„Efektní úvod podpořený uvážlivě zvoleným tempem dal tušit dobře fungující partnerství, které Baborák s pardubickými navázal.“

„Kus, který v sobě pojí klasicistní noblesu s raně romantickou lyrikou, Hudeček rozezpíval lahodným zvukem.“

„U obou pěvců byla do jisté míry znát počáteční nejistota, kterou dost možná zapříčinil přítomný Domingo…“

Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté jsou na české hudební scéně tak trochu jinou akcí. Sází na originální dramaturgii, zajímavou volbu interpretů s důrazem na mladé talenty a nabízí specifickou atmosféru, jejímž strůjcem je za všech okolností dobře naladěný hostitel. Tuto charakteristiku bezezbytku naplnil i zahajovací večer 34. ročníku přehlídky, který se v úterý 14. října odehrál ve Dvořákově síni Rudolfina. Hosty Václava Hudečka byly hned čtyři sólisté, dětský sbor a orchestr a v hledišti nečekaně jedna světová pěvecká legenda. Červenou nití programu se stala Praha jako město inspirující, poskytující zázemí i přinášející úspěch řadě světových komponistů. 

Praga amore aneb Milovali Prahu a Praha je. Tak zněl titul rudolfinského úvodu tradičního pražského festivalu houslisty Václava Hudečka, jehož program se točil kolem vztahů, které s městem Praha navázala čtveřice skladatelů: Mozart, Beethoven, Mysliveček a Čajkovskij. Ačkoli se další večery festivalu uskutečňují především na Pražské konzervatoři, úvod neoddiskutovatelně patří do Dvořákovy síně, která dává možnost vyrovnat se velkoryse s programovými plány Václava Hudečka. A ty letošní tedy opravdu úsporné nebyly. Na pódium, kde je doma Česká filharmonie, zamířila i s hostitelem pětice instrumentálních a vokálních sólistů, dětský pěvecký sbor a filharmonický orchestr.

Zřetelnou osu večeru dala hudba Wolfganga Amadea Mozarta, jehož mimořádné zalíbení pro Prahu, jež jeho díla přijímala s otevřenou náručí, se stalo pověstným. Slavnostní atmosféru zahajovacího koncertu navštíveného řadou významných hostů, mezi nimiž se objevil i legendární pěvec a dirigent Plácido Domingo chystající se na svůj první rudolfinský čtvrteční výstup, udala předehra k Mozartovu Donu Giovannimu v majestátně elegantním podání Komorní filharmonie Pardubice řízené Radkem Baborákem, který se v průběhu večera představil ve dvojroli sólisty a dirigenta. Efektní úvod podpořený uvážlivě zvoleným tempem dal tušit dobře fungující partnerství, které Baborák s pardubickými navázal. Volba tělesa s překvapivě silnějším zastoupením žen byla pro Václava Hudečka, který je uměleckým ředitelem festivalu, symbolická, neboť jak sám vzpomněl, v úvodu kariéry to byla právě pardubická filharmonie, původně Východočeský komorní orchestr, s nímž uvedl všechny houslové koncerty, které v té době měl na repertoáru. Její tehdejší dirigent Josef Vlach se stal jedním z klíčových Hudečkových mentorů. 

Tradiční sólovou položkou, v níž dychtivé publikum hudebně pozdravil sám hostitel Václav Hudeček, byla Beethovenova Romance pro housle a orchestr č. 2 F dur. Ačkoli Beethoven tak silný vztah k Praze, jakým proslul Mozart, rozhodně neměl, Praha byla místem, kde byla jeho tvorba přijímána mnohdy s větším nadšením, než tomu bylo v Beethovenově domovině. Skladatelův jednovětý koncertní kus, který v sobě pojí klasicistní noblesu s raně romantickou lyrikou, Hudeček rozezpíval lahodným zvukem svého nástroje s patřičnou dávkou zralého, neokázalého mistrovství. 

Sólovou štafetu poté převzal sám Radek Baborák, který s hornou jistě odehrál i oddirigoval Mozartův třívětý Třetí hornový koncert Es dur. V nelehké úloze, přece jen od houslí se diriguje poněkud přirozeněji, se Baborák předvedl jako mimořádně disponovaný všestranný hudebník a mozartovský znalec. Zaujal výsostnou virtuozitou, ba vynalézavou ekvilibristikou, která nadšené publikum strhla k nepatřičnému potlesku po každé větě. Neméně vydařená byla i práce s orchestrem, který se projevil jako citlivý a vnímavý partner rozumně pracující s dynamikou i tempy. Výsledkem bylo pečlivé a precizní provedení, ostatně jak je u Radka Baboráka standardem, nad nímž by jistě zaplesalo i Mozartovo srdce. 

Třetím instrumentálním sólistou se stal častý host Hudečkova cyklu, violoncellista Petr Nouzovský. Ten i Radek Baborák ostatně patří do zástupu úspěšných tuzemských hudebníků, kteří ve svých studentských letech na scéně Svátků hudby získávali své první koncertní ostruhy, a nyní se s potěšením a k radosti stálého publika vracejí. Pro Nouzovského dramaturgie večera připravila výzvu v podobě Čajkovského třiatřicátého opusu, Variací na rokokové téma. Je otázkou, proč se Václav Hudeček se svými spolupracovníky rozhodl tento virtuosní kus zařadit na programu hned dva koncerty po sobě. V dubnu letošního roku totiž minulý ročník festivalu tímto dílem zakončil Emil Rovner se souborem Barocco sempre giovane, jak portál KlasikaPlus.cz reflektoval ZDE. Stálí návštěvníci však získali možnost zajímavého srovnání dvou interpretačních přístupů. Ten Nouzovského, který se jako první sólista večera obešel bez notové opory, se ukázal být plnokrevným a suverénním. Technicky náročný part jeden z předních českých violoncellistů opatřil samozřejmou jistotou, grácií i filigránskou hrou s výrazovou paletou v přirozeném dialogu s orchestrem, který opět splnil zdatně svoji úlohu bez nešvarné potřeby jakkoli sólistu zastiňovat. Čajkovského dílo, dobře zapadající do celkového klasicistního ladění večera, což byl asi primární důvod jeho znovuzařazení, vyznělo svěže, rozšafně a zpěvně v každé frázi, bez náznaku jakéhokoli patosu, s hravou elegancí i jímavě vroucnou hloubkou. Nouzovský si jako poslední aktér první poloviny koncertu vysloužil i prostor pro přídavek. Tím se stal nesentimentálně podaný Sentimentální valčík téhož autora. 

Druhá polovina večera pak byla plně vokální s převažujícím mozartovským duchem. Jejími protagonisty byli sopranistka Soňa Godarská, barytonista Roman Janál a Kühnův dětský sbor připravený prof. Jiřím Chválou. Výběr árií a duetů z Mozartových oper zpestřila dvě sborová čísla, jimiž program upamatoval také na českého skladatele Josefa Myslivečka, jehož kariéra se z Prahy zářivě rozběhla do světa. Myslivečkovo líbezné Notturno podal sbor, který do posledního místa zaplnil rudolfinskou varhanní emporu, se zářivou jemností. Na samotný závěr večera bylo zasazeno moteto Veni Sancte Spiritus, které sbor provedl samostatně bez skladatelem předepsaných sólových partů. Poslední kus tak opatřil večer finální tečkou s duchovním rozměrem, který ideově poněkud kolidoval s předchozím operním blokem. Provedení však bylo „chválovsky“ chvályhodné. 

Těžiště druhé části večera primárně spočívalo v operním bloku, který nabídl průřez Mozartovými zpěvohrami. Otevřela jej slavnostní předehra k opeře seria La clemenza di Tito, která je Mozartovým předposledním příspěvkem opernímu žánru a která svoji premiéru zažila v pražském Stavovském divadle v září roku 1791 u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. Komorní filharmonie Pardubice ji pod Baborákovým sympaticky neokázalým vedením zahrála energicky, v tempu a s jiskrou a vzbudila očekávání příštího mozartovského dění. Toho se nejprve ujal barytonista Roman Janál, který pozornost publika strhl především svojí divadelní akčností. V úvodu se nevyhnul zřetelnému forsírování, s rozšafnou statečností se popasoval s populární šampaňskou árií Dona Giovanniho, nicméně jeho podmanivá kantiléna se projevila až v pozdějších číslech. 

Loňská držitelka Ceny Thálie, sopranistka Soňa Godarská, která na pěveckou scénu zamířila později, neboť její původní studijní kroky se ubíraly překvapivě směrem chemicko-technologickým, se svátečnímu publiku uvedla ukázkou z Dona Giovanniho, kdy sáhla k árii Donny Anny Crudel? Ah no, mio bene! Už v ní ukázala svůj vcelku objemný zářivý soprán, dobře technicky vyškolený, i schopnost vtisknout koncertnímu provedení operní árie potřebný výrazový život. U obou pěvců byla ovšem do jisté míry znát počáteční drobná nejistota, kterou dost možná zapříčinil v druhé části již jen u zákulisních monitorů přítomný Domingo… Přechod k duetům však znamenal gradaci jejich výkonů. Program nabídl po jedné ukázce z Mozartových buff Don Giovanni (La ci darem la mano) a Figarova svatba (Crudel perche finora) a dvojici duetů ze singspielu Kouzelná flétna (Bei Männern welche Liebe fühlen a ‚Pa-Pa-Pa‘ duet). Godarská v rolích Zerliny, Zuzanky či Paminy neokouzlila jen svým éterickým zjevem v lila saténových šatech, ale i intonační jistotou, potenciálem koloraturní pružnosti, hlasovou uvolněností a příjemnou barvou příležitostně ozvláštněnou kovovými odlesky. Mladá pěvkyně je jistě výrazným příslibem české operní scény. Mimo to prokázala i smysl pro jemný herecký detail a humor lehkou koketérií s návštěvníkem v první řadě, kterého coby Zerlina snažící se uniknout spárám Dona Giovanniho ‚angažovala‘ do role Masetta. 

Roman Janál se vyzpíval k dynamickým výkonům v rolích Dona Giovanniho, hraběte Almavivy a Papagena, které kořenil přirozenou jevištní akcí a v nichž dal plně na odiv svůj znělý baryton. Komorní filharmonie Pardubice, pro kterou není operní repertoár každodenním chlebem, se pod Baborákovým jistým vedením ukázala být zdatným partnerem pěvců, který se vyvaroval překrývání sólistů a nenutil je k nadměrnému exponování. Celkově orchestr podal zdařile vyrovnaný výkon. A jako jediný přídavek zazněl z pražské linie vybočující sbor Va, pensiero z Verdiho Nabucca, podle Baborákových slov však vhodná symbolická tečka. 

Pestrý večer, který publiku nabídl hned několik zajímavých sólových čísel na podkladu hudebního příběhu Prahy, svádí k parafrázi poněkud otřepaného výroku připisovaného Mozartovi: ‚Moji Pražané mi rozumějí.‘ To může s jistotou tvrdit houslista Václav Hudeček, který i ve čtyřiatřicáté sezóně dokáže získat obecenstvo svými originálními hudebními nápady, lidskou přirozeností a vtipem, a hlavně volbou atraktivních hudebních hostů, tedy hlavně těch, co vystupují na pódiu…

Foto: Radovan Šubín