„Jsem šťastný, že se při práci na tomto díle mohu dotknout Dvořákovy geniality.“

„Interpretačně je to jeden z nejinspirativnějších partů, se kterým jsem se kdy potkal!“

„Vypravěč vyžaduje naprostou koncentraci hlasového potenciálu a soustředění na důležitá kulminační místa.“

Renomovaný český barytonista Roman Janál v červenci oslavil kulaté narozeniny a na jedny další se chystá. Tentokrát pochopitelně ne své. Výročí sto čtyřiceti let od zkomponování Dvořákovy kantáty Svatební košile koncem října připomene slavnostní koncert ve Smetanově síni Obecního domu. Toho bude Roman Janál za zvuků orchestru Prague Philharmonia a pod taktovkou Petra Altrichtera uměleckou součástí.

Opožděně gratuluju k vašim narozeninám! Je váš jubilejní rok z hudební stránky něčím specifický? Pozorujete, že je letos něco jinak?

Moc děkuji za gratulaci! Tento významný rok, Rok české hudby, pro mě není důležitý jen tím, že prožívám životní milník. Uvědomil jsem si, že se mi vlastně plní sny interpretovat díla mému srdci nejbližší – Dvořákovy Svatební košile, Beethovenovu Devátou symfonii, Martinů Polní mši a Otvírání studánek… a mnoho dalších krásných děl, která provedu také na písňových recitálech v nejbližší době.

Trochu to zní tak, že dosud se vám sny neplnily. To asi ale nechcete říct. Můžu to chápat tak, že do určité míry sklízíte sladké plody předchozí snahy?

Ano, je to tak, chápete to dobře. Všeobecně mohu říci, že se mi splnila skoro všechna přání v rámci mého uměleckého působení a kariéry. Moje profese se stala mou vášní! Za těch více než třicet let jsem zažil mnohá inspirativní umělecká i lidská setkání a jsem za to všechno nesmírně vděčný. Tento jubilejní rok je pro mě ještě významnější tím, že se k některým svým splněným „snům“ mohu vrátit a zazpívat si je s odstupem let.

Co pro vás vlastně znamená Rok české hudby? Jaké myšlenky se vám kolem celoroční akce honí hlavou?

Rok české hudby pro mě měl vždy své kouzlo, a to z jednoho prostého důvodu – je totiž jakousi apoteózou a oslavou těch nejvýznamnějších skladatelů v české hudební historii, se kterými jsem se seznámil skrze interpretaci vokálně-instrumentálních děl. Uvnitř se vždy raduji, že číslo „4“, tak důležité pro české umělecké osobnosti, je spjato i s mým datem.

Ano, i vy jste oslavencem Roku české hudby jakožto její význačný interpretační představitel a 30. října vystoupíte v Obecním domě při produkci Dvořákových Svatebních košil u příležitosti výročí sto čtyřiceti let od jejich vzniku. Part Vypravěče jistě neztvárníte poprvé. Můžete odhadnout pokolikáté to bude?

Poprvé jsem toto dílo zpíval v roce 1994 s mým milým Karlovarským symfonickým orchestrem, pod vedením dirigenta Josefa Hercla. Od té doby jsem měl to štěstí zpívat tento part v šesti provedeních, na rozličných místech a s různými tělesy i dirigenty.

Čím vás tento konkrétní Dvořákův opus zejména oslovuje?

Part Vypravěče je jedním z nejsugestivnějších v kategorii podobných kantátových skladeb. Je v něm obsažena dramatičnost, lyrika, kantabilita a mnoho dalších výrazových poloh, které souvisejí s dějovými momenty a zvraty.

Interpretačně je to zároveň jeden z nejinspirativnějších partů, se kterým jsem se kdy potkal! Stal se mou srdeční záležitostí a jsem šťastný, že se při práci na tomto díle mohu dotknout Dvořákovy geniality.

Můžete raději vysvětlit, co přesně myslíte, když říkáte, že se jedná o „inspirativní part“?

Inspirativní part mi evokuje atributy jako motivující či podporující k vypracování interpretačních impulsů a hledání nových výrazových prostředků.

Z mého pohledu lze part zároveň označit za náročný, zejména polohově. Je pro vás role obtížná, nebo jste si naopak „jistý v kramflecích“?

Tento part představuje jednu z nejspecifičtějších vokálních úloh, jelikož je napsaný pro mezioborový typ hlasu. Vyžaduje schopnost pěvce měnit barvy, používat neobvyklé akcenty a nevšední frázování – zejména v částech dialogů mezi sólistou a sborem. Obtížnost tkví i ve vypjatých místech, kde je sólový part exponován nad velmi hustou orchestrací. Díky letité zkušenosti mohu říci, že se dnes přes náročnost díla v něm cítím dobře a mnohem jistější.

Ještě k technické stránce věci: Při poslechu kantáty se zdá – a ono se to nejspíš nezdá, ono to tak je –, že směrem ke konci její autor kontinuálně navyšuje nároky na barytonového sólistu. Do jaké míry je z vašeho pohledu nutné vědomě pracovat s pěveckými silami? Jak moc je potřeba se v úvodních číslech šetřit, aby „zbylo na konec“? Jsou v tomto ohledu Svatební košile specifické?

Máte pravdu, part vyžaduje naprostou koncentraci hlasového potenciálu a soustředění na důležitá kulminační místa, která jsou ovšem rozprostřena v rámci celého díla, takže nelze říci, že se pěvec může vyloženě šetřit. I tímto aspektem je kantáta výjimečná.

S koncertní produkcí Svatebních košil se pojí jejich následné nahrávání. Zkušeností máte požehnaně. Můžete říct, že přístup k natáčení se nějak liší či se má nějak lišit od přístupu ke koncertům?

Koncertní provedení i nahrávací proces v prostředí studia nebo sálu bez publika přináší různá úskalí. Například v rámci natáčení někdy chybí druh atmosféry, který vzniká při živém provedení před publikem. Nemluvě o nečekaných a spontánních momentech, které mohou vyplynout při živém koncertě a mohou podtrhnout sílu okamžiku. Studio je ale vstřícnější ve smyslu možnosti úprav a vylepšení. Také lze říct, že v rámci nahrávacího procesu je interpret nucen si síly rozložit úplně jinak než při živém provedení.

K celému projektu se váže vaše zmiňované životní jubileum. Existuje nějaká skrytá spojitost mezi vašimi kulatými narozeninami a uvedením právě Svatebních košil? Chápu, že přísně vzato už máte několik měsíců po jubileu, ale koncert je koncipovaný i jako oslava vašeho výročí…

Je pravdou, že určitá „osudovost“ zde je, jelikož nejenže dílo samotné slaví letos své výročí vzniku, sto čtyřicet let od zkomponování, ale i já osobně slavím výročí svého debutu v roli; je to letos přesně třicet let. To, že jsem shodou okolností ročník 1964 a výročí jsou vlastně tři, považuji za milou hříčku osudu.