nástroj od Petera Greinera z roku 2001 s nádherně temným zvukem. Tedy žádné staré stradivárky nebo guarnerky. Co od nástroje vyžadujete? Jaká kritéria musí splňovat?

Pro mě existují pouze dobré a špatné nástroje, bez ohledu na jejich věk. Hledám nástroj, který mě inspiruje a dokáže oživit moji vnitřní zvukovou představu. U svých houslí nacházím pro mě tak důležitou proměnlivost tónu, barevnost a širokou dynamickou škálu.

A co dělá Antje Weithaas, když v ruce nedrží housle? 

Naštěstí jsme si svoje hobby přetvořila v povolání. Abych se vnitřně znovu nabíjela, jezdím na kole a trávím hodně času v přírodě. Jinak se zajímám o politiku, i když současná situace příliš nezavdává k radosti, o dobré knihy a rozhovory a kvalitní víno.

Jaká zajímavá vystoupení vás čekají ve zbývající části aktuální sezóny? 

V květnu pojedu na rozsáhlé koncertní turné do Číny s Čajkovského Houslovým koncertem, Brahmsovým Houslovým koncertem a všemi Bachovými partitami a sonátami. Velmi se těším na Beethovenův cyklus s klavíristou Dénesem Várjonem v krásném berlínském Boulezově sále na konci května. Dalším vrcholem sezóny pak bude turné po Jižní Americe s komorním orchestrem Concertgebouw z Amsterdamu.