„Nepůjde o mou první zkušenost s postavou Judithy.“

„Akustiky se trochu obáváme.“

„Nápadnou odlišností oproti loňsku je, že sólistické obsazení je čistě ženské.“

Hlavní role loni, hlavní role letos. Dagmar Šašková je z Francie zpátky v České republice a stejně jako v minulém roce se chopí klíčového partu v rámci ústřední produkce Hudebního festivalu Znojmo. Tentokrát se mezzosopranistka ujme titulní role ve Vivaldiho oratoriu Juditha Triumphans, jehož česká premiéra se v hudebním nastudování Romana Válka a jeho Czech Ensemble Baroque uskuteční 25. července.

V současnosti ve Znojmě připravujete inscenaci Judithy Triumphans a vy sama ztvárňujete právě roli mladé vdovy Judithy. Trojice provedení se uskuteční uvnitř znojemského Domečku, nicméně nacházíte se na jižní Moravě, tak se na začátek zeptám: Neztěžují vám nějak pracovní podmínky současné vysoké venkovní teploty?

V Domečku je poměrně chladno a prostor je vysoký, tak teplý vzduch stoupá vzhůru. Okolo budovy jsou navíc stromy, tak není plně vystavena slunečnímu záření. Tento týden zkoušíme jenom dopoledne, končíme kolem jedné hodiny. Před horkem se schovám například do budovy gymnázia, kde cvičím soukromě.

Juditha Triumphans je jediné dochované Vivaldiho oratorium. Hudební festival Znojmo je podá scénicky. Svědčí dílu inscenování, nebo je podle vás znát, že k inscenování původně nebylo určeno? Narážíte v průběhu zkoušení na některé obtíže z tohoto odvozené?

Nemyslím si, že máme potíže tohoto typu. Před dvěma roky jsme také inscenovali oratorium, jež také nebylo určeno ke scénickému provedení a dopadlo velmi dobře, takže se nebojím.

Ještě chci říct, že nepůjde o mou první zkušenost s postavou Judithy.

Ano, vím o Charpentierově, kterou jste si oblíbila…

Přesně tak. Nejdříve jsem ji nahrála ještě se dvěma dalšími oratorii nebo histoires sacrées, jak říkají Francouzi, na cédéčko spolu s Centrem barokní hudby ve Versailles… Příběh Judithy znám dlouho, a tedy i vím, že inscenovat oratorium nebývá problém. S Centrem barokní hudby jsme ho kdysi nastudovali scénicky i pro turné v Jižní Koreji.

Řekla byste, že předchozí zkušenosti s Judithou vám nějak pomáhají při současné produkci ve Znojmě?

Určitě. V rámci festivalu jsme navíc uspořádali koncert s projektem Metastasio, který se významně týká postavy Judithy. Dostala jsem příležitost od festivalu, které si velmi vážím, stvořit celý koncertní program. O Judithě a Metastasiovi bych mohla povídat dlouho. Libreto bylo zhudebněno asi padesáti autory, nejznámějším z nich je samozřejmě Wolfgang Amadeus Mozart, pro Čecha je zajímavé, že se mu věnovali také Josef Mysliveček – bohužel se ale nedochovala partitura – s Leopoldem Koželuhem. Ani jeho partituru jsem nenašla.

Jak vlastně umělecký vedoucí Roman Válek v případě Vivaldiho verze vyřešil fakt ztracené předehry?

V předmluvě k notám jsem o tomto faktu našla jen krátkou zmínku, ale je pravda, že celé oratorium začíná rovnou sborem. Ten má sice několikataktovou předehru, která je orchestrálně obsazená, ale introduzione jako takové v kompozici nenajdeme.

Provedení tedy chybějící předehru podle vás snese…

Myslím, že ano. Dílo je zkomponované pěkně. Skoro všechny árie, jichž uslyšíme přes dvacet, mají hezké vlastní introdukce a Vivaldi, byť neměl k dispozici vynikající hráče, použil některé netradiční nástroje, jako jsou viola d’amore nebo mandolína. V tom je to zajímavé, že hlas se neukazuje jen jako hlas, ale obvykle vytváří specificky barevný duet s nástrojem.

Opravdu budou k slyšení a vidění ony čtyři theorby, jež vyžaduje Antonio Vivaldi?

Určitě ano. Roman skutečně obsadil všechny nástroje požadované Vivaldim. Uslyšíte chalumeau, mandolínu, violu d’amore a také čtyři violy da gamba.

A podle všeho půjde o českou premiéru Vivaldiho opusu. Předpokládám správně, že se pro vás jedná o debut v roli? 

Zklamu vás. Koncertně jsem ji zpívala už před deseti lety ve Francii. Ne, že bych si part z tehdejšího provedení pamatovala! (smích) Také už jsem se zase někam pěvecky posunula, tedy se věc učím v podstatě od začátku. U některých árií jsem si vytvořila už třetí variantu v opakování da Capo části. (úsměv)

Jak se vám part zpívá?

Prostor Domečku je, jak jsem říkala, hodně vysoký a dozvuk bez koberců a bez lidí prý byl sedm vteřin. S koberci je to o něco lepší, ale pořád v podstatě jako v kostele; akustika je věc, které se trochu obáváme. I proto jsem si da Capa upravila, protože by nefungovala s množstvím malých not. Většinu árií jsem zjednodušila.

Part je na mě možná trochu nízko, ale samozřejmě zazpívám ho. A k jeho obtížnosti: Vivaldi byl virtuos a pro nástroje psal rád virtuosně, tak něco podobného nárokoval i od hlasů zpěváků.

Na druhou stranu, Vivaldi premiéru svěřil neprofesionálkám, obyvatelkám dívčího kláštera, tak bych čekal určitou vstřícnost z jeho strany…

Ano, dílo zpívaly klášterní dívky, árie ale v některých případech vysloveně jednoduché nejsou – jedná se především o ty takzvané arie di bravura, ale najdeme i jednodušší úkoly, u nichž ale zdání často klame. Jejich křišťálové melodie se musí zpívat vskutku velmi čistě, jinak autorův záměr nevyzní. Obtížnost je tedy dvojí – virtuosita a „křišťálovost“. A ještě podotknu, že Vivaldiho hudba rozhodně není klišovitá; zpěvák si rozhodně musí dávat pozor, aby ji podal náležitě.

Téma Vivaldiho díla Juditha Triumphans je vojenské a do značné míry brutální; v synopsi nacházíme část, kdy vaše postava jedné z jiných usekne hlavu… Do jaké míry musíte vstupovat do hereckých akcí, které vám jsou proti srsti?

Vlastně máte pravdu, že na jevišti jsem ještě nevraždila… Ani jinak ne!!! (smích) Možná se dané scény trochu obávám. Ale… Příběh Judithy je ověnčený spoustou symbolů – nedělá to pro sebe ani z nenávisti k jednomu člověku. Od začátku do konce se modlí k Bohu. Žádá ho o pomoc a o sílu, která se převtělí do její pravé ruky, ve které drží Holofernův meč – jeho vlastním mečem mu usekne hlavu a tím vyřeší bezvýchodnou situaci celé Bethulie… Výborně pomohl choreograf Martin Šinták. Gesto useknutí hlavy dělá celý sbor. Na začátku celého dramatu dokonce i sám Holofernes.

Vivaldi zhudebnil Cassettiho libreto skutečně výborně, v danou chvíli probíhá recitativ accompagnato a já si předávám slovo s orchestrem. V inkriminovaný okamžik přijde bouře smyčců, co dá odhodlání k onomu aktu.

Kdybyste měla srovnávat s loňskou Caldarovou serenatou Harmonie planet: V čem všem je letošní inscenace – a požadavky s ní spojené – odlišná od loňska?

V loňské inscenaci hlavně nebyl děj – režisér Tomáš Pilař ho musel vymyslet. Tady děj je a sám o sobě velmi dramatický. Rozdíl pro mě spočívá ještě v rozsahu role: Loni jsem zpívala tři árie, letos jich v partu mám sedm. Takže, pokud jste se mě chtěl zeptat, do jaké míry svůj znojemský pobyt považuju za dovolenou, tak to tedy zrovna moc ne. Když ještě připočtu proběhlý koncert, tak mám co dělat… Nápadnou odlišností ještě je, že sólistické obsazení je čistě ženské.

Napadá mě určitá paralela. 12. července započatý Festival Krumlov se hrdě hlásí k ženskému elementu, když má dokonce motto: Múzy tvořící a inspirující. Je do určité míry legrační, jak konkurenční Hudební festival Znojmo také. Dokladem toho je zejména právě oratorium Juditha Triumphans, kde všechny role zpívají ženy. Vnímáte generálně, že v poslední době se vám jako interpretce otevírá nějak více dveří k vlastní realizaci? Je akcent na ženskou tematiku skutečně nějak častější v poslední době? Jak to vnímáte?

Ženská problematika mě provází už dlouho. Judithu chápu spíš jako takové vyústění. Ale snad jednu věc ještě zmíním: Žiju ve Francii a nikdy jsem nedošla do fáze, kdy bych měla potřebu si sama založit nějaký soubor, ale zjistila jsem od zasvěcených lidí, že když ve Francii člověk připravuje projekt, na který pobírá státní dotace, musí prokazovat, že v administrativě společnosti pracují ženy a že v obsazení daného projektu je žen alespoň stejně jako mužů, někdy i více. Více žen v podstatě znamená větší dotaci. Ve Francii je tato otázka neustále skloňovaná…

Problematiku ženství čistě soukromě řeším dennodenně, protože už devět let jsem matkou dvojčat-chlapců, tedy žiju mezi samými muži, manželem a dvěma kluky. Často přemýšlím, jaký je rozdíl mezi ženským a mužským světem. Já sama jsem navíc z rodiny dvou sester… Ty dva světy se v dnešní době čím dál více protínají, ale i tak zůstávají odlišné. Jsme stvořeni prostě jinak.

Juditha se v září uskuteční také v brněnském Besedním domě a opět s Romanem Válkem a jeho Czech Ensemble Baroque. Tam to bude opět scénicky, nebo pouze koncertně?

To bude koncertní provedení. A o den později se koná i v Praze ve Španělském sále.

Český divák vás – přirozeně, poněvadž žijete v Paříži – v našich končinách nevídá tak úplně často a když, tak téměř vždy v souvislosti se souborem Czech Ensemble Baroque. Přesto ale, loni i letos jste byla vybrána k hlavní roli klíčové akce znojemského festivalu. Napadá mě: Cítíte náklonnost spíše ke Znojmu a jeho festivalu, nebo ke zmíněnému ansámblu? Chápu, že to lze asi těžko oddělit, protože společným jmenovatelem obou je osoba Romana Válka…

Do Čech jsem se vracela už dříve, ale možná až díky znojemským projektům jsem se v Čechách více zviditelnila… Ale moje první spolupráce po studiích ve Versailles byla s Musicou Floreou, akorát si tenkrát nikdo moc nevšiml. Ze spolupráce s Floreou jsem měla velkou radost; posléze se přidalo i Collegium 1704. Postupně pro mě ale bylo neúnosné jezdit do Čech a zase zpátky. Navíc jsem si ve Francii chtěla vytvořit síť kontaktů. V jeden moment jsem tedy kontakty v Čechách nechala stát. Po odmlce jsem se vrátila na kurzy v Holešově, kam mě pozvali „Válkovci“, a asi po roce učení mě přizvali ke spolupráci nejen pedagogické, ale i té umělecké.

Pracuje se mi s nimi velmi dobře, Moravu mám také ráda, i když jsem z Rakovníka. Studovala jsem tři roky na JAMU, kde jsem během uplynulého akademického roku učila francouzský repertoár. Obecně se do Čech vracím čím dál víc, a dokonce s manželem – je taky Čech – přemýšlíme, že se vrátíme natrvalo. Kontakty v Čechách tedy znovunavazuju.

Zajímavá informace!

Nevím, jestli si můžu dovolit ji vypustit. (smích)