„Z hudby šesti století je vytvořeno pásmo poukazující na lidské utrpení; zlo je však vyváženo nadějí na náboženském podtextu.“

„Na české publikum ale měla nejspíše největší účin citace husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Kopatchinskaja jej interpretovala čistě, věcně, ale přesto s velkým přesahem.“

„Fišerovi stačily pouze dva, resp. tři nástroje, aby zpodobnil ikonický obraz lidského utrpení.“

„Nezajímá mě, co říkají ostatní. Snažím se najít si svou vlastní cestu.“ Ve dvou krátkých větách houslistka Patricia Kopatchinskaja shrnula základ svého uměleckého snažení. V jejích často experimentálních projektech však nejde o pouhou bezcílnou extravaganci, ale o promyšlený koncept užívající hudbu jako prostředek k vyjádření hlubokých, mnohdy až existenciálních myšlenek. Nejinak tomu bylo 16. května v pražském Rudolfinu na prvním koncertě umělkyniny letošní pražskojarní rezidence.

Projekt Čas a věčnost, který měli diváci Pražského jara možnost spolu s Kopatchinskou a souborem Camerata Bern prožít, za sebou má již mnohé úspěchy. Nejen v koncertních síních – i jeho nahrávka prokázala, že jde o koncept funkční a pro posluchače lákavý, a to i přesto, že nejde o repertoárový mainstream. Z hudby šesti století je vytvořeno pásmo poukazující na lidské utrpení; zlo je však vyváženo nadějí na duchovním pozadí. Těžištěm obou polovin koncertu jsou houslové koncerty: zatímco Concerto funèbre pro housle a smyčcový orchestr Karla Amadea Hartmanna nás provádí nacistickým terorem, Polyptyque pro housle a dva malé smyčcové orchestry Franka Martina je zhudebněnou podstatou šesti obrazů malíře Duccia di Buoninsegna o umučení Krista. Spolu s dalšími tematicky provázanými kompozicemi tvoří pásmo jednolitý celek a s vizualizací a světelným designem přináší skutečně jedinečný zážitek. Jde o typ projektu, jehož všechny záměry nemusí „běžný smrtelník“ pochytit na první pohled/poslech, ale pokud se myšlenkám koncertu chce otevřít, odchází z koncertu hluboce osloven a s dojmy doznívajícími ještě několik dní.

Samotný koncept však je samozřejmě jen částí úspěchu – zážitek dotvoří až způsob realizace. Neobyčejně sugestivní byl už úplný začátek při zhasnutých světlech a jen spoře osvětleném pódiu, na které hudebníci nastupovali za hry. Pro tento úvod skvěle zafungovala skladba Johna Zorna Kol Nidre, která nám zároveň dala přičichnout k atmosféře večera i k náboženskému podtextu, na kterém stála velká část pořadu. Na myšlenky židovství navázala píseň Elijahu Hanawi, která přinesla poprvé i vokální složku, dále rozvinutou těsně před přestávkou lidovou písní Dwa Serduszka v úpravě Tadeusze Sygietyńského, a především Unsterbliche Opfer, odkazující k ruské revoluci v roce 1905. Právě tu (a také již zmíněnou Elijahu Hanawi) cituje Karl Amadeus Hartmann ve svém Concerto funèbre, ve kterém vzpomíná na všechna zvěrstva nacistické diktatury. Na české publikum ale měla nejspíše největší účin citace husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, při němž skutečně mrazilo v zádech. Kopatchinskaja tuto Čechům velmi známou melodii, spojenou s významným mezníkem v našich dějinách, interpretovala čistě, věcně, ale přesto s velkým přesahem. 

K vyjádření významu jednotlivých skladeb tohoto večera nepotřebovala okázalá gesta; posluchač jí věřil, že prožívá nejen hlavní téma, ale i veškerý jeho kontext. Hudebním proudem se nechala doslova vláčet, jako by až přestávala vnímat, kde zrovna je a co dělá. Žila hudbou. Ať už skrze hudbu trpěla, nebo se oddávala naději, vždy byla maximálně autentická a divák cítil, jak do každé noty vkládá obrovskou porci energie. Skladbu brala jako celek a i když měla zrovna pauzu ve svém partu, hudební tok odrážela stejně – orchestru byla pevnou součástí, byť byla v roli sólisty. Tomu samozřejmě napomohlo to, že soubor byl schopen zvládnout náročný repertoár 20. století bez dirigenta, a to s naprostou samozřejmostí a bez zaváhání. Hodnotit zde souhru vůbec nemá smysl, protože Cameratě Bern nejde „pouze“ o hudební interpretaci, ale také o podpoření všeobjímající myšlenky projektu a jeho celkového sdělení.

Jestliže jsme první polovinu koncertu brali především jako odkaz k utrpení pod ideologiemi 20. století, druhou polovinou se linulo téma utrpení Kristova. Náboženský prvek zde byl velice markantní i ve výběru „doplňkového“ repertoáru k již zmíněné Martinově skladbě. Mohli jsme zaznamenat reprezentanty dvou podob křesťanství, Machautovu Messe de Notre Dame a protestanské chorály, především z Janových pašijí J. S. Bacha, jež byly vloženy mezi jednotlivé věty/části Polyptyque. Vyvážily rostoucí napětí prostupující Martinovou skladbou. Jak se blížilo Kristovo ukřižování v příběhu Buoninsegnových obrazů, jež byly promítány na plátno za soubor, tak rostla emocionální tenze. Právě Bachovy chorály vždy přinesly chvíli útěchy. Po částech „Květná neděle“, „Horní místnost“, pojednávající o poslední večeři, přišel „Jidáš“ a v neuvěřitelně sugestivní interpretaci Kopatchinské se divákovi chtě nechtě sevřelo hrdlo. Mrazivý podtext „Zahrady Getsemanské“ už dovršil jen „Rozsudek“. Právě v průběhu této části se závěs, na který byly obrazy promítány, mohutně rozvlnil (i toto byl záměr?) a ještě umocnil tíživou atmosféru. Samotné Kristovo ukřižování Martin nezhudebnil, proto si projekt vypomohl zařazením skladby Crux Luboše Fišera, která dokonala to, na co jsme všichni čekali. Fišerovi stačily pouze dva nástroje, housle a tympány (resp. tři, protože tympánista v závěru vymění svůj nástroj za zvony), aby vylíčil hrůznost činu a zpodobnil ikonický obraz lidského utrpení. I závěrem koncertu však proznívala naděje a víra ve vykoupení, neboť Frank Martin uzavřel svůj cyklus Polyptyque částí „Velebení“, a celý projekt nakonec završil chorál „O große Lieb“ z Janových pašijí, při němž Kopatchinskaja vyzvala publikum ke společnému zpěvu. Myšlenka (snad?) kolektivního spojení v utrpení i naději se bohužel naplnila pouze částečně, protože ne každý z publika byl schopen chorál odzpívat zpaměti a programová brožura, jinak skvěle zpracovaná včetně textů zmíněných písní a jako vždy hluboce erudovaného slova Vlasty Reittererové, v tomto ohledu posluchačům nepomohla.

Patricii Kopatchinské a souboru Camerata Bern se podařil skutečně nezapomenutelný večer. Mimořádné hráčské kvality, nejen po technické stránce, ale i s ohledem na schopnost prožitku interpretovaných skladeb v tématech, která projekt odkrývá, dokonalé vzájemné napojení jednotlivých hráčů, velké zaštiťující téma a k tomu ryzí autenticita a nevyčerpatelná energie protagonistky… Dokázala posluchače strhnout, aby všechen vyprávěný příběh prožili spolu s ní. Pro někoho projekt snad příliš experimentální či odvážný, pro mě důvod si jednou za „x“ let k potlesku stoupnout.

Foto: Pražské jaro 2025 / Milan Mošna